KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ ČTVRTÁ – KDYŽ HRDLIČKY BOJUJÍ, NÁSLEDNĚ SE MILUJÍ

Bylo to odpoledne třetího dne, co byla sama, kdy si slíbila, že pokud se nevrátí do zítřejšího poledne, definitivě odchází pryč. Už tak cítila silné nutkání se stydět – nikdy by nevěřila, že někdy bude ochotná čekat jako nějaká opuštěná chudinka na to, zda se pán uráčí vrátit. A přesto tady sedí jako uťápnutá puťka a… čeká.

To to dopracovala daleko, jen co je pravda.

Už definitivně vyklidila své komnaty (tak jako tak pojede k rodičům), napsala dopis domů a… bezmocně tápala co dál. Protože její budoucnost, zatraceně, závisí právě na rozhodnutí toho nemožného ješitného namyšleného a necitelného chlapa.

Přihlásit se do Bystrozorského výcviku? Nebo někam jinam? Jet za rodiči na léto? Co Doupě?

Nemohla rozhodnout nic, udělat nic... ach, vlastně ano, mohla čekat.

Kam jen si to dotáhla?! Mohla si si najít nějakého hodného milého a chápavého manžela, mít hezký malý domek s bílým laťkovým plotem. Na zahrádce tulipány, psa a rybičky, dvě hyperaktivní děti a každý víkend péct citrónové koláče.

A v den výročí svatby dostávat pravidelně stále stejnou kytici růží.

No nezní to lákavě?

Místo toho trčí tady! V ledovém sklepení, které vlastní ještě ledovější majitel s ještě mrazivějším chováním.

Ne, je opravdu pitomá. A nebude natahovat, to nemá zapotřebí. Jak si slíbila – do zítra, pak odchází.

Plus začne usilovně pracovat na snaze ho začít nesnášet. Opět.

-------------------------------

Dnes večer se bude muset vrátit. Tedy ne, že by mu tady něco chybělo.

Malý domek v Cardiffu, který Elizabeth obývala v době svého skrývání před koncem války, byl ideálním místem, chcete-li někam zmizet. Pro mudlovské obyvatelstvo normálně viditelný s pouze základní výbavou ochranných kouzel - i tenkrát dobře hádal, když tvrdil, že pokud už by ji někdo z té „milé“ sebranky náhodou hledal, bude předpokládat, že se nachází v nějakém vysoce zabezpečeném, nezakreslitelném a Merlin ví jakém ještě, domě, nikoli v zcela prosté, téměř venkovské, chalupě na okraji hlavního města Walesu.

Už tady pár let nebyl, ale všechno bylo na svém místě. Neupravená malá zahrada, zarostlá bujnou vegetací, kterou majitelka odmítala likvidovat i přes fakt, že by párkrát stačilo mávnout hůlkou.

(„Dělá to správný dojem zpustlého obydlí, Severusi.“)

Byla kupodivu místem, kam se přinutil posadit a nehybně zírat na nejbližší bodláky a výhonky jetele.

A kde přemýšlel dlouze, neradostně, ale přemýšlel.

A zvažoval.

Vydrželo mu to tři dny. Pak si čestně přiznal, že jestli se brzy nevrátí zpátky, může se stát, že už se nebude mít ke komu vrátit. A přece jenom… jetel nebyl nejlepší společník.

Teprve tady s čmelákem za hlavou si přiznal i fakt, že neutekl (jinak se to nazvat nedalo) jen kvůli svému strachu o svou svobodu, ale i protože se vlastně bál, zda by mu Hermiona někdy mohla říct to samé, co nejspíše bude okolnostmi donucen vypustit z úst on.

A bylo to opět tady, kdy si uvědomil, že by pravděpodobně, jakkoli to zní nereálně, byla schopná říct to samé, protože proč by s ním celou tu dobu jinak byla? Snášela jeho otravné chování?

Kvůli magii? Těžko, pomine-li fakt, že propojení se nedá předstíráním obejít, byla sama o sobě natolik magicky silná, že žádnou další dávku magie nepotřebovala.

Dobře, jen kdyby se mohl vyhnout jisté situaci, která po jeho návratu bude na programu dne.

--------------------------------

Hermiona spíš klimbala, než pořádně spala – vzhledem k tomu, že lehké prohnutí matrace na druhé polovině postele stačilo k tomu, aby byla okamžitě v bdělém stavu.

Naštvaná na sebe za to, jak moc se jí ulevilo, bez dlouhého rozmýšlení ironicky prohlásila:

„Pevně doufám, že výlet byl pro tebe přínosným zpestřením fádních dnů v mé společnosti.“

Severus, v ruce žmoulaje cíp deky, napůl v poloze sedu, napůl v lehu, v duchu zaúpěl. Naivně si myslel, že mu před nevyhnutelným rozhovorem bude dopřáno se ještě naposledy v klidu vyspat.

Evidentně se hluboce mýlil.

„Ty nespíš?“ vrátil jí tupě otázku, kterou mu nedávno položila. Nezůstala pozadu.

„Kdyby ano, těžko bych se tady s tebou přátelsky vybavovala!“

„Hm… K tvé otázce - popravdě, nebyl, tedy ne v kontextu, v jakém to podáváš,“ navázal co možná nejneutrálnějším tónem a konečně si lehl.

Tak tam tak vedle sebe leželi v naprosté tmě – ona zuřivá, on rozpačitý – a oba dohromady doufající, že rozhovor začne ten druhý.

Ženská nedočkavost opět ukázala svou tvář.

„Můžeš mi alespoň vysvětlit, co to mělo znamenat?!“ nevydržela dusné ticho něžnější polovina dvojice.

„Zřejmě to, že jsem potřeboval být na chvilku sám,“ odvětil nerad a z celého srdce si přál mít tohle už nadobro z krku.

Lehký závan vzduchu a následné jemné zatřepotání plamene svíčky na jejím nočním stolku mu vzalo i tolik vítanou tmu.

Chtě nechtě se na ni podíval. Těžko říct, jestli vypadala víc naštvaně, uraženě, ublíženě nebo i malinko úlevně.

Posadila se, otočila se k němu čelem a tiše prohlásila:

„Ty jsi vlastně sám celou dobu, Severusi.“

Ne že by nevěděl, co tím myslím. Spíš se snažil hrát o čas.

„Jak to myslíš?“

Neodpustila si zakroucení hlavou nad tou jasně pitomou otázkou.

„Tak jak to říkám. Že celou tu zatracenou dobu, co jsem tady, celé ty měsíce, jsi vlastně pořád sám. A proč? Protože k sobě nikoho nepustíš, sám to dobře víš,“ odmlčela se a pak to nevydržela.

„Kde jsi vlastně byl?“

„V Cardiffu.“

Vytřeštila oči. „Co ty máš společného s Walesem?“

„Elizabeth tam má domek,“ odtušil opatrně, a hádal-li, že tato odpověď vyvolá bouři, trefil se přesně.

Tentokrát si klekla, snad aby byla výš než on, který stále, rádoby klidně, ležel a rozhodila rukama.

„Jistě! Elizabeth. Její milá společnost byla určitě vítaným zpestřením po té mé nudné, kterou jsi tak statečně a obětavě snášel už tak dlouho, viď?“

Severus ji probodl podrážděným pohledem, což se absolutně minulo účinkem.

„Nebuď směšná,“ začal, ale nedořekl. Asi měl dar říci vždy to, co ji rozčílilo ještě víc a vygradovalo tak její vztek do nebeských výšin.

„Tak já jsem směšná?! Já?! Kdo z nás dvou utekl jako malé vyděšené dítě? Nikomu nic neřekl a nechal tady jen strohý vzkaz, u kterého jsi bezpodmínečně předpokládal, že bude dodržen? A já, kráva jedna blbá, jsem tady opravdu zůstala! A pán byl zatím s Elizabeth, zjevně modlou svých dnů!“ teď už křičela a korunu tomu nasadila ve chvíli, kde odhodila deku a vztekle vyskočila z postele.

Ani tentokrát se nestačil ozvat. Byla rychlejší.

„Já mám takovou chuť po tobě něco hodit, ty jeden…,“ prskala a rozhlížela se, co by se hodilo pro takovou ušlechtilou věc, jako skončit na hlavě Mistra lektvarů.

„Uklidni se.“

Strohé, klidné a od emocí oproštěné prohlášení bylo poslední kapkou, která scházela k nekontrolovatelnému výbuchu.

Na jejím nočním stolku ležely stále ještě nedočtené Nebezpečné známosti. Rychlost, s jakou je po něm mrskla, byla obdivuhodná. Trefila ho do ramene a natahovala se pro další předmět – tentokrát svícen.

Severus sice snesl dost, ale nechat se mlátit mosazným svícnem mu nebylo po chuti.

Než se Hermiona nadála, stál vedle ní a bez námahy jí „zbraň“ vyškubl z ruky.

„Ovládej se, pro Merlina!“

Zuřivě po něm šlehla pohledem a snažila se zabavenou věc ukořistit zpátky. Není třeba dodávat, že absolutně marně. Stačilo, aby Severus zvedl ruku nad hlavu a pokud si nechtěla přinést stoličku (což vážně neměla v úmyslu), měla smůlu.

A na kouzla momentálně neměla ani pomyšlení.

Pevně ji chytil za loket a přidržel na místě.

„Co zase vyvádíš?“ otázal se, zatímco ona sebou zuřivě škubala ve snaze mít svou ruku opět pro sebe.

„Snažím se, abys dostal, co ti patří,“ vyhrkla a volnou rukou ho praštila do žaludku. Slabě, evidentně.

Měl toho akorát tak plné zuby. Pro tohle se vskutku nevracel.

Odhodil svícen na postel, kde bez hluku přistál na dece a sevřel jí i druhý loket. Pak s ní zatřepal jako s hadrovou panenkou.

„Přestaň!“

Na okamžik se zarazila.

„Nechci poslouchat tvoje autoritativní a diktátorské příkazy. A teď mě nech!“

„Jen pokud se začneš chovat normálně,“ odsekl napruženě a sledoval, zda bude schopná se uklidnit.

Zhluboka se nadechla, vydechla a pohlédla mu do očí. Z těch jejích sršely blesky na všechny světové strany, z těch jeho proudila mírná podrážděnost smíchaná s obvyklým klidem.

„Dobrá, pusť,“ odvětila po pár vteřinách slabě. Chvilku si ji ještě mlčky prohlížel, jako by hledal ujištění, jestli jí může věřit. Nakonec stisk uvolnil.

Hned jak to šlo se mu vytrhla a couvla na dva kroky dozadu.

„Ty“ namířila na něj prstem, „si dělej, co chceš, já,“ prohlásila a otočila prst na sebe, „odcházím.“

„O půlnoci? Výtečný nápad,“ odsekl.

„To je jedno! Neopovažuj se mi něco nařizovat. To si zkus na Elizabeth, ta ti, koneckonců, splní všechna přání!“

Pobaveně ji sjel pohledem.

„Ty žárlíš.“

„Jsi nafoukaný egoista,“ prohlásila a na důkaz své hrdosti zvedla bradu.

„Ona s tím nemá nic společného, vůbec tam nebyla,“ zkusil to smířlivě. V hádkách ála Itálie si nikdy neliboval.

„A to ti mám věřit?!“

Merline… ženy a jejich logika!

„Měla bys, nelžu,“ přikývl důležitě a nereálně se domníval, že tímhle všechno vyřeší.

Jen nechápal, proč na něj hledí pořád tak ublíženě.

„A víš co? Ono je to vlastně jedno.“

„Co je jedno?“ ztrácel se.

„Jestli jsi byl sám nebo ne. Tohle,“ řekla najednou úplně klidně a rukou opsala místnost zvláštním frustrujícím pohybem, „nebude fungovat.

„Výborně. A proč?“

„Protože… protože ty snad ani nechceš, aby to fungovalo.“

„Nic takového jsem nikdy nenaznačoval. Copak to nechápeš?“

„Tebe nechápe nikdo.“

Odmítavě zakroutil hlavou.

„Nemám ve zvyku mít se svými studentkami jakýkoli jiný vztah než profesionální.“

„Pointa?“ vyprskla netrpělivě.

„To je snad jasné, ne? Už jen v tom směru, že jsem to porušil,“ snažil se neznít tak pobouřeně, jak se cítil.

Copak je možné nechápat něco tak evidentního?

„Hm,“ prohlásila a zabodla do něj pohled, který by vydal za celý jehelníček, „a z toho důvodu jsi taky odešel, že ano?“ do svého hlasu vložila veškerou ironii, na kterou se ve své ublíženosti zmohla.

„Salazare! Ale jak je vidět, tak jsem se vrátil!“

„Nechápu proč.“

„Přemýšlej.“

„Nechce se mi.“

„Jsi nemožná,“ vybuchl a stále bojoval s faktem, že TO bude donucen přiznat nahlas.

„Nápodobně, ty nesnesitelný, pokrytecký a… zamrzlý mizero!“ zatímco křičela všechna ta lichotivá přídavná jména, namířila na něj ukazováček.

Zuřil. Ona taky. Demokratická debata není na programu dne.

Hermiona stála bez hnutí, provrtávala ho pohledem. Pak se k němu bez dalšího komentáře otočila zády a zamířila ke dveřím.

„Kam jdeš?“

Neodpověděla, jen pokračovala v chůzi.

„Na něco jsem se tě ptal,“ zavrčel, bezmocný vůči jejímu chování.

„To není tvoje věc,“ vypadlo z ní konečně, aniž by se namáhala na něj pohlédnout.

Dobře, tak jinak.

„Zůstaň tady.“

„Ne.“

Překročila práh dveří.

Zatracená práce.

„Prostě tady zůstaň!“

„Nevidím jediný důvod proč. Zábava skončila.“

Stále k němu byla zády a nehodlala to měnit.

K čertu s tím.

„Protože tě miluju, proto.“

No… není to zase tak těžké, pravda…

Nic.

Dlouho nic.

Z pohledu na její zátylek nešlo usoudit, jak se tváří. Po pár vteřinách tíživého ticha položila levou ruku na zárubeň dveří a opřela se o ni.

Zdálo se mu to, nebo se čas opravdu zpomalil?

„Hermiono?“ zkusil to opatrně, když se stále nehýbala a začala připomínat sochu.

Přes rameno k němu pootočila hlavu. Barvou obličeje mohla být smělou konkurencí bílému mramoru.

Bez hlesu na něj zírala, oči nepatřičně vytřeštěné a celkově vypadala, jako by právě prohlásil, že zítra nastane konec světa.

A to si myslel, že ženy zpravidla takováto prohlášení vítají.

„Jestli je tohle údiv, už jsi mě o něm přesvědčila dostatečně,“ snažil se získat zpět svou jistotu a zároveň zakrýt nejistotu, že absolutně netuší, co má dělat.

Málem by tam na studené kamenné dlažbě, začal nejistě přešlapovat, kdyby

ho nevyrušila.

„To myslíš vážně?“

Děkoval svému brilantnímu sluchu – spíš jen bezhlesně otevírala ústa, než aby dala té nelogické otázce nějakou zvukovou stopu.

„Copak to neříkám vážně?“ ošil se nepohodlně.

„Ty,“ prohlásila a udělala významnou odmlku, „mi tvrdíš, že mě miluješ?“ pokoušela se uchopit podstatu problému.

„Očividně, něco takového,“ zamumlal neochotně a cítil se vrcholně trapně.

Konečně se k němu otočila čelem. Stále stála mezi dveřmi, nicméně už nevypadala, že by chtěla mermomocí odejít.

„Severusi,“ oslovila ho šeptem a počkala, dokud jí nevěnoval plnou pozornost, „já potřebuju vědět, že jsi s tím smířený a že... toho nebudeš litovat. Nebo se mnou bojovat jako s někým, komu, byť nevědomky, dáváš za vinu, že ti vzal kus tvé osobní svobody.“

Zarazil se. Chtěla něco, o čem sám ještě před pár hodinami pochyboval.

Teď a tady se zmohl na jediné – natáhl k ní ruku.

Nehýbala se. Jen ho dál hypnotizovala tázavým a z části i zvláštním, blíže nedefinovatelným, pohledem.

No dobře.

Vydal se za ní sám. Neustoupila, neuhnula, neprotestovala, ale ani v náznaku neprojevila ochotu spolupracovat. Zkrátka jen... byla.

Až když ji objal, poddajnou jako něco neživého, váhavě se k němu přitiskla.

Dokonce ho objala kolem krku.

A prohlásila-li cosi jako: „Ty jsi takový pitomec!“ přišlo mu to komické.

„Za takovou urážku profesora by Nebelvír mohl přijít o pěkných pár desítek bodů, slečno Grangerová. Konec školního roku ještě nenastal,“ odvětil v žertu a nechal se slabě praštit do ramene.

„Plus,“ pokračoval sebevědomě, „krutý školní trest na... mnoho týdnů, to bude to pravé.“

„Kolik je přesně „mnoho týdnů“, profesore?“ přistoupila na jeho hru.

„Řekněme... minimálně celé léto.“

„Tak málo?“ předstírala zklamání.

„Dobrá. Když tak moc toužíte napravit svůj prohřešek, možná by se to dalo

prodloužit na... dobu neurčitou.“

„To je lepší, máme toho moc na napravování, víte?“

„Neříkejte. Pak byste mohla zvážit, zda by nebylo přínosné začít napravovat hned. Znáte to,“ liboval si pod jejím pohledem, který mu věnovala, když se o kousek odtáhla, „čas je vzácný.“

„Nepochybně, hlavně když myslíš na to, na co myslíš,“ potřásla hlavou a ušklíbla se ve snaze vyjádřit jediné – ti muži!

„A na co, že to myslím?“ tápal nepřesvědčivě, „nejsem si totiž tak úplně jistý, že si myslíš to, co já si myslím a že...,“ nedořekl, byl nezdvořile přerušen.

„Mlč už, nebo zůstane jen u toho myšlení.“

„Tak to bych o dost přišel,“ přisadil si a bylo to to poslední, co na velmi dlouhou chvíli řekl.

A/N: Věřte, že moje snaha neudělat z toho telenovelu byla velká. Vážně.