Kapitola dvacátá pátá
21. 4. 2009
KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ – ZACHRÁNCE
(Láska znamená cítit za někoho odpovědnost.)
Martin Buber
Severus strnul v půlce pohybu. Jeho pokus o zvednutí poháru s vínem nevyšel. Musel se opravdu dobře kontrolovat, aby se šokující pocit, který cítil na svém pravém zápěstí, neprojevil na jeho tváři. Tohle skutečně nečekal a už vůbec ne tak brzo.
Zřejmě na něm šok byl přece jen vidět, Minerva, sedící po jeho boku, na něj tázavě pohlédla. Jeho prosba Merlinovi, ať se, u všech svatých, na nic neptá, zůstala nevyslyšena.
„Děje se něco, Severusi?“ otázala se jeho nadřízená starostlivým tónem. V odpověď po ní jen šlehl pohledem. Pak svým bedlivým zrakem rychle zrentgenoval zmijozelský stůl. Smečka jeho svěřenců byla zabraná do jídla a nejevila žádné prokazatelné abnormální znaky. Jen ten jeden student, kterého se usilovně snažil najít v té kupě černo-zelených barev, tam nebyl.
V duchu vyslovil několik peprných nadávek. Prudce vstal, pohár s vínem postavil tak nešetrně, až tekutina vystříkla. Ředitelka na něj hleděla s nepochybnou zvědavostí, ale i se silným znepokojením. Nějakým vysvětlováním neztrácel čas, náramek na jeho ruce byl rozpálený na nejvyšší míru. S neodpustitelným zavířením obešel učitelský stůl a co nejrychleji to šlo (v rámci zachování si určitého stupně důstojnosti), zamířil pryč z Velké síně.
Sice věděl, že Hermiona je v nebezpečí, ale KDE, že je v tom nebezpečí... toť otázka. S trochou ironie si vzpomněl na Pottera a ten jeho nemožný plánek. Jak moc by se mu hodil!
Naštěstí mu jeho chladná logika napovídala. Tak tedy – do Hermioniných komnat se nikdo dostat nemohl, bezpečnostní kouzla provedla Minerva osobně. Jestliže je tedy někde mimo své pokoje, kam by mohla jít?
Knihovna, co jiného. Nikdy by nevěřil, jak bude za tu její posedlost vděčný (i když… on má zrovna co říkat, sám na tom není o moc lépe). Léta zkušeností mu také napovídala, že pokud se Zabini rozhodl útočit, pravděpodobně to udělá na co nejméně frekventovaném místě.
Rychle, dalo by se říci téměř poklusem, zamířil k Hermioniným komnatám. Jaký inteligent zase vymyslel, že se v tomhle zatraceném hradě nesmí nikdo přemisťovat?!
Doslova jen o pár vteřin později dorazil na začátek kýžené chodby. Zřejmě právě překonal rekord. Jeho tolik ceněný hábit se mu pletl pod nohy, ruka bolestivě pálila a jistá změť pocitů, ve kterých (jen nerad) rozeznal strach a zuřivý vztek, ho nutila ke spěchu.
S tichým zaklením zíral na prázdnou chodbu. Co dál?
Metr před ním byla dívčí umývárna. Zdálo se mu to, nebo se odtamtud ozvala rána? S hůlkou namířenou vpřed, tiše našlapoval směrem ke dveřím. Byly pootevřené, což svědčilo o útočníkově nedbalosti. Být to jiná situace, musel by se posměšně zasmát. Taková školácká chyba!
Mezerou nahlédl dovnitř.
Zabini stál zády k němu, přes jeho rameno mohl vidět část rozcuchaných vlnitých vlasů, které navíc ten zmetek svíral (nepochybně bolestivě) v pěsti.
Severus sekundu zvažoval své možnosti – když ho zabije, asi mu to neprojde, co?Pomine-li fakt, nechat další krev, aby mu „pošpinila“ ruce vinou, které se snažil neúspěšně zbavit...
To ne.
Stejně tak další z kleteb, které se nepromíjejí. Pravdou je, že Cruciatus mu nikdy potěšení nečinil.
Tak tiše, jak jen dokázal, s ladností kočky číhající na kořist, přešel za Zabiniho záda. Ten byl příliš zabrán do surového mačkání Hermionina krku, takže vůbec nepostřehl lehké závany vzduchu, které dávaly na vědomí přítomnost třetí osoby. Nikdy nebyl schopen vnímat a využívat jemné náznaky, byl to zkrátka tupec.
Když se Severusova hůlka dotkla jeho krku, vyplašeně sebou trhl. A když mu jeho profesor zasyčel do ucha tak, jak to uměl jen on, připomínal žulovou sochu – jak barvou, tak postojem.
„Okamžitě ji pusť.“
Na nějaké směšné dodržování společenských konvencí neměl ani pomyšlení. Zabini pomalu odtáhl od Hermiony ruce v postoji vyjadřujícím porážku.
Dívka od něj rychle ustoupila a otočila se k nim čelem. Z části vystrašeným, z části naštvaným výrazem v očích na ně němě hleděla.
Severus ji rychle přejel pohledem, který mu odhalil ošklivě pohmožděné místo na krku. Jinak vypadala v pořádku. Přesto přitlačil na svou hůlku, která už musela Zabinimu způsobovat bolest. Jen tento pohyb ukazoval na jeho vnitřní napětí a vztek, výraz v jeho tváři byl jako obvykle nečitelný.
Tiše prohlásil:
„Běž ven a počkej tam. A zavři dveře.“
Ne, dnes evidentně neměl náladu vykat nikomu. Hermiona se nadechla k protestu a zírala na ně s velkou dávkou nerozhodnosti. Když nereagovala, Snape prohlásil přísněji:
„Řekl jsem – jdi ven.“
Oba, Severus i Zabini, byli až směšně podobně bledí. Výraz v jejich očích byl ale diametrálně rozdílný. Ten druhý měl v očích čirou hrůzu, hrot černé hůlky hluboce zapíchnutý do krku. Kdyby ji všechno nebolelo, skoro by ho musela politovat.
Nerozhodně, ale přece, přešla ke dveřím a vrhla na dvojici poslední nejistý pohled. Vyšla ven a pečlivě za sebou zavřela.
Unaveně se opřela o chladnou kamennou stěnu a lehce si rukou přejela přes bolavý krk. Bolelo to pořádně.
Po pěti minutách čekání si nervózně skousla spodní ret. Severus by asi neprojevil příliš shovívavosti, kdyby do umývárny vtrhla.
O další dvě minuty později nejistě přešlapovala před dveřmi. Zevnitř se neozýval žádný zvuk. Málem už sahala po klice... dveře se pomalu, jako by rozvážně, otevřely.
Severus, nečekaje, že Hermiona bude stát tak blízko vchodu, do ní nešetrně vrazil. Trošku se zakymácela a ze rtů jí uniklo tiché „au“ způsobené ranou do pohmožděných žeber. Mužská ruka, držící její loket, zabránila pádu.
Po vybalancování svého postoje nechtěně o krok couvla. Být někomu tak fyzicky blízko po nedávné zkušenosti... to nebyl příjemný pocit.
Že si toho Snape všiml bylo jasné v okamžiku, kdy zahlédla stín v jeho očích. Pustil její ruku, druhou zavřel dveře, takže přišla o možnost zjistit, jak to vypadá v umývárně. No... přes jeho ramena, díky své výšce, stejně nic neviděla.
Jak tam nejistě stála, Severus se zdál být v akčnější náladě. Rozhlédl se doleva, doprava, a pak se beze slova vydal chodbou pryč směrem k jejím komnatám. Na okamžik váhala jak zareagovat - přece ho nebude následovat jako poslušný pejsek?
Jenže – co jiného má dělat? S malým vzdorným dupnutím se vydala za mizící černí.
S povytaženým obočím počkal, až ho dojde a milostivě pustí přes ochranná kouzla, k čemuž nejevila ani tu nejmenší známku nadšení.
Uvnitř se jen zběžně rozhlédl, přesto si byla jistá, že stačil zaznamenat všechny důležité detaily.
Stále mlčky stáli naproti sobě v jejím pokoji. Nakonec pokynul rukou v gestu vyjadřujícím něco na způsob - „pojď sem“.
Neochotně přešla těch pár metrů k němu, oči sklopené k jistě nesmírně zajímavému vzoru na koberci.
Pod náporem prvního jemného pohlazení na svém krku, cukla hlavou a odtáhla se.
Špatné vzpomínky umí být někdy pořádně otravné.
Nejdříve si povzdechl, pak tiše prohlásil:
„No tak, klid...“
Při dalším dotyku na zarudlé pokožce raději zavřela oči. Jak se jí zostřilovnímání dotyku, paradoxně se uklidnila. Pocit těch jemných prstů jí připadal něčím důvěrně známý.
Jen z dálky zaslechla mumlání jakéhosi latinského zaklínadla, bolest pomalu ustupovala. Najednou ty dotyky začínaly být téměř příjemné. Než si je stačila začít vychutnávat, přestaly.
Jen s nevolí otevřela oči a zamžourala do prostoru před sebou. Severusův pohled ji znervózňoval, stejně jako stále trvající ticho. Připadala si jako nějaká vzácná přísada do lektvarů, kterou zkoumá pomocí celé série kouzel. A to nebyl zrovna příjemný pocit.
Opravdu už se chystala to ticho prolomit nějakou vysoce inteligentní poznámkou, když se ozval jeho hlas. Neubránila se zachvění. Byl to totiž ten známý ledový, výhružný a tichý tón.
„Můžete mi říci, kde jste, zatraceně, měla hůlku?!“
V ten okamžik nevěděla, co jí vadí víc. Jestli fakt, že se vrátil k vykání, nebo skutečnost, že bude nucena přiznat svou hrubou chybu. A zrovna jemu.
| Kapitola 24 | Kapitola 25 | Kapitola 26 |
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
