KAPITOLA PÁTÁ – NÁHLED DO DUŠE

 SEVERUSE SNAPEA

Ozvalo se tiché klapnutí a Severus Snape pomalu zvedl hlavu. Nečitelný pohled, který na okamžik upínal na zavřené dveře, se pomalu měnil. Hluboké a studené černé oči ztrácely na nečitelnosti a všímavý člověk by v nich mohl začít objevovat emoce. A pokud byste byli opravdu hodně empatičtí, možná byste dokázali v tom pohledu i číst, a to už je co říct.

Pomalu odložil brk, a zároveň rukou odsunul stranou hromádku pergamenů od těch tupohlavců. Někdy měl pocit, že už se na ta jejich stupidní díla, která vydávali za esej nemůže ani podívat. A přesto každou hodinu zas a znovu zadával další nechutně dlouhé úkoly, a zas a znovu nad nimi zcela bezmocně skřípal zuby. Jenže ON si nemohl dovolit nezadat v některé ze svých mnoha hodin domácí úkol. Protože to by nebyl obávaný Severus Snape, nedostál by své pověsti. Hm...jakoby zrovna on musel svou úžasnou pověst stále dokazovat.
Jeho myšlenky se nyní ani vzdáleně nezabývaly eseji na téma pokročilých lektvarů. Nyní, v tento okamžik byl zcela sám, nikým nesledován a nehlídán. Mohl si tedy dovolit jistý luxus, který představoval fakt, že přestal přísně kontrolovat svůj výraz, své myšlenky a i své chování. A když se tak Severus Snape přestal kontrolovat, jeho myšlenky se rozběhly poněkud nečekaným směrem...

Když si ho ředitelka před pár dny zavolala, tušil problém. Pochopitelně věděl, že se má Hermiona vrátit do Bradavic. Jeho drahá nadřízená se o tom rádoby náhodou párkrát zmínila, když s ním vedla rozhovory typu:
„Severusi, opravdu se domnívám, že potřebujete vylézt z té své ulity. A Severusi, vaše socializace je katastrofální...A Severusi...“
Potichu zavrčel. Tyhle rozhovory bytostně nesnášel. Nicméně se zdálo, že jeho mínění v tomto ohledu jaksi nikoho nezajímalo. Minerva očividně zdědila některé Brumbálovy manévry.
Když mu tedy bylo už poněkolikáté naznačeno, že se Hermiona vrací, jeho léty vycvičený mozek cítil nějaký zádrhel. A pochopitelně se nemýlil.
Žádost ředitelky ho vlastně ani nepřekvapila. Ale podráždila ho, to ano. Nešlo ani tak o to, že mu doučování hrdinky kouzelnického světa ukrojí další kus z jeho neexistujícího volného času. Spíš šlo o to, KOHO měl učit.
Ta holka...byla zvláštní. Zatraceně! Copak mohl on, naprosto nesnesitelný parchant, přiznat, že Hermiona Grangerová na něj působí jakýmsi zvláštním způsobem, o kterém nechtěl absolutně přemýšlet?! Popravdě si dovoloval o podobném tématu přemýšlet tak málo, že ani nevěděl, kdy se jeho smýšlení o té malé šprtce změnilo.
Když tady tak seděl sám, v naprostém soukromí, rozhodl se, netušíc, že dělá prakticky to samé jako Hermiona v den svého příjezdu, pošťourat ve svém nitru...
Po skončení té zatracené války bylo všechno jiné. Fénixův řád v čele s Minervou se rozhodl slavnostně očistit jeho jméno. Na světlo vyšly jeho hrdinské činy, ti směšní papaláši z ministerstva mu nabízeli nějaké medaile za zásluhy, či co, málem se jeho portrét objevil i na Čokoládových žabkách, pro Merlina! Ještě, že se mu pod nepublikovatelnou hrozbou podařilo tomu zabránit, takovou potupu by nesnesl.

Severus si povzdechl. Pochopitelně mu bylo víc než jasné, že kdyby jeho jméno nebylo veřejně očištěno, skončil by v Azkabanu. Doteď netušil, jak se má tvářit na fakt, že portrét Albuse Brumbála se nechal vynést z Bradavic do soudní síně, kde zarputile v omezeném prostoru zlatého rámu hájil jeho maličkost. Skoro to tenkrát vypadalo, že Brumbál prohlásí, že nikoho mírumilovnějšího než je Severus Snape, bývalý Smrtijed, v životě nepotkal. Neprohlásil, ale že k tomu mnoho nechybělo.
Když byla jeho role prozrazena, lidé získávali najednou zcela neoprávněný pocit, že se bude chovat jinak. Ale hlavně – že oni se k němu mohou chovat jinak. Stálo ho to hodně vrčení, zabijáckých pohledů a kousavých poznámek, než ti tupohlavci pochopili, že tomu tak opravdu, ale opravdu nebude.
Za čtvrt roku od pádu Voldemorta toho měl za sebou dost na to, aby chápal, jak se musí cítit „hlavní trojice zachránců“. Hermiona by si nejspíš zasloužila obdiv za svou odvahu, vrátit se do školy. Pochopitelně by jí to, nikdy nepřiznal.
Vlastně by ani na tom mudlovském vynálezu, který se nazývá skřipec, nebo tak nějak nesmyslně, neprozradil, že jeho myšlenky se čas od času (pouze v akutní slabé chvilce, samozřejmě! ), zatoulají ke slečně Grangerové.
Bude k sobě upřímný, žádný problém. Tedy...neměl by to být absolutně žádný problém.
On je přece Severus Snape! Alespoň zkusit to, prostě musí...
V jeho životě bylo příliš mnoho věcí, které by prostě veřejně nepřipustil. Lépe řečeno – takových věcí v jeho životě byla většina. Hermiona Grangerová patřila do kategorie s nápisem „Příliš nebezpečné, než abych se v tom šťoural“.
Vždycky svým způsobem obdivoval její inteligenci, kdo taky ne? Byla to, vždy jen malá holka, která vždy věděla příliš mnoho a dávala to okázale najevo. Po skončení svého šestého ročníku se spolu s těmi dvěma idioty vypařila a on ji skoro rok neviděl. Těžko říct, co se na ní za ten rok změnilo. Jistě, už to byla dospělá žena. Tento fakt však ukazoval v podstatě jen její rodný list, to zase tolik neznamenalo.

V jejích vzpomínkách, ale viděl, co za tu dobu prožila, i když pouze ve zkratce. Bellatrix se na ní tenkrát vyřádila, to bylo jasné. Kdyby tu potvoru nezabila Molly, udělal by to sám.
A ten zabedněnec Weasley a jeho tupě zamilované pohledy! Právě ty pohledy Severuse, Merlin ví proč, rozčilovaly. Když to vzal kolem a kolem, za onen rok, kdy válka spěla ke svému konci, musela zcela nevyhnutelně dospět. Byl to, ale stav spíš psychický, viditelnou fyzickou změnu neznamenal. Merline! Jak hluboko by taky musel klesnout, aby si všímal fyzické vyspělosti své studentky?! Začíná mu to lézt na mozek...Proč zatraceně, když nevidí žádné podstatné rozdíly, mění se jeho myšlení vůči ní?
Všiml si toho krátce po závěrečné bitvě, každopádně o tom odmítl uvažovat. V hloubi duše cítil obdiv...ke všem třem zachráncům. Pche! Směšné pojmenování pro tři neohrožené nebelvírské nadšence. Nehledě na to, že sám Potter by bez Grangerové nic nedokázal.
Tak či tak, i Severus Snape sám sobě přiznal, že odvedli dobrou práci. Kde se, ale objevil pocit, že pouze na jednoho člena oné skupinky začal nahlížet jinak?
Prostě to absolutně nechápal. A popravdě pochyboval, že by kdy přišel na to, proč to tak je.
Co tedy k té Grangerové vlastně cítí?
V okamžiku, kdy mu v mozku vyskočila tato otázka měl sto chutí tohoto zpytování vlastního nitra nechat. Ale...možná byl všechno, nicméně nebyl zbabělec.
Dalo se myslet na něco tak směšného jako, že by ho - Merline! Ani si tu myšlenku nechtěl připustit – přitahovala jeho vlastní studentka?! Směšné, na každý pád absolutně směšné. A přesto...jako by to slovo přesně vystihlo jeho pocity, které do sebe zapadly jako kousky skládačky. Přitahovala...znělo to – tak neuvěřitelně, vezme-li v potaz, o kom přemýšlí. Co ho tedy přitahovalo? Inteligence? Pravda byla, že nepoznal moc lidí, kteří by se mu alespoň přiblížili, co se intelektu týče. No...jeho život se donedávna skládal z nechutných sletů u Voldemorta, ředitelnou a třídami plnými nevzdělatelných adolescentů. Kde by měl taky potkat někoho inteligentního, vyjma svého zesnulého stoletého zaměstnavatele?
Dobře...v tomto ohledu byla Hermiona výjimkou, pravda. Co se týká vzhledu – hezká byla, to ano. Že by, ale byla tak krásná, aby ho dokázala okouzlit? Ženy obvykle neokouzlily pronikavou mysl Mistra příliš snadno. Z hlediska okouzlení pro Hermionu, nicméně očividně platilo: objektivně zcela určitě ne, subjektivně zcela určitě ano.

Mistr lektvarů došel k překvapivému závěru. Zřejmě to bude kombinace více hledisek dohromady a pár takových těch zvláštních lidských hormonálních reakcí. Chemické reakce obvykle dokonale chápal, dokud šlo o ty lektvarové. Hormony jsou věci nestálé, když je bude chvilku ignorovat, zcela určitě zmizí. Vypaří se jako výpary nad kotlíky. Přesně tak to bude.
V rámci tohoto svého hloubání se Severus musel zastydět. Ano, opravdu se zastyděl! Uvědomoval si, že použít na svou studentku (ano, je to jeho studentka, bude si to muset opakovat...) Legilimens, bylo přinejmenším podlé. Zcela správně totiž tušil, že pokročilá obranná kouzla zná sice perfektně teoreticky, praxe je každopádně horší. Učil ji přece rok Obranu.
Z nějakého jemu neznámého důvodu, si nemohl pomoct. Její myšlenky ho zkrátka zajímaly. A tohle byl typický zmijozelský způsob, jak získat, co chce. Prostě jí vleze do hlavy. Tečka.
Na svou obranu musel dodat, že se nedíval na žádné ryze soukromé myšlenky. I když právě ty ho lákaly nejvíc.
Tím co udělal, také opět dostál své pověsti nemožného parchanta. A to bylo něco, na čem si Severus opravdu zakládal.

Náhle ho popadl vztek. Vyskočil ze svého křesla za psacím stolem, mávl rukou ke krbu, který pomalu dohoříval. Tedˇ zhasl úplně. Další rychlé mávnutí rukou uhasilo veškeré hořící svíce v jeho kabinetě.
Rychlým krokem zamířil do svých soukromých komnat, vztekle skřípajíc zuby. Vůbec se do podobného hloubání neměl pouštět. Nebylo mu bez toho lépe? Ale ne, on si musí dokazovat, že vlastně o nic nejde, že mu nedělá problém přemýšlet o jistých „nepatřičných“ záležitostech. Jistě, že mu to dělá problém, copak to, ale může přiznat. Byť i jenom sám sobě? Kam se vytrácí jeho pracně získaná pověst, jeho sebeovládání a chlad?
To si Hermiona zatraceně myslí...v půlce kroku se zarazil. Hermiona?! Krátce si prolétl své myšlenkové pochody za poslední hodinu. Kolikrát ji už v duchu nazval křestním jménem, aniž by si to uvědomil? Merline, zač mě trestáš?!
Severus byl nyní vzteky nad sebou samým úplně sinalý. Pokračoval v rychlém víření do své ložnice. Dveře se před jeho vztekem prudce rozlétly a s hlasitým bouchnutím narazily na zeď. Ten zvuk ho uspokojil, vyjadřoval přesně jeho náladu.
Cestou do koupelny znovu proklínal sám sebe. Jestli to takhle půjde dál, stane se z něj pošetilý Nebelvír, který neohroženě zkoumá sám sebe. A ještě dovolí svým bláznivým myšlenkám, aby ho ovládaly.
To absolutně nepřipadá v úvahu.