Kapitola sedmá
3. 4. 2009
KAPITOLA SEDMÁ – NEOVLADATELNÝ A
BEZNADĚJNÝ NEBO NE?
Severus Snape svým typickým vlajícím krokem napochodoval do rozjívené třídy. Ta jako na povel zmlkla a strachy se přikrčila. Kamenný výraz jejich učitele zatím nic neprozrazoval, což bylo jen dobře. Kdyby totiž nyní, již patřičně vystrašení prváci, znali momentální myšlenky svého Mistra, pravděpodobně by v následující chvíli strachy roztavili své cínové kotlíky standardní velikosti číslo čtyři.
A tak zatímco Severus v duchu aktivně přemýšlel nad nejlepším způsobem definitivního zničení a znemožnění alespoň třech školních kolejí ze čtyř, nebozí žáčci nejistě a vystrašeně těkali očima sem a tam.
I když byli ve škole už pár dnů, křest ohněm v podobě sklepního mrazu je potkal až dnes. Ale právě těch pár dnů na hradě jim dalo poměrně přesný pojem o tom, co je dnes čeká. Vyšší ročníky mají neovladatelnou touhu se svěřovat.
Jak teď tady tak seděli v hrobovém tichu a jejich mozky chrlily jednu várku katastrofických scénářů za druhou, jejich kantor se uráčil ozřejmit jim své záměry. Se strašidelným výrazem spustil svůj typický každoroční monolog...
„V mých hodinách nebude žádné pošetilé mávání hůlkou ani žádná přihlouplá zaříkadla. A proto neočekávám, že by mnozí z vás docenili náročnou vědu a přesné umění přípravy lektvarů. Ovšem těch několik vyvolených – i když silně pochybuji, že tu někdo takový je, ale budiž, ať se vaše slepičí mozečky chvilku opájí tou směšnou představou – tak ty pošetilce mohu naučit, jak očarovat mysl a omámit smysly. Naučit, jak stáčet slávu, připravit věhlas a dokonce – jak uložit a zachovat smrt.“
Temný a chladný hlas se pomalu rozplynul ve stejně tak temném a chladném prostředí sklepení.
Na nejvyšší míru zdeptaní studenti, teď ani nedutali, pouze zkoprněle hleděli na Snapea, ležérně se opírajícího o svou katedru. Svýma očima rentgenoval tichou třídu, pak, zřejmě uspokojen svým zjištěním, pokračoval.
„Na co ve své nemožnosti ještě čekáte?! Chci vidět učebnice a kotlíky na svých místech. Hned!“
Jako na povel začali všichni překotně vytahovat tlusté bichle učebnic a rovnat své kotlíky.
Až na nezbytné zvuky, doprovázející tyto činnosti, nikdo ani nepípl.
Severus se spokojeně ušklíbl. Vida, autoritu ještě má.
Po včerejším nočním zpytování svého nitra měl mizernou náladu. A pozvání do ředitelny na odpolední čaj mu mnoho nepřidalo. Zase čaj, pro Merlina! Proč nemůže Minerva podávat něco poživatelného? Na kom si tedy mohl ulevit, když ne na tlupě nemožných prváků?
-------------------------------------------------------
Na dveře ředitelny se dnes již po několikáté ozvalo tiché zaklepání. Ředitelka se nenamáhala odpovědět, prostě jen hůlkou mávla ke dveřím. Ty se rozlétly a odhalily jejího očekávaného zástupce. Na jeho tváři Minerva spatřila vražedný výraz, tak typický jen pro něj. Lehce se usmála.
„Pojďte dál, Severusi. Musíme něco probrat.“
Oslovený se pomalu, ne příliš ochotně, přesunul do „svého“ křesla před ředitelčiným stolem. Nic neříkal, necítil potřebu své pocity právě nyní ventilovat slovně. Ne, tak zřejmě Minerva.
„Čaj, předpokládám, nechcete...?“ když se ptala, stále ještě se usmívala. Ten výraz, který Severuse začínal tak rozčilovat, jí vydržel, i když pokračovala.
Proč má, pro Merlina, ta ženská dnes potřebu se stále usmívat?
„Hm...dnes dopoledne jsem si pozvala i slečnu Grangerovou. Pochopitelně mě zajímal její pocit z výuky. Chci se tedy zeptat i na ten váš.“
Severus si dal s odpovědí na čas, konečky prstů přitiskl k sobě ve svém obvyklém gestu. Očividně hledal za ředitelčinými slovy nějakou skrytou intriku. Když konečně promluvil, pečlivě vážil slova.
„Nechává mě zcela chladným, co vám naše hrdinka řekla. Můj názor na ni je stále stejný. Nepovažuji za nutné ho opakovat. Pokud to, ale opravdu chcete vědět – slečna Grangerová není v Obraně zdaleka tak dobrá, jak se prezentuje.“
„Ach ano. Myslíte Legilimens. To bylo podlé, Severusi. A ne,“ zarazila jeho přicházející odpověď netrpělivým gestem ruky, „Hermiona si nestěžovala. Popravdě jsem si všimla, že je poněkud utrápená, takže jsem z ní příčinu jejího duševního rozpoložení odhodlaně dolovala. Ale odolávala dlouho, buďte v klidu.“
Severus popravdě nechápal, proč by se neměl cítit naprosto v klidu. Možná, že ho to až zamrzelo. Kdyby si zatraceně postěžovala, možná by se jí mohl nějakým způsobem zbavit. Ale když se jako obvykle chovala podle těch svých směšných nebelvírských zásad, jeho šance klesaly mílovou rychlostí.
„Nitrobrana je základ, paní ředitelko. Absolutně nechápu, jak je možné, že někdo tak...prý nadprůměrně nadaný, neovládá něco tak...triviálního. Vaše oblíbenkyně má o sobě příliš vysoké mínění.“
Mluvil tiše, beze spěchu, ale jako obvykle chladně. Ředitelka ho však znala až příliš dlouho na to, aby se tímto chováním nechala ošálit.
„Ale no tak. Oba víme, že opravdu dobře zvládnutá nitobrana vyžaduje nadprůměrné nadání. Alespoň na tuto záležitost. Hermiona se nikdy netajila tím, že obranná kouzla nejsou její koníček. To však neznamená, že její inteligence a vědomosti nejsou obdivuhodné.“ Minerva si povzdechla, její zástupce byl místy tvrdý oříšek.
„Severusi...proč se k ní chováte s takovým despektem? Po tom všem, co máme všichni za sebou...vždyť je to absurdní!“
Tentokrát měl, co dělat Severus, aby nevzdychl nahlas. Nyní již chápal, kam tím ředitelka míří. Možná i, čeho chce dosáhnout. On se ale nenechá zviklat.
„Tahle debata je směšná. Nemám vám, co říct. A co je, nebo není absurdní, nechte laskavě na mně. Slečnu Grangerovou učím, jak jste chtěla. Víc ale neočekávejte. Pokud mimo tuhle...surreální záležitost nic dalšího nemáte, musím jít.“
Sotva domluvil a už se zvedal ze židle. Minerva ho nezdržovala, neměla, co mu k tomu dodat.
„Děkuji za váš čas. Přemýšlejte o tom, prosím.“
„Jistě, paní ředitelko.“
Bylo to řečeno tónem, který dal Minervě jasně najevo, že o ničem tak absurdním a na hlavu postaveném přemýšlet nehodlá. Pokud snad chtěla ještě něco dodat, nebylo komu. Dveře opět, tentokrát hlasitěji, klaply.
Za ředitelčiným stolem se ale ozval další hlas.
„Víte, Minervo, nedělal bych si s tím starosti.“ pronesl portrét bývalého bradavického ředitele svým typickým bodrým stylem, „však on k tomu dojde sám. Podle toho jak ho znám, si není sám sebou vůbec tak jistý, jak se tváří. Nechte ho, ať sám se sebou chvilku bojuje. Neuškodí mu to.“
Oslovená se na Albuse podívala trochu nejistě.
„Vím, co máte na mysli. Mám jen obavu, aby na to opravdu přišel. Pokud totiž ne...“ Minervino obočí se stáhlo do ustarané čárky, než pokračovala, „nechci se koukat na další zklamání. S Hermionou dokáži opatrně pracovat, ale s ním...Beznadějné. Je naprosto neovladatelný.“
Brumbál se potichu zasmál. V modrých očích se mu pobaveně blýskalo.
„Jistě, Severus byl vždy tvrdý jako skála. Ale jenom navenek, Minervo. Jen navenek.Věřte mi, chce to čas. Jen a jen čas.“
Povzbudivě na svou bývalou zástupkyni mrkl a znovu se jal věnovat své oblíbené činnosti – pochrupování ve svém honosném, zlatém rámu.
| Kapitola 06 | Kapitola 07 | Kapitola 08 |
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
