Kapitola osmá
4. 4. 2009
KAPITOLA OSMÁ – CO DOKÁŽE VYVOLAT
NYMPAHEA ALBA?
Potemnělým hradním sklepením se rozlehlo tiché zaklepání. Bylo přesně šest hodin a Hermiona opět nervózně přešlapovala před kabinetem svého mučitele. Ze všeho nejraději by prostě utekla do svého pokoje a zahrabala se hodně hluboko do přikrývek ve své obrovské posteli. Místo uskutečnění svých zaječích úmyslů, tady stála a měla pocit, že vstup do mučírny by prožívala radostněji.
Jak se tak zamyslela, došlo jí, že mohla klidně přeslechnout Snapeovo vyzvání ke vstupu, které rád pronášel tak tiše, jak jen to šlo.
Na moment si nebyla jistá, jak má zareagovat, pak konečně odhodlaně vzala za kliku a zatlačila...
V místnosti bylo ještě méně světla než obvykle. Což znamenalo, že tam byla prakticky tma. Z mnoha svíček, rozmístěných po obvodu místnosti, jich nehořela ani polovina. Chlad, stále ve sklepení panoval, byl dnes ještě více obtěžující a na nervy jdoucí.
Hermionin zrak si pomalu přivykl na tu ještě nezvyklejší tmu, když obrys černé postavy, skryté za kopcem pergamenů nebo něčeho podobně vypadajícího, ledově promluvil..
V ten okamžik by přísahala, že se ve sklepení musí tvořit rampouchy. Nechtěně se zachvěla.
„Budete tam takto stát věčně? Pokud ano, možná byste mi to mohla oznámit. A neobtěžovat do té doby, než se uráčíte znovu pohnout.“ Snapeův hlas ji vytrhl ze stavu ne nepodobného transu. Trošku provinile si uvědomila, že ho vlastně ani nepozdravila. Tedy ne, že by si někdo jako Severus Snape zasloužil pozdravit, její výchova ale byla pevně zakořeněná v jejím svědomí.
„Omlouvám se, pane.“ pípla nezvykle zakřiknutě. V duchu si za své naprosto nenebelvírské chování nadávala. Ale když to prostředí bylo tak..depresivní! Obvykle se tady dole cítila přinejmenším nejistě, dnes to ale bylo...téměř hrůzostrašné.
„Pro Merlina! Tak si sedněte Grangerová, nemám nejmenší chuť s vámi strávit celý večer. Vy, že jste hrdinka?!“
Severus, sedíc ve stínu, se opět nepokrytě posmíval její minulosti. Jak to Hermionu dopálilo, dalo jí to sílu k ráznějším pohybům. Konečně se posadila na „své“ místo a složila ruce v klíně. Odmítala udělat stejnou chybu jako posledně a vyndat si své školní pomůcky. Snape se k ní naklonil blíž, takže se jeho silueta dostala ze stínu. Rukou smetl na zem pár hromad esejů, čímž vytvořil na svém stole zdání prostoru.
„Vy jste dnes upadla, slečno Grangerová?“ otázal se s protivným úšklebkem, který měl zřejmě představovat výraz soucitu.
Hermiona pouze nechápavě zamžikala, než ze sebe vymáčkla – „Ne, pane. Proč bych měla...“ větu jí nebylo dopřáno dokončit. Sarkastický hlas její úmysl opět překazil.
„ Neříkejte? To je zvláštní. Mám totiž neodbytný dojem, že se vám muselo něco přihodit. S hlavou, myslím. Protože pokud ne, proč tady, sakra, sedíte jak kvočna na vejcích? Hodláte si vyndat pomůcky? Nebo vám je mám naservírovat i s návodem? Co čekáte, vy nesnesitelná osobo, že se bude dít na bylinkářství?!“
Jak se Snape odmlčel, Hermiona pomalu rudla. S pocitem absolutního pokoření, vzteku a něčeho neidentifikovatelného, sáhla pro brk a pergamen. Znechuceně na svého učitele pohlédla. Pozoroval ji s kamenným výrazem, prsty přitom poklepával brkem o stůl.
„Konečně. Už jsem v to nedoufal. Pochlubte se, co víte o leknínech?“
Hermiona se ušklíbla, konečně něco v čem si byla jistá. Než spustila, radši se na to řádně a zhluboka nadechla.
„Rozlišujeme dva druhy leknínů – Leknín bílý neboli Nymphaea alba. Jde o vodní bylinu se silným plazivým oddenkem. Má listy, dlouhého velmi řapíkatého tvaru, úzce srdečně vykrojené – plují po vodní hladině. Květy jsou velké, se zaoblenou spodinou, korunní lístky má bílé, stejně dlouhé. Kvete od června do srpna ve stojatých vodách, ale v nižších polohách. Druhý druh je příbuzný – Leknín bělostný, latinsky Nymphaea candida. Rozdíl je hlavně ve velikosti, candida je menší, listy má kratší. Oba lekníny patří do čeledě krytosemenných – dvouděložných rostlin.“
Odmlčela se, vzpomínajíc, jak ten úryvek z učebnice pokračuje...
„Lekníny se používají hlavně v kosmetice, výtažky z nich jsou velmi dobré na pletˇ .
V Anglii jsou občas až vzácné, kvetou v letních měsících, jak už jsem říkala, tím pádem potřebují sluneční svit. U nás jim často chybí, dovážejí se tedy a mohou být poměrně drahé. Je to dáno také tím, že jsou to rostliny půvabné a okrasné.“
Hermiona zakončila svou přednášku neznatelným vydechnutím. Snape na ni stále hleděl nevyzpytatelně a studeně. Stejně tak zněl, když se jí uráčil odpovědět.
„Profesorka Prýtová by byla unešená. Nicméně, já nic takového necítím. Mohu vám každopádně pogratulovat ke skvělému papouškování vaší učebnice. Neřekla jste ale všechno, vy nesnesitelná šprtko.“
Snape svou větu dokončil s uspokojením pramenícím z toho, že tato hrdinka něco pozapomněla.
Ať Hermiona vzpomínala, jak chtěla, na nic nemohla přijít.
„Vy nevíte, že květy leknínů na ostrém světle a v teple vydávají omamnou vůni a také uvolňují látky, které mohou na slabší jedince působit jako afrodiziakum?“
Otázka zněla posměšně, navíc bylo zřejmé, koho myslel oním „slabším jedincem“.
Jak Hermiona cítila vztek, že si na tuhle důležitou poznámku nevzpomněla, stejně tak ji vytočilo, že byla opět, označena tímhle nemožným netopýrem jako „slabá“.
Konečně jí také došlo, proč dnes sklepení vypadá tak, jak vypadá.
Čím to, že dnes měla tak dlouhé vedení?!
„Pokud jste se dostatečně politovala, rád bych pokračoval. Vaším úkolem bude, dostat z rostlin, které vám dám, všechnu šťávu. Radil bych vám, abyste to udělala pořádně. Právě tuto tekutinu totiž budete potřebovat pozítří do lektvaru. A pokud jí budete mít málo, jinou vám dát nehodlám.“
Severus mávl rukou kamsi za Hermionina záda. Když se otočila, spatřila, že na druhé straně kabinetu má nachystáno cosi jako vlastní pracovní koutek. Pomalu se zvedla a nabrala směr – „nový pokusný prostor pro její ego“. Bylo tam všechno, co člověk potřebuje na výrobu lektvarů a i základní bylinkářské náčiní. Nechyběly ani brky a pergameny. Zkrátka to byl dokonale vybavený pracovní pult.
Překvapeně se na Severuse podívala, ten se ale opět věnoval své haldě pergamenů a působil dojmem, že jeho studentka pro něj není víc než vzduch.
Trochu rozpačitě sáhla po misce a opatrně vzala do ruky první ze třech velkých květů, které měla připravené na pracovní desce.
Ještě nikdy se nepokoušela dostat něco, cokoliv, právě z leknínů. Teoreticky postup znala, jistě. Nicméně pokud to zkazí, ten mizera ji přizabije.
Poučena návodem z moudré knihy, se jala nejprve květy oloupat. Brala jeden okvětní plátek po druhém a opatrně je odtrhávala od stonku.
Lístky květu byly jemné a hebké, trvalo jí tedy notnou chvíli, než všechna tři poupata oloupala, dávajíc pozor, aby žádný lístek nenatrhla – ztratila by tím totiž onu drahocennou šťávu.
Snape nic neříkal a pokud se na Hermionu alespoň jednou podíval, aby svým ostřížím zrakem provedl kontrolu její práce, nevěděla o tom, tak moc se soustředila na loupání.
Nyní bylo potřeba květy rozdrtit. Tím se z nich dostala veškerá šťáva. K Hermionině úlevě ležel jeden hmoždíř po její ruce. Představa, že by o nějaký musela požádat, byla děsivá. Snape by pravděpodobně odvětil, ať si nějaký přemění. A na to neměla náladu, ne před ním.
V následujících mnoha minutách bylo v místnosti naprosté ticho, které přerušoval jen zvuk škrábajícího brku a tlučení kamenné lžíce na dno misky.
Hermionu už všechno bolelo, když konečně rozdrtila poslední z velkého množství těch zatracených listů. Miska byla skoro po okraj plná vonné průhledné tekutiny. Opatrně ji zvedla, s úmyslem přenést ji k Snapeovu stolu.
Udělala jen dva kroky.
A poroučela se k zemi. Miska jí vylétla z rukou a s ostrým zvukem dopadla na podlahu před ní. Obsah misky se nacházel všude, jen ne tam, kde měl být. Cítila, jak se pomalu vsakuje i do jejího hábitu.
Na okamžik bylo naprosté ticho.
Pak se Snape zvedl a obešel svůj stůl.
Hermiona stále ležela jak široká, tak dlouhá na studené podlaze.
A nad ní se zlověstně tyčila černá postava, paže založené na hrudi, výraz – v tom šeru špatně viditelný, přesto však vraždící.
Hlas ledovější než obvykle, pokud je to vůbec možné, se rozlehl sklepením.
„Vy jste naprosto nemožná, Grangerová!“ bylo její maličkosti oznámeno mrazivě tiše.
„Řekl jsem vám snad, abyste se rozplácla uprostřed mého kabinetu? To je, tak těžké udělat pár kroků bez toho, že byste zdemolovala, co se dá?“
Tvrzení to bylo pochopitelně přehnané, kromě její usilovné práce nebylo zničeno vůbec nic.
Jak se pomalu zvedala z nedůstojné polohy u Severusových nohou, měla pláč na krajíčku. Polkla, snažíc se zatvářit alespoň trošku důstojně.
Byli teď od sebe sotva půl metru. Hermiona musela zaklonit hlavu, aby viděla do rozzlobené tváře svého společníka. Cítila silné nutkání couvnout, zároveň ale měla pocit, že pokud to udělá, bude to vypadat zbaběle. A tak dál odhodlaně snášela pohled jeho propalujících očí.
„Nechtěla jsem, pane profesore. Zakopla jsem a…“ začala se dnes podruhé omlouvat, když jí náhle došlo, jak je to absurdní. Proč se má opět omlouvat za něco, za co vůbec nemůže?!
A zas a znovu nechat toho namyšlence vyhrávat?
Tak to tedy ne.
„Nebo víte co? Vlastně se vůbec neomlouvám. Nic jsem neudělala. A že vy jste, tak nesnesitelně nesnesitelný, tak arogantně nafoukaný a neskutečně posměvačný, za to já nemůžu. Klidně se dál vyžívejte v tom svém sebedestruktivním chování. S vámi je to naprosto marné.“
Z očí jí šlehaly blesky, tváře měla zarudlé a bradu hrdě vystrčenou. Už se skoro otočila k demonstrativnímu odchodu, když ji něco donutilo vyslovit větu, která pravděpodobně bude znamenat její smrt.
„Neznat vás tak dobře, bylo by mi vás téměř líto. Sbohem.“
Hrdá, že to dokázala říci nahlas, odvrátila se Hermiona od Severuse a nabrala směr ke dveřím.
Než však stačila udělat bytˇ jen jeden jediný krok, na své ruce ucítila pevný, téměř bolestivý stisk. A tento nevítaný dotek způsobil, že byla nucena se otočit zpátky.
Severus Snape na ni zíral s neuvěřitelným vztekem v očích.
| Kapitola 07 | Kapitola 08 | Kapitola 09 |
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
