Kapitola devátá
5. 4. 2009
KAPITOLA DEVÁTÁ – ŽIVOT JAKO DEPRESIVNÍ DRAMA
Říci, že vzduch ve sklepení byl ještě mrazivější než před chvílí, to už zavání klišé.
Faktem zůstává, že to tak prostě bylo.
Dva páry očí, uhlově černé a oříškové hnědé, na sebe zíraly v dusivém tichu. Mudla by řekl, že to bylo ticho elektrizující.
Z mužských očí čišel ohnivý vztek, jenž měl za následek, že rampouchy tály.
Z dívčích očí plála úzkost, říznutá velkou dávkou kuráže a vzdorovitosti. Hodné obdivování, přiznejme si to.
Ani jeden z aktérů očividně neměl v úmyslu promluvit první.
Sílící pocit fyzického nepohodlí, donutil Hermionu, aby to byla ona, kdo ticho prolomí.
„To bolí.“
A právě toto jednoduché prohlášení mělo za následek, že Snape stisk troškupovolil, nicméně neuvolnil. Vyřčená slova dokázala, že se konečně ozval i on.
„Jakým právem se mnou takto mluvíte, slečno Grangerová?!“, tázal se vztekle, drtíc slova přes sevřené zuby.
„Kdo si myslíte, že sakra jste? Trpíte snad utkvělou a zcela nesprávnou představou, že vaše chatrná pozice v kouzelnickém světě vám dává právo chovat se neomluvitelně? Dovolte mi, abych vás uvedl do reality. Jste tu díky mé benevolentnosti. Ředitelka skutečně nemá nikoho, kdo by se místo mne ujmul vašeho úžasného vzdělávání. A jste neskutečně pošetilá, domníváte-li se, že vaši pozici zde nemůže nic ohrozit.“
Ticho po tomto zlostném prohlášení trvalo jen kratičký okamžik.
„Víte, pane...vy se mnou stále jednáte jako s někým, kdo po vás chce nějaké mimořádné zacházení. Nikdy jsem nic takového nevyžadovala. Vkládáte mi do úst slova, která jsem neřekla a nikdy říct nechtěla. Díky vašemu vzteku, zatrpklosti nebo naštvanosti na celý svět, či co to vlastně je, nejste schopen vyjít snad vůbec s nikým, ani sám se sebou.“
Severus její proslov nepřerušoval, někdy v jeho průběhu nasadil svou věrnou kamennou masku. Hermiona z jeho tváře nedokázala nic vyčíst. A možná právě to ji přinutilo pokračovat. Rozhodla se vsadit vše na jedinou kartu.
„Šest let jsem poslouchala vaše nemožné, a popravdě řečeno z velké části nespravedlivé, šikanovánía ponižování celé nebelvírské koleje. A nejen jí. Osobně se pro změnu já domnívám, že toho mám za sebou dost na to, abych byla ochotna být stále onou poslušnou holčičkou, co si nechá všechno líbit a pouze snaživě a zřejmě i otravně zvedá ruku nad hlavu. Vy nemáte právo, mne vinit z toho, že váš život se podobá depresivnímu dramatu.“
Jak si tak oba řekli svoje, stojíc od sebe sotva pár desítek centimetrů, dostali se do fáze, kdy na sebe vrhali další a další pohledy, o kterých si oba mysleli, jak by měly na toho druhého působit. Marně.
V rámci tohoto zírání se Hermiona vyzývavě podívala na ruku, která stále svírala její paži. Severus sledoval směr jejího pohledu s menším zpožděním.
Když i on dospěl k cíli, upřeně na svou ruku chvilku hleděl, jako by nevěřil tomu, co tam vidí. Následně dívčí paži pustil tak rychle, jako by pálila, ba přímo žhnula.
Nyní ničím nezdržovaná Hermiona se znovu chtěla otočit k odchodu, tentokrát ji zarazil jeho hlas. Nebyl ani vzteklý, ani ledový, prostě jen tichý a hluboký.
„Nevíte ani polovinu z toho, co nazýváte depresivním dramatem. Neznáte-li všechna fakta, nedělejte závěry. Na to, řekl bych, nemáte právo zase vy. To je pro dnešek vše. Pozítří, ve stejný čas.“
Severus domluvil, otočil se k zaražené Hermioně zády a mávnutím ruky vrátil střepy na podlaze do původního stavu.
Jistě, jak jinak. On prostě musí mít poslední slovo. Když bez jediného slova odcházela,
hned vedle této myšlenky jí v hlavě blikla další, o poznání zajímavější. A sice, že Reparo bylo provedeno bez hůlky. Ne, že by na tom bylo něco překvapivého, u něj ne. Ale byla to další položka na seznamu toho, co mají společného. A tenhle „ krásný“ seznam se začínal povážlivě rozrůstat.
-----------------------------------
Bradavická ředitelka stála před jedním z mnoha obrazů ve své pracovně. Pozorně naslouchala velmi zajímavému výkladu jednoho bývalého a významného Zmijozela, který se před malou chvilkou vrátil ze svého druhého rámu v jisté části hradního sklepení. Příliš často tam nechodil (prakticky vůbec), byl totiž vždy vyhnán ledovým hlasem a výrazem majitele místnosti. Dnes si ho ale nikdo z přítomných aktérů ani nevšiml. Zdáli se mu být, až příliš zaujati sami sebou.
Minerva se tázavě otočila na portrét svého předchůdce. Ten jen s úsměvem pokýval hlavou a vševědoucně mrkl.
-------------------------------------
Severus stál u okna (!) ve své ložnici a s velmi hloubavým, u něj zcela neobvyklým výrazem, hleděl ven do tmavé noci. Z jeho tváře se ani teď nedalo nic vyčíst. Stál tam, ponořen do sebe, hezkou chvilku, než se s povzdechem odvrátil.
Přešel k nočnímu stolku, odkud vytáhl lahvičku s Bezesným spánkem. Na jedno polknutí ji vypil, chvilku podržel v ruce a pak...s ní vztekle mrštil na zeď.
------------------------------------
Hermiona ležela ve své obrovské posteli, v ruce knihu o obranných kouzlech, oči už hezkou chvilku upřené na nadpis kapitoly. Nakonec svou snahu vzdala, knihu zaklapla a těsně předtím, něž rukou mávla ke svíčkám v pokoji, zalitovala, že u sebe nemá dávku Bezesného spánku.
| Kapitola 08 | Kapitola 09 | Kapitola 10 |
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
