Kapitola desátá
6. 4. 2009
KAPITOLA DESÁTÁ – POZDNÍ PŘÍCHOD
Hermiona seděla za svým obrovským a zaplněným psacím stolem. Se soustředěným výrazem cosi drápala na pergamen před sebou. Každou chvilku se uprostřed psaní zarážela, jakoby nevěděla, co napsat dál. Což je poněkud neobvyklé.
Harry a Rone, stálo v úvodní větě.
Máte se dobře? Mohu jen doufat, že ano, jelikož mi od Vás stále nepřišel žádný dopis. Než jsem odjela, doufala jsem, že jsme naše spory překonali. Popravdě se k oné neslavné záležitosti nechci příliš vracet. Jen Vám chci znovu říct, že se stále domnívám, že mám právo dělat svá osobní rozhodnutí a nemusím se před Vámi obhajovat.
Jelikož doufám, že dopis od Vás přece jen přijde, řeknu Vám nějaké novinky z Bradavic.
Jsem tu sotva týden a už mám práce nad hlavu. Profesorka McGonagallová mě ubytovala v jednom z apartmánů pro hosty. To znamená, že mám velmi mnoho místa jen pro sebe. A taky tolik potřebné soukromí.
Co se týče výuky – učí mě pouze ředitelka a prof. Snape (jako bych viděla Vaše úšklebky). Vše probíhá formou konzultací, na běžné vyučování se vůbec nedostanu. Protože je oba vidím jen párkrát týdně, dávají mi velké množství domácích úkolů.
Zatím jsem měla to štěstí, že se mi daří vyhýbat se ostatním studentům. Ven chodím pouze v době, kdy je zbytek školy ve Velké síni. Ředitelka se domnívá, že by to tak nějaký čas mělo zůstat.
Ale nemyslete si – jsem takhle spokojená.
Vyřiďte všem, že je pozdravuji, ano Rone?
Zároveň se těším na dopis od Vás. Nevím, kdy se dostanu ze školy, v tomto ohledu nemůžu nic slíbit.
Zatím se loučím.
Hermiona
Hermiona odložila brk a nešťastně se na dopis zadívala. Připadal jí jako snůška plytkých řečí. Co taky máte napsat někomu, s kým jste se nerozešli zrovna v dobrém, kdo neschvaluje vaše chování a komu když napíšete skutečný stav věcí, zaujme roli : já ti to říkal...a následně: za to si můžeš sama.
Byla si víc než jistá, že kdyby těm dvěma napsala skutečnou pravdu – třeba o svých plodných hodinách ve sklepení, přineslo by to více škody než užitku.
Koneckonců – ona si za to opravdu může tak trochu sama. Projevila se jako typický Nebelvír, který pošetile doufal a věřil, že se lidé mohou změnit.
Což její myšlenky navedlo zpět do sklepení.
Včera ji opravdu překvapil. Tedy ne, že by to bylo nějak těžké. U něj člověk nikdy neví. Očekávala spíš reakci typu – „tasím hůlku a vraždím“. Na tu míru drzosti, co si dovolila, reagoval pozoruhodně klidně.
Pro Merlina, kdo se má v tom člověku vyznat?!
No uznejte – znáte-li někoho šest let, domníváte se, že do něj alespoň trošku vidíte. Což zřejmě neplatí u tohohle nevyzpytatelného netopýra, k čertu se zdvořilostí!
Hermiona měla v hlavě solidní zmatek. Má toho člověka litovat, nesnášet, tolerovat, ignorovat nebo...Jak tak nechávala myšlenky plynout v rychlém sledu, další nápad, na cit který by mohla ke Snapeovi chovat, byl zcela automatický...Slovíčko „milovat“ se ocitlo v její mysli tak náhle, že proti němu nestačila jakkoli rozumově zareagovat.
Prudce se postavila. Co to vede za pitomé úvahy?! Jak ji může vůbec něco takového napadnout?
Jak si tak v duchu nadávala (a pár neslušných slov jí uklouzlo i nahlas), došla k rozhodnutí, že za takovéto pitomé nápady může náhlé pomatení mysli. Prostě náhlá indispozice, tak to bude. Určitě se to už nebude opakovat.
Samozřejmě, že ne.
Letmý pohled na krbovou římsu byl vítaným rozptýlením. Ještě by se pustila do jakéhosi dalšího zpytování vlastního nitra. Jak pošetilé.
Byl čas na Přeměňování.
----------------------------------------------
Profesorka McGonagallová se zalíbením sledovala, jak se její staronová žákyně popere s přeměněním růže na pletací jehlici. Což je samo o sobě poměrně složité. Růži, jakožto živou rostlinu, převést do stavu neživého kovu, vyžaduje poměrně velkou magickou sílu.
To by nebyl problém, ne u této studentky. Jenže ona to měla udělat bez hůlky.
Hermiona na růži zírala se zaujatým výrazem. Po chvilce zkoumání nad ní mávla pravou rukou. Stonek se změnil na kov, listy a trny zmizely. Přesto na stole ležel poněkud bizardní předmět – zůstal květ.
Ředitelka se usmála. Potěšeně.
„Na první pokus je to vynikající, slečno Grangerová. Vaše zaklínadlo je provedeno nejen bezhůlkovou magií, ale ještě je neverbální. Možná...“ ředitelka chvíli přemýšlela, než se ve své židli otočila na obraz za sebou.
„Co myslíte, Albusi? Bude to fungovat?“
I když Hermiona absolutně netušila, o co jde, Brumbál s tím zřejmě neměl žádné problémy. Mezi těmi dvěma musela probíhat nějaká mocná síla telepatie.
„Jen to zkuste, Minervo. Vše by mělo být v pořádku. Nevidím důvod, proč ne.“
Minerva se otočila zpátky ke zmateně se tvářící studentce, mávla rukou a pronesla:
„Dvacet bodů pro Nebelvír.“
Počítadla, visící po pravé straně ředitelčina stolu, s rachotem změnila svůj počet.
„Vynikající,“ prohlásila Minerva spokojeně. „Nebyla jsem si jistá. Vaše studium je poněkud netradiční, navíc jste ho na rok přerušila bez řádných formalit. Bylo tak troškou záhadou, jak hradní magie zareaguje.“
Hermiona byla potěšená. Náladu ji kazil jediný fakt a sice – proč to takhle nemůže probíhat dole? Navíc...
„Ehm...paní ředitelko, možná by bylo lepší, kdybyste o reakci hradní magie neříkala profesoru Snapeovi.“
Brumbál se potichu uchechtl, Minerva reagovala podobně.
„Rozumím...asi bych vás měla upozornit, že na to dříve či později přijde sám. Do té doby ale nemám v úmyslu zbytečně svou kolej připravovat o body.“
Odmlčela se a zpytavě se na dívku před sebou zadívala. Ta se ošila, tušíc, kam tato debata bude směřovat.
„Mluvila jsem se Severusem o vašem studiu. I o jistých...řekněme nevhodných metodách výuky. Do jaké míry mé řeči dopadly na úrodnou půdu, to musíte posoudit sama. Chcete mi k tomuto tématu něco říct? Cokoliv, Hermiono.“
Ke konci zněl její hlas naléhavě a Hermiona pocítila neodbytnou touhu ze sebe dostat vše, co se týká jejího trápení ve sklepení. Dobře si uvědomovala, že ředitelka by patrně situaci nenechala jen tak. Minimálně by měla neodolatelnou chuť se snažit Snapeovi domlouvat. Což by bylo nejen naprosto zbytečné, ale mohlo by to ještě zhoršit její situaci. Tedy ne, že by to ještě šlo, každopádně stále ještě nedostává školní tresty...
„Ne, nemám, paní ředitelko. Vyučování ve sklepení probíhá...dle očekávání.“
Z profesorčina výrazu bylo jasné, že jí nevěří ani slovo. Nahlas to však nekomentovala.
„Chci, abyste věděla, že za mnou můžete přijít v případě jakýchkoli problémů. Popravdě si nemyslím, že by se na vašich hodinách s profesorem Snapeem dělo něco, co byste nebyla schopna zvládnout. I přes to – znám svého zástupce, proto vám nabízím pomoc.“
Hermiona pouze s povděkem přikývla. Na to nebylo moc, co říct.
„Jestliže mi nechcete nic říct, myslím, že je to pro dnešek vše. Do příští hodiny bych vám doporučila nastudovat si kapitolu o transformaci hmotných částic. Přeji vám hezký večer.“
Minerva se usmála a sklopením hlavy ke knize před sebou dala najevo, že je Hermiona propuštěna.
Když se slovy poděkování na rtech opouštěla ředitelnu, opět měla dojem, že na ni Albus Brumbál mrkl.
-------------------------------------------
Severus pohledem hypnotizoval hodiny. Bylo šest hodin a jedna minuta! Kde ta holka sakra je? Copak nechápe, že přesně v šest je zkrátka přesně v šest a ne v šest a něco?!
Nejen, že nadělá paseku, kde se dá, nutí ho přemýšlet o věcech, které se mu ani za mák nelíbí, teď ještě bude chodit pozdě?
Než ve svých úvahách stačil dojít k představě sladkého trestu za tu do nebe volající drzost, do jeho kabinetu jako velká voda vpadla hledaná studentka.
Hermiona byla celá udýchaná, tváře zrůžovělé jak se v rychlosti svého sprintu do sklepení snažila překonat kouzelnický rekord. Měla už téměř dvě minuty zpoždění a to jen díky páru zamilovaných studentíků, kteří se rozhodli, že večeře ve Velké síni je ta nejlepší záminka proto, jak se nepozorovaně vytratit a předvádět svou velkou vášeň a to zrovna uprostřed chodby vedoucí k jejímu cíli.
Když se jim konečně jakýmsi zázrakem nepozorovaně vyhnula, pospíchala už natolik, že do své sklepní mučírny vrazila prakticky bez zaklepání, což byla velká chyba, jak se jí právě teď poměrně úspěšně snažil přesvědčit Snapeův vražedný výraz.
Jako by se z toho stával zvyk, než se Hermiona stačila nadechnout a vykoktat omluvu zkříženou s pozdravem, Severus spustil svým ledovým hlasem další sarkastický monolog.
„Za prvé, slečno Grangerová, si nepamatuji, že bych se zmínil o tom, že dnes začínáme později. Za druhé se nedomnívám, že by vám bylo povoleno vstupovat bez vyzvání. A za třetí jsem vás nežádal, abyste dorazila v podobně příšerném stavu.“
Hermiona konečně přestala lapat po dechu, zavřela za sebou dveře a přešla do středu místnosti. Odhodlaná nenechat se opět vytočit, s pevným pohledem se zadívala svému učiteli do očí.
„Omlouvám se, pane. Cestou sem se vyskytla nečekaná komplikace.“
Snape zkroutil koutky úst do posměšného úšklebku, další komentář si zázračně odpustil.
V místnosti se rozhostilo ticho přerušované pouze praskáním ohně v krbu.
Jak tam tak stáli, mlčky se na sebe dívajíc, odděleni Snapeovým psacím stolem, ani jeden nechtíc zřejmě přerušit oční kontakt jako první, atmosféra v místnosti se uvolnila.
Vysvětlení bychom proto nenalezli, zkrátka – magie.
Po chvilce Severus mávl rukou k pracovnímu koutku, který měla Hermiona nyní za zády.
„Instrukce k lektvaru najdete v učebnici na straně tři sta devadesát čtyři. Vaření by vám nemělo zabrat více než hodinu.“
S tímto strohým konstatováním se posadil a jal se věnovat své pravidelné činnosti – haldě esejů.
Hermiona potichu přešla na druhý konec místnosti a otevřela zmíněnou knihu. Rychlým pohledem zjistila, že tentokrát by se konec hodiny snad mohl obejít bez katastrof. U tohoto lektvaru si byla poměrně jistá.
Prohlídka nachystaných surovin přinesla jedno překvapivé zjištění. Bez ohledu na tvrzení z minulé hodiny – šťáva z leknínů byla na svém místě.
Překvapený pohled vrhnutý přes místnost jí byl ale ujištěním, že ptát se je nebezpečné.
| Kapitola 09 | Kapitola 10 | Kapitola 11 |
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
