Kapitola jedenáctá
7. 4. 2009
KAPITOLA JEDENÁCTÁ – BUBÁK
„Dnes vás čeká poměrně lehká záležitost. Bubák.“
Snapeovo úvodní prohlášení na následující hodině Obrany v Hermioně vyvolalo údiv. Tohle byla látka pro třetí ročník a její zařazení do výukového plánu přímo zavánělo komplikací. A taky že ano.
„Netvařte se tak překvapeně. Pochopitelně ho necháte zmizet neverbálně. A jelikož jsem se náhodou doslechl, že projev vaší magie disponuje poněkud překvapivě i nehůlkovým uměním, očekávám, že mi předvedete i to.“
Snapeův hlas nezněl ani ledově, ani ironicky (i když jeho prohlášení v sobě neslo jízlivé komentáře), prostě jen...ano, kupodivu zvědavě.
Hermiona se cítila zmateně a nejistě. To se jí nebude líbit.
Na roh jeho psacího stolu beze slova odložila pergameny a brk, přičemž musela odstrčit pár červeně proškrtaných svitků, a postavila se čelem k místnosti. Hned v úvodu dnešní hodiny si stačila všimnout, že v rohu, nyní přímo proti ní, stojí velká dřevěná bedna, která tam obvykle nebývá. Stoupla si tedy přímo před ni a čekala.
Hlavou se jí míhaly nejisté myšlenky. Čeho se bojí nejvíc? Co je vlastně její nejhorší noční můra?
Vůbec netušila, co může očekávat. Když se setkala s bubákem naposledy, její obavy byly poněkud jiné, než jaké jsou právě teď. A bubák má jednu nepříjemnou, ale zcela zásadní vlastnost – ukáže vám skutečně to, čeho se bojíte nejvíc, ne to, čeho se domníváte, že se obáváte. A tyto dvě věci mohou být zcela odlišné.
Severus na Hermioninu přípravu k akci chvilku mlčky hleděl, pak mávl rukou směrem k bedně a ustoupil pár kroků stranou.
Pak pomalu – mudla by řekl: jako ve zpomaleném filmu – se ven začalo soukat cosi černého a pohyblivého. Když se tohle cosi vynořilo zcela, Hermiona s hrůzou rozšířenýma očima sledovala, jak se před ní zhmotňuje její profesor lektvarů. Ten se před ní chvilku vznášel ve své neživé, přesto však impozantní, podobě s typickým ironickým úsměškem na rtech. Vzápětí se jeho vzhled začal měnit na sled po sobě jdoucích obrazů – viděla samu sebe, jak stojí před skupinou Smrtijedů, osamělá, bez hůlky a bezbranná. Následoval obraz umírajících lidí, které nepoznávala, viděla a cítila jen bolest a utrpení. Obraz se znovu změnil a opět zaujmul podobu Severuse. Tentokrát na ni hleděl s nenávistí v očích, aby se vzápětí přehoupl do podoby, kdy na ni cosi bezhlesně křičí.
Hermionu film před ní tak překvapil a vyděsil, že se nezmohla na žádnou obranu. Stála tam, nejistou rukou míříc na neživého Severuse před sebou, ale účinná obrana nepřicházela.
Zatímco Hermiona bojovala sama se sebou, Severus tuto poněkud bizarní scénku před sebou sledoval s překvapeně vytaženým obočím a tento pro něj mimořádný výraz se ani nesnažil nijak skrýt.
Když se střídání různých podob před ním zastavilo na posledním obraze – jeho křičící podobě – přesunul pohled na Hermionu. Její vyplašený výraz, strnulý postoj a neschopnost obrany mu napověděla, že vůbec netušila, v co se bubák změní. Rozhodně k ní přistoupil a odstrčil ji stranou.
Hermiona trochu klopýtla, jak do ní nečekaně vrazil, ale poslušně couvla dozadu, v podstatě se ukrývajíc za Snapeova záda.
Poslední zobrazení Hermioniných obav se zarazilo. Krátký okamžik se nic nedělo. Následně se bubák začal přesouvat do zcela jiné, stejně tak nečekané podoby. Podoba toho cosi nápadně připomínala srdce, což vypadalo jako nějaký nejapný žert. Scéna se zarazila a pak se s prudkým mžiknutím změnila na šťastně se usmívající Hermionu.
Stejně jako Hermiona i Snape stál zkoprněle před podobou své studentky. Ovládal se každopádně rychleji. Z hábitu prudce vytáhl hůlku, přišlo mu to jistější, než se pokusit tu nesmyslnost před sebou zastavit bez ní.
Než se místností rozlehlo jeho hlasité „Riddiculus“, stačil se objevit poslední obraz.
Tvář před ním se změnila ze šťastného a spokojeného úsměvu na výraz zlostný až nenávistný. Rychlé mávnutí hůlkou ukončilo celou tuto frašku.
V kabinetě bylo opět mrtvolné ticho již tak běžné, když se potkají oni dva. Severus zůstal stát zády k Hermioně a jeho napjatý postoj signalizoval, že usilovně přemýšlí. Nakonec se pomalu otočil a sklonil hlavu, čímž se setkal s jejím zmateným a vyplašeným výrazem.
Oba na sebe hleděli mlčky ve tváři nejistý výraz a těkající pohled. Což ovšem platilo spíše pro Hermionu, Severus na ni hleděl zcela neochvějně.
Konečně se sklepením rozlehl lidský hlas. A překvapivě promluvila první ona.
„Děkuji, pane. Já...“
Větu nedokončila, netušila co dodat. Změť zmatených myšlenek, které se snažily hlavně pochopit, co to všechno mělo znamenat, jejím vyjadřovacím schopnostem příliš nepřidávala.
Výraz na tváři jejího učitele byl téměř podobný tomu jejímu. Vyjasňoval se mnohem rychleji, což byl signál, že Severus celou záležitost už pochopil. S odpovědí si dal každopádně na čas.
„Není třeba děkovat. Každopádně - zcela jistě jste to měla zvládnout sama. Nicméně – za této situace se domnívám, že to bude pro dnešek stačit. Vaším úkolem bude napsat tři palce dlouhý esej na téma – Účinná obrana proti bubákovi a jeho specifické vlastnosti. Je vám doufám jasné, že to, co nám bylo tak laskavě převedeno před okamžikem, není standardní reakce. Zahrňte to do své práce, slečno Grangerová, a snažte se o uspokojivé výsledky. Čím podrobněji toto téma rozpracujete, tím lépe. Dotazy?“
Severusova otázka popírala veškerou logiku. On se nikdy neptal, zda má student dotaz. Pravděpodobně by ho za takou opovážlivost proklel až do třetího kolene. A zřejmě aby překvapením pro dnešní večer nebyl konec – jeho hlas byl zproštěn veškerých běžných doprovodných jevů.
Začínáte věřit na zázraky?
Na Hermionu toho bylo trochu moc najednou. Zcela nečekaná podoba bubáka, taktéž jeho reakce na Severuse a nakonec Snape sám, který se chová zcela neodpovídajícím způsobem.
Stále ještě v zajetí šoku, prostě jen přikývla. Opožděně jí došlo, že by to mohl považovat za kladnou odpověď na svou otázku.
„Ehm...chci říci – ne, pane. Nemám žádné otázky.“
Intenzita černého pohledu byla nezvykle silná a poněkud nesouhlasila s tím, jak nonšalantně pokrčil rameny.
„Jak myslíte, můžete jít.“
Odvrátil se od ní a přešel ke svému stolu, čímž ji konečně propustil ze zajetí svého pohledu. Rychle sebrala své věci a pospíchala ke dveřím. Pozdrav pouze špitla a rychle za sebou zavřela.
Nevšímajíc si okolí, opřela se čelem o kamennou zeď sklepení a hlasitě vydechla. Co to mělo pro Merlina všechno znamenat?! Absurdita celého bubákova chování jí nešla do hlavy. Tohle byla oblast, kde její logika selhávala. Tak co s tím bude dělat?
Unaveně se odlepila od chladných kamenů, rozhlédla se a rychlou chůzí se vydala do svého pokoje. Tam si bude mít čas všechno v klidu promyslet.
-----------------------------------
Severus seděl za svým stolem v ruce katastrofální esej jakéhosi třeťáka, pohled nepřítomně upřený kamsi mimo pergamen. Jeho myšlenky měly podobu rozvířeného lektvaru, kterému chybí jen malý okamžik do vybuchnutí. Bylo mu až příliš jasné, co dnešní představení mělo znamenat. Přesto nebo právě proto, že vše až příliš dobře chápal, se cítil deprimovaně a zatraceně zmateně.
Při vší své inteligenci, při veškeré své taktice, obratnosti nebo schopnosti se velmi rychle adaptovat netušil, jak si poradí s touhle prekérní situací. Jak si poradí s jednou výjimečnou studentkou.
Musel si neochotně připustit, že city se jaksi vymykají běžnému logickému uvažování. A to se začínalo jevit jako problém. Velký problém.
----------------------------------------
A/N: Myslím, že tato kapitola si zaslouží objasnění. Pokud to náhodou nebylo naznačeno a vysvětleno dostatečně, což je, domnívám se, velmi pravděpodobné...
Takže:
Hermiona se nejvíc bojí bezmocnosti, neschopnosti něco udělat, když je to potřeba. Stejně tak jí nahání strach i bolest, psychická bolest. I když pod „laskavou“ rukou drahé Bellatrix zažila fyzické mučení, ví, že psychická bolest může být horší. V tom také spočívá jistá její síla a moudrost – přijde mi to podobné, ne-li stejné, jako když Harry pochopil, že na světě jsou horší věci než smrt. A to zcela jistě jsou.
Obraz Severuse, jakožto kopie jejího strachu – ne, nebojí se Severuse jako takového, jako učitele, nebo jako člověka. Bojí se jeho schopnosti intenzivně nenávidět a zároveň jeho (zdánlivé) neschopnosti milovat. A proč se bojí právě tohohle? Protože i když to zatím neví, záleží jí na tom, co Snape dokáže nebo nedokáže cítit. A záleží jí na tom, protože jeho city bude potřebovat. Budou pro ni důležité.
Severus se nebojí toho, že by Hermiona byla šťastná. :-) On se bojí citů. Má obrovský, nikdy nepřiznaný, strach z psychické bolesti, z citového zranění. V podstatě se bojí lásky, protože se domnívá, že ho oslabuje, že ho činí zranitelným (což je v podstatě pravda). Jeho život mu mockrát ukázal, že milovat v podstatě znamená trpět.
Obraz usmívající se Hermiony mu nahání strach proto, co by to znamenalo, kdyby se takhle usmívala na něj. Pro ni i pro něj.
Ale stejně tak mu nahání hrůzu nenávistný výraz té samé osoby.
Zatím tápe, neví si sám se sebou rady, jeho pocity jsou rozpolceny někde mezi oběma extrémy.
Oba se v podstatě bojí stejné věci. To je spojuje (a nejen to pochopitelně) a to je věc, která by mohla vytvořit velmi silné pouto, pokud jí to bude dovoleno.
| Kapitola 10 | Kapitola 11 | Kapitola 12 |
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
