KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ – RÁNO POTÉ
Hermiona měla sto chutí se někam zahrabat, utéct nebo se propadnout… prostě cokoli, jen aby nemusela čelit následkům svého nemoudrého chování.
Štěstím pro ni bylo, že netušila, jak právě v tenhle okamžik vypadá. Severus, vstupující do dveří se stejnou, ne-li větší nejistotou, jakou cítila ona sama (jen své pocity dokázal lépe skrýt), byl nucen konstatovat, že vypadá skutečně jako vyděšené štěně, které udělalo v pokoji loužičku a nyní čeká na pánův trest.
Pokud by měl být sám k sobě upřímný, přiznal by, že svým chováním zřejmě k podobně vystrašeným reakcím přímo vybízí. Jenže, přece by už mohla vědět, zatraceně, že kolikrát jeho vztek není namířen ani tak proti ní samotné, jako proti němu. A navíc – opravdu to stvoření, na jednu stranu nadprůměrně inteligentní, na stranu druhou chovající se jako vyplašené zvířátko, nechápe, že… by jí neublížil?
Na okamžik se ve dveřích zarazil, opřel se bokem o zárubeň a mlčky na ni hleděl.
Hermiona, na první pohled celá ztuhlá, okamžitě uhnula pohledem stranou, což vzápětí doplnila klasikou - skousla si spodní ret.
Nepatrně pozvedl pravý koutek úst, načež se odlepil od dveří a lehkým povláváním zdolal těch pár kroků k posteli.
Zastavil se těsně nad ní, nereagovala. Posadil se sotva deset centimetrů od její schoulené postavy. Nic. Jemně, jako by zkusmo, se dotkl odhaleného ramene.
Vida. Dá-li se naskočení husí kůže považovat za adekvátní reakci, pak slaví úspěch, konečně.
Každopádně dál zírala na nějaký vysoce zajímavý bod.
Jak si nevěděl rady, opakoval jedinou věc, která zatím zabrala – konečkem ukazováčku znovu přejel od jejího ramene k lokti.
Nic. Ticho, nehybno, strnulo, prázdno.
Povzdech. Jeho.
„Chápu tě. Ty knihy pojednávající o teorii zpracování naložených vodních živočichů mi taky přijdou zajímavé, takže ti nemám za zlé, že je tak zaujatě propaluješ pohledem, nicméně… se domnívám, že by nebylo od věci si promluvit, co myslíš?“
Stále se k němu neotočila, jen neurčitě trhla rameny. Vynikající, skutečně.
Dobře, sice už toho má dost ale další pokus, musí se snažit.
„Hermiono?“
Tiché zavrčení.
„Cože? Ano, taky nemám rád ráno poté.“
Hurá! Otočila k němu hlavu tak prudce, že vodopádem svých vlasů přejela polovinu jeho obličeje.
Zůstala na něj hledět překvapeně, snad si teprve teď uvědomila, jak blízko sedí.
„Nech si pro jednou tu ironii,“ odsekla podrážděně.
A pozor. Tenký led.
„Nejsem ironický,“ bránil se Severus, načež pod tíhou jejích pichlavých očí dodal:
„Výjimečně.“
Místností se rozhostilo ticho.
Severus si všiml hůlky, kterou Hermiona stále svírala ve svých prstech.
„Takže už sis všimla,“ konstatoval co možná nejlhostejnějším tónem.
Nechápavě pozdvihla jedno obočí. Kde jen to gesto viděl…
Hlavou kývl směrem k její ruce.
„Ach tak. Já… co s tím?“ vyhrkla nešťastně a upřela na něj pohled, který jasně vyjadřoval očekávání - doufám, že s tím něco uděláš!
Rádoby ledabyle pokrčil rameny. On sám už si zanadával. Ve své podstatě to ovšem byla… zanedbatelná komplikace.
„Nic.“
„Jak nic?“ zněla tak nevěřícně, jak se cítila.
„Zkrátka nic. Teď už s tím ani jeden z nás nemá šanci pohnout. Ne, vědomě.“
Hermiona se zarazila.
„Myslela jsem… přece musí být…“
Severus jí skočil do řeči a kdyby nebyla tak zaneprázdněna sama sebou a svým magickým potenciálem, všimla by si, že zněl málem ublíženě.
„Učebnicovou definici znáš. Samozřejmě se to dá zvrátit. Nicméně to musí přijít samo, stejně tak jako přišlo samo tohle. Násilím to neovlivníš. Mimochodem,“ pokračoval, s předstíraným nezájmem, „pro tebe to může být leda tak přínos.“
„Cože?!“ naježila se okamžitě.
„Snad si nemyslíš, že mi šlo o…“ zalapala po dechu, nechtěla to říct nahlas. Pomohl jí.
„O mou magii?“
Neurčitě trhla hlavou. Načež dodala:
„Jestli tohle míníš vážně…“
Další přerušení. Dnes ráno by mohl dávat lekce ve skákání do řeči.
„Hermiono.“
Nic.
Tak jinak.
„Podívej se na mě.“
Neochotně mu vyhověla. Jeho černé oči vyzařovaly neobvyklou intenzitu.
„Já znám podstatu toho kouzla velmi dobře. Tím pádem vím, že se nedá… žádným předstíráním obejít. Takže takhle skutečně ne, ano?“
Sklopila hlavu.
„Tak co jsi tím myslel?“
„Máš přístup k části mé magie.“
Vypadala jako zmatené děcko, kterému poprvé dali slabikář.
„Severusi?“
Téměř sebou škubl. To bylo poprvé, co ho oslovila křestním jménem. Nevypadalo to, že by si toho byla vědoma.
„Ano?“
„Chápu princip propojení, ale nerozumím tomu, co to obnáší v praxi, nikdy jsem se s tím nesetkala, jak to?“
„Není to úplně běžné.“
„Ale vždyť k tomu dochází i mezi matkou a dítětem.“
„Ano, v takovém případě je to úplně nejčastější. Problém je, že aby se dvě magie mohly spojit, je potřeba určitá úroveň magických schopností obou kouzelníků. Jejich schopnosti spolu musí umět komunikovat, doplňovat se. Prostě k sobě padnout jako dílky skládačky. Nevím to přesně, ale mezi jádry, tedy v samotné podstatě magie, kterou máme v sobě, musí proběhnout něco jako reakce. Tvoje jádro musí ladit s tím mým. Ale ani pokud k tomu dojde, neznamená to, že se magie spojí.“
Pochopila nevyslovené. Totiž, že jejich kouzelnické podstaty spolu mohou ladit sebevíc, přesto je to k ničemu, když v celé záležitosti chybí city.
„Mezi rodiči a dětmi je to složitější, malé děti mají málokdy tak rozsáhlé schopnosti, aby se dokázaly spojit s jádry svých rodičů. Přesto právě tyto vztahy tvoří nadpoloviční většinu všech dokončených propojení.“
Ztichl, vypadal zamyšleně.
„Popravdě předpokládám, že o spoustě spojení se neví. Kouzelníci si to nechají pro sebe, je to osobní věc. Nejen to,“ doplnil ironicky, „Vem si, že tvá kouzla mnohdy vypovídají o tom, jak magicky silná jsi, jaké máš dovednosti. Oháníš se skvělou magií, těžko pak toužíš po tom, aby okolí vědělo, že to není jen tvá zásluha. A konečně – veřejné přiznání dělá lidi
zranitelnými.“
„To je všechno hezké, ale pořád nevím…“
„V praxi to znamená, že celá ta záležitost půjde tak daleko, jak jí dovolíme. Ty teď cítíš ze své hůlky jakousi sílu, kterou neznáš,“ pronesl, zatímco vzal Hermioninu hůlku a protočil ji mezi prsty.
„Zvykneš si. Postupně to přestaneš vnímat. Nemám s tím žádné zkušenosti,“ odmlčel se. Její ironický pohled stál za to.
„Ale myslím,“ pokračoval konečně, „ že nyní budeš lépe zvládat nitrobranu, neverbální magii, lektvary dotáhneš k dokonalosti… a pokud bys chtěla, zvládneš lépe i obranná kouzla. Včetně černé magie, pochopitelně. Budeš pro to mít cit. Což neznamená, že to půjde samo, bude to lehčí, ale ne automatické.“
„Obešla bych se bez té poslední kategorie, s radostí.“
Mávl rukou.
„Samozřejmě. Ale i pro temnéumění je potřeba jisté nadání. Není pro každého. Onen talent bys teď měla mít v určitém množství, předpokládám.“
„Co cítíš ze své hůlky ty?“ otázala se nejistě. Ona nebyla ta, která měla schopnosti k předávání.
„Vnímám přítomnost jiného kouzleného podpisu, ale nepřijde mi cizí. Jen se obávám…“
„Ano?“
„Hm… že bude velmi snadné naučit se Dějiny Bradavic o tisíci stranách zpaměti. Nebo až přijde nový ministerský pokyn, třeba takový, který zakazuje nazývat studenty pitomci, já si ho velmi rychle zapamatuji, žel Merlinovi.“
Kdyby to nepovažovala za nemožné, řekla by, že pohled, který po ní hodil byl z části zarmoucený, z části pobavený, a konečně i maličko škádlivý. Ale to znělo tak… surreálně.
Měla silné nutkání po něm hodit polštář.
„Opravdu vtipné.“
Nedokázala se tvářit uraženě. Koutky jí cukaly.
„Copak podobné nařízení ještě neexistuje?“
Severusovo povytažené obočí a samolibý pohled… to byla dostačující odpověď.
„Pochopitelně ano. Obávám se, že ono lejstro mi nešťastnou náhodou spadlo do krbu.“
Tak tentokrát se usmála doopravdy.
„Ještě jedna věc. My dva spolu nemůžeme bojovat.“
„Nechápu.“
„Přemýšlej.“
Opět jen zmatený výraz. Netrpělivě zamručel, pak odkudsi ze svého hábitu vytasil hůlku. Následně obě hůlky položil proti sobě na prostěradlo vedle Hermiony.
„Dívej se.“
Postrčil oba konce hůlek tak blízko k sobě, že se dotýkaly. V okamžiku, kdy jedno dřevo ucítilo druhé, proběhl mezi nimi tenký paprsek zlatého světla.
„Už chápeš?“
Očividně chápat začínala, protože si hlavu unaveně složila do dlaní.
„Ony proti sobě nepůjdou, že ne?“
„Přesně tak. Vyšleme-li ve stejný okamžik stejné kouzlo, ovšem nikoli proti sobě, pak ona vyslaná kletba bude mít dvojnásobnou sílu. Což u nás dvou může být… poněkud problém. Naše vlastní magie je dostatečně silná, natož když se spojí dohromady. Ale budu-li já chtít, aby moje hůlka bojovala proti tvé, neudělá to. Stejně tak naopak.“
Hermiona, oči stále unaveně zavřené, prohlásila:
„Dobře. Já se s tebou stejně nechystám bojovat, takže to by nemusel být zas až takový pr-„
„OVCE.“
Najednou měla oči otevřené až moc.
„Ne.“
„Ano. Z Obrany tě mám zkoušet já jako tvůj učitel v posledním roce.“
„Co budeme dělat?“
„Zatím nic. Pokusím se nějak…zakročit.“
Další odmlka. A pak:
„Neřekl jsem ti všechno.“
„A ani nemůžu,“ dodal na její tázavý pohled. „Netuším, co za překvapení nás potká. Nicméně pochybuji, že by tohle bylo vše. Zatím… pravděpodobně budeš intenzivněji vnímat mou přítomnost. A já tvou.“
„Vnímám tě… dostatečně intenzivně i tak,“ vyhrkla plaše, pochopitelně celá červená, bez toho by to nešlo.
„Vskutku?“ zatvářil se spokojeně.
Že radši nemlčela, vážně.
„To je… potěšující. Každopádně jsem to myslel jinak. Já o celé téhle situaci věděl už včera večer, zatímco tobě to očividně došlo až ráno.“
Hermiona byla takhle z kraje dne vážně natvrdlá. Kdyby ne, nesedla by mu na lep a nepoložila tak pitomou otázku, na kterou byla tak zřejmá odpověď.
„Jak to?“
Chvilku si ji prohlížel hodnotícím pohledem. Pak, dnes již poněkolikáté (a to bylo sotva půl sedmé), pokrčil rameny.
„Cítím to, když se s tebou miluji,“ vysvětlil nakonec bez sebemenšího zaváhání.
Hermiona dle očekávání zrudla do tmavšího odstínu.
„Ach.“
To bylo vše, co ze sebe dostala. Opět.
Jak to tak vypadalo, Severus se oproti ní bavil. Neřád.
„Nečervenej se pořád. Já tady na to v noci nebyl sám.“
Bože… kde je nějaká zatracená, hluboká díra? !
„Já… myslím… tedy nemyslím… že…,“ její koktavá muka byla nečekaně přerušena jemným polibkem. Pocítila úlevu. Tohle snad zvládne lépe než souvisle mluvit.
Jedna věc jim oběma, nezávisle na sobě, došla později – a sice, že se úzkostně vyhýbali situaci, kdy by byli nuceni nazvat věci pravým jménem. Slovo láska mezi nimi nepadlo. Obcházeli ho obloukem. A to i přesto, že bylo víc než jasné, že visí ve vzduchu.
A/N: Chce-li si někdo připomenout propojení magií, odkazuji na dřívější kapitolu.
A omlouvám se za to dlouhé okecávání propojení, chtěla jsem, aby v tom bylo jasno. J
tak jsem tu;)
(teriisek, 7. 5. 2009 0:27)