KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ – PŘÍBĚH

 JEDNOHO RÁNA

„Zatraceně, mám zpoždění!“

Krásné oznámení hned po ránu. No, není se čemu divit, vlastně tady vůbec neměla být. Zase.

Z postele se snažila vysoukat příliš rychle, levá noha skončila zamotaná v dece, padající na zem. Hlasitě zaklela – rovnováhu našla na poslední chvíli.

Konečně, pruh zelené látky omotaný kolem těla, začala pobíhat po pokoji v jakémsi podivném chaotickém hledání.

V jedné ruce držíc cíp povlaku a chráníc ho tak před pádem, v druhé pár kousků svého oblečení, přičemž do celé dnešní garderoby stále scházel (blíže nespecifikovaný) cár látky.

„To snad není možné,“ prskala popuzeně v neustávajícím pobíhání – zrovna si klekla, aby viděla i pod postel.

S hlavou zabořenou kdesi u podlahy, nepostřehla klasické tiché otevírání dveří.

Když za zády zaslechla ironický hlas, lekla se tak, že v rychlé snaze dostat se z té potupné polohy, ve které se právě nacházela, způsobila jediné – pořádně se praštila.

„Au! Sakra, já se na to vykašlu!“

Úspěšné vysoukání, odhození šatů stranou, komické vyškrábání se ze čtyř končetin na pouhé dvě, udýchané narovnání a odhození vlasů z obličeje (a jejich zamotání do toho ukázkového vrabčího hnízda, které měla jako obvykle na hlavě) – to vše zvládla v rekordním čase.

Celá zrudlá se otočila na evidentně pobaveného Severuse, který se ve svém typickém postoji ležérně opíral o sloupek postele. Oproti ní vypadal jako ze škatulky, pečlivě upraven, jen vyrazit na přednášku o upravenosti oblečení. Skvělé.

„Co jsi říkal?“ otázala se stále celá zadýchaná.

S odpovědí si dal na čas, pomalu přejel svým rentegujícím pohledem po jejím neuspořádaném „oděvu“ nahoru a dolů.

Hermiona si teprve teď všimla, že v zápalu boje deka sklouzla o kousek níž. Urychleně ji povytáhla zpět a v dojemné snaze uchovat si alespoň špetku hrdosti, zvedla bradu.

„Já něco říkal?“ vzpamatoval se i on.

Netrpělivě se ošila. Na hry nemá čas, pospíchá… a stále nemá kus svého spodního prádla!

„Severusi...,“

Úšklebek. Málem začala nervózně podupávat nohou. Konečně se slitoval.

„Ptal jsem se, proč tady předvádíš ty směšné akrobatické cviky? Tedy, ne že by mi to vadilo...,“ dodal významně.

Ach... pochopila. Musel se mu naskytnout... zajímavý výhled.

Červeň na tvářích se ještě prohloubila, je-li to možné.

„Hledám oblečení. A spěchám,“ podívala se na něj pohledem – copak to není jasné?!

Zřejmě nebylo, protože pouze povytáhl obočí v gestu ne nepodobném absolutnímu nepochopení.

Merline! Za co?

„To ani v nejmenším nevysvětluje, PROČ lezeš po podlaze,“ pokračoval, tentokrát opravdu ironicky.

Pomalu se nadechla, jako by se chystala něco vysvětlovat malému dítěti. Nedostala šanci – předběhl ji.

Nečekala, že udělá dva kroky směrem k ní, na okamžik se zarazí tak, že to připomíná váhání, co že to chtěl vlastně udělat... nicméně pak se jednoduše natáhne přes ni směrem k nočnímu stolku, který má ona za sebou... a s úsměškem na rtech jí něco vrazí do ruky.

Hermiona pomalu sklopila hlavu směrem ke své dlani. Jaksi měla problém se soustředit, Severus totiž nevypadal, že by se chystal couvnout. V omezeném osobním prostoru bez hlesu zírala na svou hůlku.

No, vážně... od jisté chvíle se chová jako totální a absolutně nenapravitelný idiot.

„Domnívám se, že tenhle kus dřeva jsi před lety dostala do ruky s určitým konkrétním záměrem, pamatuješ?“ pronesl napůl pobaveně, napůl ironicky.

Když se nedočkal reakce, pokračoval:

„Navíc na přivolání oblečení ti stačí tohle,“ vzal ji za ruku a prsty poklepal o rozevřenou dlaň, na které stále ležela její hůlka. Následně přejel po každém jednotlivém prstu tím svým.

Samozřejmě, k něčemu tak jednoduchému nepotřebuje dokonce ani hůlku. Vlastní prsty jsou všechno, co je k tomu třeba a ona je tak... tak... zblblá, že si to neuvědomila.

Není tady někde (nejlépe několik metrů) hluboká díra? Škoda... Opět.

Útrpně a velmi pomalu zvedala pohled od své ruky směrem k němu.

„Vůbec mi to... nedošlo, prostě jsem...,“ odmlčela se, v zoufalé snaze nalézt to správné slovo.

„Nemyslela,“ dodal za ni.

Opět jen pokývání hlavou. Vypadalo to, že se doopravdy stydí.

Dobře, pro dnešek toho mučení nechá.

„Co vlastně hledáš?“ otázal se v dobré snaze pomoci. K jeho nezměrnému údivu zčervenala ještě víc. Komické, skutečně.

„Po... podprsenku,“ kníkla s takovou dávkou rozpaků, div se mu nezačaly cukat koutky.

Skvěle se bavil. Měl s to chutí položit otázku ve stylu: Tu černou? Pravděpodobně by to neunesla, raději neriskovat. Což ovšem nic nemění na faktu, že absolutně nechápal, proč je tak vyděšená.

Jak tam tak stála jako solný sloup, vzal situaci do svých rukou. Hledaný kousek prádla mu přistál v ruce (Hermiona v duchu zaúpěla) během deseti vteřin.

Veškerý zbytek sil vynaložila na zapomenutí faktu, odkud, u všech svatých, ta černá látka přiletěla. 

                                     -------------------------------------------------

 Dýchání není vůbec špatná věc. Hermiona se vyčerpaně opřela o stěnu vedle učebny lektvarů. Zatraceně. To ji nemohl vzbudit? Kdo to má pak poslouchat?

Než si od Severuse s rozpačitým výrazem vděku přebrala svoje spodní prádlo, než se jí podařilo ho s díky vypoklonkovat, než se oblékla, dostala do svých komnat (aby si vzala učebnice a alespoň si vyčistila zuby), a než následně tryskovou rychlostí doběhla k učebně lektvarů, bylo dobrých deset minut po osmé.

O snídani nemluvě. A vzhledem k tomu, že včera neviděla ani večeři (pod záminkou neodkladné záležitosti byla nemilosrdně odvolána do sklepního šera, kde nejenže se jí nedostalo žádného jídla, ještě byla následně až příliš zaměstnána), měla pěkný hlad.

No, pravda je, že chtít po vlajícím a přerostlém netopýrovi něco tak triviálního, jako aby někoho ráno vzbudil, není zřejmě nejreálnější nápad.

Ale takhle to dál nejde. V nejbližší možné době mu to musí nějak opatrně a zlehka nadnést. Samozřejmě ve chvíli, kdy nebude na obzoru žádná hromada esejů (a už tím má pole působnosti značně zúžené), kdy nebude po jednání s ředitelkou a asi to není vhodné ani ve chvíli, kdy bude jasné, že nevečeřel. Což vlastně znamená, že okamžiků vhodných pro tuto činnost je poskrovnu.

Nemám to lehké, pomyslela si nakonec a tímto svou hloubavou činnost prozatím uzavřela.

Dvakrát lehce zaklepala. Z útrob jámy lvové se ozvalo velmi otráveně zavrčené „dále“.

Odvážně otevřela a vstoupila do oblaku nepříliš vábně vyhlížející mlhy oranžového zabarvení.

Severus zrovna stál nad jakýmsi nebožákem, kterého znala pouze od vidění a zjevně se ho snažil zdeptat pouhým pohledem. Nutno dodat, že poměrně úspěšně. Pozůstatek něčeho, co kdysi mohlo být cínovým kotlíkem standardní velikosti čtyři, teklo líně z lavice na podlahu.

Ne, pro svůj vstup na scénu si vskutku lepší příležitost najít nemohla.

A že byl Mistr opravdu nad míru rozzlobený, pocítila na vlastní kůži o vteřinu později.

„No to se podívejme. Snad jste se nerozhodla poctít nás, obyčejné smrtelníky, svou hvězdnou přítomností?“ odsekával pomalu, téměř líně, zatímco ona na něj vrhla pohled, který měl nést jediné poselství – jsou chvíle, kdy tě vážně nesnáším.

S odpovědí se neobtěžovala, hrdě zvedla bradu a jala se proplétat skrz ten oranžový dým.

„Na něco jsem se vás ptal,“ ledovost v jeho hlase měla za následek, že situaci vyhodnotila jako značně konfliktní.

„Omlouvám se, ale zaspala jsem,“ vrátila mu klidně provokaci, na kterou mohl těžko zareagovat.

I když… kdyby prohlásil něco ve smyslu: To je moje chyba, měl jsem vás probudit, s díky by mu dala za pravdu.

Představa to byla hezká, ale do reality měla na míle daleko.

„Tak zaspala? Zjevně jste zapomněla, že večer si máte nařídit budík a následně ho použít? Stačí k tomu jednoduché kouzlo, víte?“ protahoval sametově a asi se i bavil, když na něj s nevěřícným údivem zírala.

Tohle byla jasná podpásovka.

Jako by to snad byla ona, kdo si včera začal, jako by snad víc než ochotně nespolupracoval, což mělo za následek, že se (neplánovaně) nevrátila do svých pokojů. A jestli si chce ten mizera stěžovat, že když konečně usínala, nemyslela ani vzdáleně na nějaké pitomé vstávání, pak prosím, ona bude pro příště ráda spát ve své posteli. Tam jí nikdo nebere deku.

Proč ji dráždí a provokuje? Čeho chce dosáhnout? Pochybovala, že by se jí dostalo poděkování, pokud tady řekne - Protože poblíž byl pouze váš budík a já jaksi neměla šanci se k němu dostat?

A tak, nesnášejíc svou zbabělost a vědoma si zvědavé třídy, která brala jejich pravidelné potyčky jako vítané zpestření vyučovací nudy, pronesla (opět téměř omluvně):

„Pokusím se svému budíku domluvit, pane,“

Ušklíbl se.

Ona by zase ráda řekla – vašemu budíku.

„To bych vám doporučoval,“ zakončil a znovu se obrátil na onoho nešťastníka s rozteklým kotlíkem. 

                                     -------------------------------------------

Jakkoli Ginny ráda uvidí, skutečně musí dorazit zrovna dnes?

Hermiona poněkud unaveným gestem, bez špetky elánu, zmačkala právě přečtený pergamen.

Kamarádka, která se ozve po měsíci čekání, je poněkud rozporuplný dárek. No, pozitivní je, že svůj příchod alespoň ohlásila předem. Jinak bylo velmi reálné a pravděpodobné, že by se Ginny opět stala svědkem něčeho, co rozhodně nebylo žádoucí.

Hermiona za sebou měla únavný den.

Nejprve ono ranní dostaveníčko s podprsenkou, následně výživná hodina lektvarů. (Při které poslouchala sarkastické poznámky adresované na všechny možné strany, včetně té své – a to byla se svým lektvarem hotova o dobrých patnáct minut dřív, najednou jí připadal směšně lehký. Snad i za to dostala málem vynadáno)

Odpolední maratón dvouhodinovek, při kterém se snažila ignorovat Zmijozel a Zabiniho vražedné pohledy, to vše zakončeno stále se zvětšující hromadou domácích úkolů, které nestíhala dělat – proč asi?!

Dnes večer chtěla svou postel, svou deku – to obzvlášť, svůj budík, svoji koupelnu a spodní prádlo na svém místě, nikoli pod… to je jedno.

A co by málem zapomněla – klid, svatý klid.

Místo toho přijde Ginny.

Ne, nepřijde. Ona už tady je.

Nahození úsměvu hodného na reklamu, pojednávající o nefunkčních mudlovských bělících zubních pastách, ujištění se, že má hábit u krku dobře zapnutý (ne každý musí vidět tu červenou skvrnku, kterou objevila náhodně před hodinou), a plnění role spokojené hostitelky – toť plán na klidný večer.

Ginny právě vylézala z krbu, který Hermiona pro tuto příležitost otevřela. Obezřetně se rozhlédla nalevo, napravo a před sebe, kde zašilhala na blížící se majitelku pokojů.

Ona hostitelka udělala sotva krok směrem k příchozí návštěvnici a… zamrzla na místě.

Z oblaku zeleného dýmu se vyloupl… Harry Potter.

Hermiona chtěla frustrovaně křičet.

A s neuměle skrytou obavou zírala na krb v neblahé předtuše, zda dorazí další komplikace.

Úvahy nad pitomou situací přerušila něžnější polovina příchozích společníků.

Kamarádka se k ní hnala s nadšeným výrazem. Než se nadála, ocitla se v pevném objetí.

„Mio,“ oslovila ji zcela familiárně, zatímco odstoupila a uvolnila tak přístup Harrymu.

Ten na Hermionu hleděl kapánek podezřívavě, do žádného fyzického kontaktu se příliš nehrnul.

S mírným povzdechem tedy udělala první krok ona.

Sotva Harryho lehce objala, počkala než zareagoval…

Stalo se něco, co bylo perfektní černou tečkou za dnešním dnem.

Plameny v krbu se opět rozzářily nachově zeleným odstínem.

Vteřina, možná dvě, než…

Ledovost, která proťala místnost, byla přímo smrtící. Nenapodobitelná, osobitá a tak… devastující.

Prostě typická.

A v té záplavě mrazu se dalo rozeznat jedno strohé slovo:

„Neruším?!“

Přítomní aktéři reagovali takto:

Jedna z žen ztuhla rozpaky.

Druhá útrpně zavřela oči.

Mladší z mužů ztuhl vzteky (a snad i jistou dávkou nevěřícnosti).

Ten starší byl očividně připraven… nepěkně a radikálně zasáhnout.

A Hermiona si v duchu přísahala, že k opatrné poznámce o případném ranním buzení musí přidat ještě tu, že nějaká dohoda by jistojistě nebyla na škodu.