Kapitola třicátá šestá
KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ –
VZLYK A ŠKYT
„Pane Pottere! Vaše ruce – dolů.“
Severus s arogancí, nebo chcete-li sebejistotou, sobě vlastní vyzývavě zíral na Harryho, který stále lehce držel Hermionu kolem pasu.
Mladík, klouzaje pohledem mezi dívkou ve svém náručí a tím nemožným nadutým blbcem, na okamžik zaváhal.
Když uplynula více než vteřina od vyštěknutí Severusova příkazu a stále se nic nedělo, místností projelo zavíření černé látky – to se starší muž nebezpečně přibližoval k tomu mladšímu.
Hermiona, nesnášející kohoutí zápasy, vyřešila situaci za ně. Couvla na dva kroky od Harryho.
Severus se zarazil. Byla to zajímavá podívaná – ve středu místnosti stáli naproti sobě dvě ženy a dva muži. Svým rozmístěním prakticky tvořili čtverec – ovšem jakýsi bojovný čtverec.
Než se ke slovu dostala hostitelka, která měla ve chvályhodném úmyslu být velmi demokratická a velmi… nekonfliktní, zmařil její snahu poslední příchozí.
„No to se podívejme. Opět jste se dostavili na nevítanou návštěvu? Jen si říkám,“ pronesl Severus a odmlčel se, aby měl čas teatrálním způsobem přejet zrakem celou místnost, „nechybí vám kousek slavného Weasleyovic klanu?“
Harry, jak bylo jeho dobrý zvykem, když se potkal se svým bývalým profesorem, začínal pouštět páru.
Hermiona tohle nesnášela. Jenže se právě zaobírala tím, jak se má chovat, co má říct, i JAK je vhodné tuhle povlávající černou pohromu oslovit, než aby reagovala okamžitě.
Severus ji předběhl.
„Dokonale výřečný, jako vždy,“ ušklíbl se směrem k Harrymu, který vypadal čím dál tím víc bojechtivě.
Se stejnou samozřejmostí, s jakou sem vtrhl, přehlédl Harryho pokus o verbální (a popravdě – možná i neverbální), vyjádření.
Místo toho upřel svou zničující pozornost pouze na Hermionu. A jestli někdy existovalo nějaké dilema, jak že se to má či nemá chovat, pak ho právě nyní krásně vyřešil za ni.
„Potřebuju s tebou mluvit,“ oznámil tónem nepřipouštějícím námitky.
Vteřina ticha, dvě…
V ubíhajícím čase ti dva sváděli oční boj. A právě někdy v tu chvíli se Hermiona zatvrdila.
„Dobře. Pak se za… tebou stavím,“ reagovala klidně, pokoušejíc se ignorovat šokovaný Harryho výraz i nezvykle chápavou Ginny.
Severus lehce přimhouřil oči.
„To „pak“ znamená kdy?“
„Až odejde moje návštěva.“
„Do hodiny.“
„Kdo vám dává právo…,“ vložil se do toho Harry, když Hermiona na poslední autoritativní příkaz okamžitě nereagovala.
„Do toho vám nic není, Pottere. Ale když už se ptáte – slečna Weasleyová vám jistě ráda vyloží jistá práva, která z… určitých, blíže nespecifikovaných, vztahů plynou,“ uzemnil ho Severus, aniž by spustil oči z Hermiony, která se začínala tvářit vysloveně pobouřeně.
Oproti tomu Harryho vzhled už nelze popsat pouhými slovy.
„Severusi?“ pronesla nezvykle sladce Hermiona, čímž odzbrojila všechny přítomné ovšem každého v jiném smyslu.
„Přijdu, až budu mít čas,“ prohlásila tak, aby jasně pochopil, že tudy cesta nevede.
„A teď, pokud dovolíš…“
Všem bylo jasné nevyslovené – ven, než začnu křičet!
Tři osoby byly opět překvapené – to když obávaný Severus Snape pouze přejel po dvou vetřelcích pohrdavým pohledem, otočil se na podpatku a odvlál ke krbu. Beze slova. Bez ohlédnutí. Bez reakce.
Po jeho dramatickém odchodu Hermiona chvilku jen zhluboka dýchala. Pak s mírně křečovitým úsměvem prohlásila směrem ke svým hostům:
„Omlouvám se.“
Nic. Harry stále jen nevěřícně mrkal. Ginny ho vzala za ruku a lehce stiskla.
„Tak se posadíme, ne?“ zkoušela napravit škody.
„Jistě, díky. Harry pojď,“ přispěchala jí na pomoc Ginny a poněkud neúspěšně tahala svého přítele za ruku.
Ten tam stále stál jako solný sloup, nejevíc žádné známky duševního vědomí. Až konečně –
„Takže kdyby se Ron zeptal dneska – mimochodem ten Ron, co poslední měsíc každý den váhá, zda má jít za tebou – kdyby se zeptal dneska… odpověď by byla, ano, viď?“ zeptal se tiše, až moc tiše.
Hermiona v první chvíli nechápala. A když jí to došlo, bylo už příliš pozdě. Pozdě na to, aby zarazila proud Harryho obviňujících slov.
„Takže s ním spíš.“
Konstatování.
„Nebuď hrubý!“ ozvala se Ginny.
„Já nejsem hrubý! Snad nechci tak moc, když se ptám, zda se moje nejlepší kamarádka zapletla s člověkem, kterého nesnáším! A když tvůj bratr,“ hněvivě se otočil k dívce po svém boku, „div nevymýšlí milostné dopisy, aby ji k sobě zase přitáhnul.“
„Harry,“ ozvala se Hermiona prosebně.
Beznadějné. Harry se tvářil nezvykle tvrdě.
„Prostě mi jen odpověz – a pravdivě. Spíš s ním nebo ne?“
Hermiona těkala nerozhodným pohledem z jednoho na druhého. Ruce sevřela v pěst, když následně řekla jen:
„Ano.“ (a jen pud sebezáchovy jí zabránil dodat – a líbí se mi to).
Ticho bylo takové, že hlasitější nadechnutí znělo jako výstřel.
Pak se ozval klidný hlas Ginny.
„Jsi v pořádku?“
Nebyl to útok na Hermionin duševní stav, jak si zprvu myslela. Ta otázka byla jednoduše jen starostlivá.
„Jsem. Úplně.“
„Samozřejmě, že není!“ vstoupil do toho se svým brilantním postřehem Harry. „Člověk nemůže… spát se Snapem a přitom být duševně v pohodě,“ prskal dál.
Tak nyní netušila, zda se má urazit nebo mlčet.
„Prosím tě, přestaň.“
Ginny očividně věděla, kdy zasáhnout.
„Je zkrátka… zamilovaná,“ pokračovala dál. Tentokrát následoval dvojí nevěřícný pohled.
„Zamilovaná?“ vyhrkla Hermiona.
„Zamilovaná do toho umaštěného bas…“ zbytek nedořekl jen díky bolestivému štouchanci, který obdržel.
„Ale já neřekla, že jsem zamilovaná,“ pokoušela se chabě Hermiona lhát i sama sobě.
„Je to v pořádku.“
Ginny na sebe dnes vzala roli usmiřovatele.
„Není to ani trochu v pořádku. Hermiono,“ oslovil ji Harry a počkal, dokud se na něj nepodívala.
„Co se tady stalo? Co ti udělal?“
Tázaná jen nešťastně pokrčila rameny.
„Já nevím. Nestalo se nic. Chci říct, nic mimořádného,“ dodala rychle po Harryho nevěřícném odfrknutí. „A neudělal mi nic. To už bys mohl vědět i ty.“
Ginny opět nezklamala.
„Co by se asi tak stalo? Jak myslíš, že vznikají vztahy?“ obrátila se na svého přítele ironicky.
„Ale se Snapem…,“ namítl opět, jako by to byla nejsurreálnější věc na světě.
„Pro Merlina! Kdybych si já vybírala partnera podle zdravého rozumu, rozhodně bych si nevybrala tebe,“ vybuchla opět a na důkaz svých slov zabodla Harrymu prst do ramene.
Ten se zatvářil vrcholně dotčeně.
„No díky. To je pocta.“
Nakonec Harry vypadal, že vypustil přebytečnou páru. Jenže…
„Dobře. Podívej… já nevím, co se tady děje, každopádně doufám, že tenhle patologický proces dokážeš nějak uspokojivě vyřešit. Ron se nic nedozví. Takže až přijdeš k rozumu…“ jasný konec věty nechal viset ve vzduchu. A neodradil ho ani velmi pobouřený výraz dívky po jeho boku.
-------------------------------------
No konečně! Po hodině a půl se madam uráčila dorazit.
Severus asi po desáté obcházel svůj kabinet kolem dokola, namlouvaje si, že si chce jen protáhnout ztuhlá záda. Že u toho pohledem nějak podezřele často hypnotizuje hodiny, to je věc vedlejší.
Plameny v krbu divoce zavířily. Hermiona ještě nevytáhla paty z popela a už spustil:
„To je dost. Poslouchej, když jsem ti říkal…“
„Ne. Ty poslouchej,“ vyhrkla, zatímco nevídanou rychlostí mířila přes kabinet směrem k němu.
„Za á – dneska ráno jsi se choval jako idiot. Je mi úplně jedno, co mě matka učila, řeknu ti to takhle – buď se nějak dohodneme nebo máš smůlu. Scéna s budíkem nebyla vůbec vtipná, i když nepochybuju, že tobě přišla zábavná. Za bé – není zrovna fér, využít moji podřízenou roli ve chvíli, kdy se nemůžu bránit – kdyby ti to snad nebylo jasné – mluvím o tvém sarkasmu ve třídě, za cé,“ odmlčela se, aby se nadechla a zapíchla mu ukazováček do hrudi ve známém gestu, „ty tvoje autoritativní, vlastnické a dalo by se říci i pedantské sklony nejsou vůbec okouzlující. Za dé – to, jak jsi se mnou jednal před hodinou, bylo… ponižující. Nejsem tvůj majetek. A za é – můžu se objímat s kým chci, kdy chci a.. jak chci, tak si to laskavě srovnej v tom svém geniálním lektvarovém mozku a neprovokuj. Jasné?“
Severusovi chvíli trvalo, než si všechna ta písmenka abecedy srovnal v hlavě. Proč do toho plete matku? Co ji učila matka?
Popravdě byl tak konsternován, že se zmohl na jediné (mimo fascinované zírání):
„Hmmm,“ prohlásil neurčitě.
Což asi nebyla nejšťastnější volba.
„Žádné hmmm. Severusi, já to myslím vážně. Nejsem hračka!“
Najednou od něj rychle odstoupila. Začínal se v tom ztrácet. A ještě zmatenější byl, když, jaksi podivně rozechvěle, promluvila znovu.
„Harry mi to nechce… odpustit,“ dodala tiše, nyní už k němu stojíc zády.
Že je jako slon v porcelánu si znovu potvrdil právě v tuto chvíli.
„Nechápu, proč ti tak záleží na jeho mínění.“
„Protože ho mám ráda, ty necitelný ignorante!“
„Na mou necitelnost si v poslední době neztěžuješ, obzvlášť... po nocích,“ odsekl a snažil se nevnímat podivný pocit, který se tvářil jako žárlivost.
Bolest v jejích očích, když se k němu otočila zpátky, byla… příliš zraňující – a to i pro něj.
„Děláš to schválně nebo si to prostě jen neuvědomuješ?“ ozvala se tiše.
„Co?“
„Že mi ubližuješ.“
Sotva neznatelně sebou trhl.
Hermiona, příliš se snažíc, aby zabránila slzným kanálkům vypustit své zásoby, tento pohyb nepostřehla. Každopádně, snaha to byla tak jako tak marná.
„Ale já se…,“ nedořekl. Zarazila ho slza, která stékala po její tváři a kterou stačil zahlédnout dřív, než se opět odvrátila.
Zatraceně. Jak si má vědět rady s tímhle? Na to nemá potřebný výcvik.
Když tiše zavzlykala, udělal krok jejím směrem. Pak druhý. Nakonec jí položil ruku na rameno. Setřásla ho.
A zaštkala ještě mohutněji.
Ženy. Nepochopitelné.
„No tak…,“ zkoušel to neuměle dál. Pokus o další dotyk. Opět neúspěch.
Pak mu došla trpělivost.
Vzdal veškeré jemné pokusy a i přes odpor ji k sobě otočil čelem a přitáhl do své náruče.
Vehementně bojovala, odstrkovala ho a pak už mu jen bušila pěstičkami do hrudi.
„Co vyvádíš?“ snažil se tomu všemu přijít na kloub.
Jediné, čeho se dočkal, ovšem v míře víc než vrchovaté, byl další mohutný příval slz doprovázený hlasitými vzlyky.
A pak začal luštit slova, která ze sebe s námahou vyrážela, zatímco se na něj, doslova neočekávaně, pověsila.
„Já… mám… strach,“ škyt, „udělala jsem pitomost,“ vzlyk, „Harry… říkal…,“ nadechnutí, „co si… jen… počnu?“ vzlyk, „měla jsem být opatrná…,“ zasýpání, „nadělala jsem jen,“ škyt, „komplikace,“ vzlyk, „jsem blbá,“ nadechnutí…
„Dobře, dobře… hlavně se uklidni,“ přerušil její litanii, při které jí začal rádoby povzbuzujícím gestem hladit po zádech.
Asi po minutě během které pomalu přestávala popotahovat, se odvážil projevit snahu o ujasnění některých, pro něj zatím nepochopitelných, záležitostí.
„Jaké komplikace? Jakou pitomost? O co vlastně jde?“ zkoušel to pragmatickou cestou.
„Vždyť je to jasné,“ vysoukala ze sebe udýchaně, v přestávce mezi dvěma „škyt“.
„Je mi líto, ale tvoje myšlenkové pochody jdou mimo ty mé.“
„Neměla jsem… si s tebou nic začínat,“ vyhrkla, zvedajíc k němu opuchlou tvář s červeným nosem.
Mávnutím ruky přivolal kapesník.
„A tenhle úchvatný postřeh jsi vydedukovala z návštěvy toho pitomce?“ snažil se pracně zorientovat.
„Když on má pravdu…,“ škyt, vzlyk, hlasité vysmrkání.
Povzdech.
„Skvěle. Asi ti jeho návštěvy zakážu. A přestaň natahovat.“
Hermiona se na něj podívala rozhořčeně, dá-li se tak nazvat pohled skrz opuchlá a zarudlá víčka.
„Názory pana Pottera jsou mi ukradené, neberu je v potaz. Tudíž mě zajímá jen to, zda… sdílíš… některé jeho myšlenky?“ říkal to klidně, možná až nezúčastněně. Ale byla to jen maska.
Hermiona se chtěla kousek odtáhnout, což jí nebylo umožněno.
Neodpověděla.
„Pro Merlina, tak snad víš, co si o tom myslíš, ne?“
Když už má někdo váhat v podobných záležitostech, zpravidla to bývá muž… místo toho on, muž, tady stojí a táže se jako nějaká tokající hrdlička, zda přítomná milostivá slečna nebere jejich vztah jako chybu! Nesnáší tokající hrdličky.
Když se, konečně, kdesi u jeho hrudníku ozvalo tichounké. „Neberu to jako chybu,“ málem slyšel balvan, co mu spadl ze srdce. Asi by se za to měl zastydět…
Než měl tu čest nějak zareagovat (popravdě netušil jak), ozvalo se… klepání na dveře.
Zatracená práce! To se stane jenom jemu, jak jinak.
„Běž do ložnice,“ odtáhl od sebe vyděšeně se tvářící dívku a pro jistotu ji nasměroval správným směrem. Jako by snad netušila, kde ta místnost je.
Počkal, než Hermiona zmizela v útrobách pokoje, přešel ke dveřím a se strašidelným výrazem v obličeji je prudce rozrazil.
Pohled na ředitelku ho trochu zchladil, nicméně pocit podráždění přetrvával.
„Ano?“ vyštěkl bez úvodu.
„Děkuji za hezké přivítání, Severusi. Mohu dál?“
Minerva se nenechávala vyvést z konceptu.
„Je-li to nutné,“ otráveně ustoupil od dveří.
Jeho nadřízená přejela místnost pátravým pohledem, zřejmě něco (nebo někoho) hledala.
Severus povytáhl obočí. Tohle nehodlal usnadňovat.
„Před chvilkou se u mě stavil na citrónový čaj (její zástupce převrátil oči) pan Potter se slečnou Weasleyovou,“ začala zvolna, předstírajíc, že nevnímá ani takovou nezdvořilost, jakou je nenabídnutí křesla.
„Úchvatné. A co já s tím?“ protáhl Snape.
„Pan Potter se zmínil mezi řečí, že jste se všichni potkali u slečny Grangerová a že byla… po vašem odchodu mírně rozrušená. Tak jsem ji hledala v jejích pokojích, ale není tam…,“ otázku ani nemusela vyslovit.
„Potter je idiot. Říkám to už sedm let a žel Merlinovi, mě stále nikdo neposlouchá,“ okomentoval to Severus bez dalšího vysvětlení.
„Děkuji za váš názor. Takže přímo – kde je Hermiona?“
Minerva už měla té tirády zřejmě taky plné zuby. Tím lépe. Alespoň najdou společnou řeč.
Severus zrovna přemýšlel, jaká reakce bude vhodná, když se hledaná osoba objevila ve dveřích jeho ložnice.
„U všech svatých, co se vám stalo?“ vykřikla nepříliš reprezentativně ředitelka. A následně obrátila vyčítavý pohled na Severuse, jak taky jinak.
„Jsem v pořádku,“ usmála se přes zarudlé oči Hermiona snaživě.
„Ale nevypadáte tak. Severusi, co jste zase provedl?“ pustila se do něj Minerva jako do malého kluka.
„Já nic neprovedl. Tohle je záležitost mezi mnou a slečnou Grangerovou. Ujišťuji vás, že když jsme se bez vaší ctěné intervence obešli doposud, zvládneme to i nadále.“
Už měl dnešního večera plné zuby.
„Hm, jistě. A proč je slečna Grangerová celá uplakaná ve vaší ložnici?“ tázala se ředitelka jako horský troll dál.
Tentokrát už vážně zavrčel. Mávnutím ruky umlčel Hermionu, která se očividně chystala pustit do typického nebelvírského vysvětlování a s přímočarostí sobě vlastní pronesl:
„Ředitelko, proč je, nebo není slečna Grangerová v mé ložnici, je čistě naše věc. Nepředpokládám, že byste nám k určitým věcem chtěla svítit (ignoroval Hermionino vyjeknuté „Severusi!“), takže velmi ocením, pokud nás nyní necháte o samotě, vaše laskavost tak bude nezměrná.“
Minerva, stejně jako nedávno Hermiona, netušila, jestli se má urazit nebo… začít smát?
„Svítit? No, myslím, že jsem nechala zapálené nějaké svíce v ředitelně, raději bych tam…“ její hlas zanikl s prásknutím dveří, ke kterým ji Severus nespolečensky dostrkal. A tentokrát ho napadlo použít tišící kouzlo. Žádné další klepání by nebylo slyšet. Že ho to nenapadlo dřív! Kam jen dal mozek? Dobře, na to je lepší neodpovídat…
„To bylo… hrozně nezdvořilé,“ oznámila mu Hermiona, zatímco se k ní pomalu blížil.
„Neříkej? Nezdvořilá je ona, když stále strká nos tam, kam nemá,“ protahoval sametově a strkal ji přes práh pokoje.
„Počkej,“ kuňkala zmateně, „musíme si promluvit,“ pokračovala nejistě dál.
Ušklíbl se.
„Samozřejmě. To se nevylučuje,“ ujistil ji, když za sebou zavíral dveře, na které přišlo pár bezpečnostních kouzel.
„Já to myslím vážně,“ nevzdávala se dál.
„Já taky.“
„Dobře tak tedy… co to děláš?“
„Co myslíš? Návštěva Pottera ti zpomaluje myšlení,“ trpělivě vysvětlil, když ji strkal přes další dveře – tentokrát ty od koupelny.
„To s tím nemá co dělat…“
„Vážně? Pak tedy radši přestaň přemýšlet úplně, buď tak hodná,“ požádal ironicky a… nechal za nimi zapadnout i tyto dveře.
Jedna z posledních věcí, které Hermiona pronesla, než (opět) kapitulovala byla:
„Jsi nesnesitelně panovačný. Ale stejně mi to nevadí. Někdy.“
„Jsi nesnesitelně užvaněná a právě v tuhle chvíli mi to vadí – a to hodně. Tak mi udělej tu radost a mlč už. Zabavím tě jinak.“
Kapitola 35 | Kapitola 36 | Kapitola 37 |
Komentáře
Přehled komentářů
My právě taky radši černouškou.....:oDDD
Hm...
(AG Zrzka, 17. 5. 2009 23:56)
... asi půjdu na starý, ty černý stránky miluju... :)
Ale tady se taky občas objevím, ale 37. budu číst v černé... juchůůůů :)
VV :-)
(ASISI, 17. 5. 2009 22:50)
My to necháme na tobě, kde se ti víc líbí, tam buď.
:-)
Sev na ploše jo? Tak to jsi další podobně zaujatá.
:-))
Co ty jsi prováděla.... :-))
Jsem ready :)
(AG Zrzka, 17. 5. 2009 1:37)
Jejda, to je teda koment *červená se*
Terezniku, funkčnost stránek jsem zaznamenala, ale příjde mi šílený nechávat šílený komenty na obou webech, tak si rozžvejkněte, kde mě chcete vídat... a zrušte Vánoce!!! :)))
Asis, já se zdám, všem a každou noc, hlavně Severusovi, ale neví o tom :)
No, nevím, co ten hrozňák obsahoval, ale děly se strašný věci... dívali se na mě v práci fakt jak na feťáka... znají mě jako seriózní osobu, teda kromě Seva na ploše a povídek v PC, ale tohle byl fakt mazec... :)))) Merline, já říkala a vymýšlela věci :)))
:-))
(ASISI, 16. 5. 2009 22:06)
Bess - za pochválení dialogů díky. :-). Hlavně že se ti to líbilo.
VV- :-)) Ty se nezdáš, díky za koment.
AG, VV
(Tereznik, 16. 5. 2009 20:30)
To nevadí, tenhle taky stačí...:oDD
A jen tak pro zajímavost, víš že už fungují i staré stránky že...;o)
Traviška zelená...:oDD
Hééééj,
(AG Zrzka, 16. 5. 2009 0:38)lidičky... dnes jsem v práci sežrala obrovskou hromadu hroznovýho cukru, ale podezřívám výrobce, že do něj namíchal takovou tu zelenou travičku, protože kromě spousty energie se mimo jiné chechtám jak blázen... takže smysluplný koment v nedohlednu :)))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))
A tak...
(Bess C., 14. 5. 2009 22:10)
No, pustila jsem si ke čtení další kapitolky Norah Jones a skvěle to ladilo...;)
Každopádně jedna z nejlepších kapitol za poslední dobu, bych řekla...sedí ti rozepisovat dialogy více postav...a Severusovy názory na Harryho jsou naprosto geniální. A Hermionina písmenková řeč neměla chyby, už to potřeboval, neruda jeden :))))
:-))
(ASISI, 14. 5. 2009 19:14)
matiak - ještě jednou díky. :-)
JSark - :-) díky. Ale ne, on Severus a Minerva k sobě budou korektní. :-)
Vendik - No, myslím, že nekřičela, ale byla důrazná. :-)Díky.
super kapitolka :D
(Vendik, 14. 5. 2009 16:10)wow, tak to ho z toho pokoje vyhodila a seřvala hezky, Minerva je někdy až moc vlezlá, že ji Severus ještě nezaklel:D
:-D
(JSark, 14. 5. 2009 13:33)
Sevie má tuším samovražedné sklony, takžto vyhodiť riaditeľku. :-) Mal by používať viac slizolinskej prefíkanosti.
Ako obvykle skvelé, na niektorých miestach som od smiechu nemohla. Harry bol krásne totálne vykoľajený, krpec jeden zakrpatený.
:o)
(matiak81, 14. 5. 2009 10:03)
Dakujem za privitanie, pokusala som sa pisat uz skor, ale akosi mi to nechcelo zobrat :o) tak som rada, ze sa to teraz podarilo ;o)
ok, tak sa teda drz...a tesim sa na pokracovanie...m
matiak81
(ASISI, 14. 5. 2009 9:56)
Děkuji, tvůj první komentář, že? Vítám tě. :-)
Za pochvalu stylu taktéž díky, toho si vážím. A i za ty palce děkuju, to se mi bude hodit. :-)
skvele!
(matiak81, 14. 5. 2009 9:45)
Ahoj ASISI,
uplne super poviedka :o) fakt sa skvele bavim, mas jednoznacne skvely styl pisania/vyjadrovania/postrehu.. super, uz sa tesim na pokracovanie...ale zatial drzim palce na skusky ;o)
pa.
:-))
(ASISI, 13. 5. 2009 22:36)
Pochvala od tebe je významná, děkuji. :-) Mám to momentálně asi jako ty - zkoušky na krku :-( Ale pokusím se.
Díky.
Bomba
(Sevik99, 13. 5. 2009 22:23)Minerva byla skvělá, Harry jako vždy naprosto mimo a Severus dokonalý. Já chci pokráčko!!!!!
Zrzka
(Tereznik, 18. 5. 2009 17:49)