KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ – DOCTRINA EST FRUCTUS DULCIS RADICIS AMARAE

(Vzdělání je sladký plod s hořkým kořenem)

(Catonova jednoverší)

„Minervo, jednou provždy – a dokud si zachovám alespoň špetku zdravého rozumu – žádný čaj nechci a chtít nebudu!“

Ředitelka se zatvářila věru zklamaně, což ji ovšem přešlo o vteřinu později, když si nalila vlastní – třetí – šálek.

„Tak se nerozčilujte, Severusi.“

„Tak mě neprovokujte.“

Minerva rádoby omluvně pokrčila rameny a odložila ten proklatý hrníček.

„Dobrá – takže co s tím uděláme?“

Severus nevěřícně povytáhl obočí.

„Prosím? Na to se snad mám ptát já vás. Nebo mi něco uniklo?“

„Ale jistěže ne. Jak by mohlo?“

Proč má velmi intenzivní a velmi nepříjemný pocit, že ta semetrika se (opět) baví na jeho účet?

„Podívejte… nemám náladu na ty vaše techtle mechtle. Buďte té dobroty a snažte se něco konstruktivního, zdůrazňuji konstruktivního, vymyslet, nebo té frašky nechme.“

Minerva si ho chvilku mlčky prohlížela. Pak konečně vážně pokračovala:

„Problém je, že nevidím žádné řešení. Když s tím přijdeme dřív, před začátkem zkoušek – myslím tím, když to pojmeme jako oficiální žádost, aby ji zkoušel někdo jiný – budou žádat vysvětlení. Co jim říct?

A chcete-li lhát, přijďte s nějakou věrohodnou historkou. “

„Chápu. Ale…“

„Ale když to neuděláme, nezbývá vám nic jiného než předstírat, že se nic neděje a jít do toho.“ Severus si povzdechl. Přesně tomu se chtěl vyhnout.

„Dobře,“ prohlásil neochotně, „pokud s tím budu souhlasit… jaká bude vaše reakce, až se vás komise začne vyptávat, jak je možné, že váš zaměstnanec dospěl k propojení magií se studentkou?“

Minerva se pousmála.

„Samozřejmě že… zmijozelská,“ pravila sebejistě.

Nevěřícně vytřeštil oči. Naštěstí se rychle ovládl, jinak by se za ten výraz imbecila musel proklínat.

„Ehm, ředitelko… nic proti vašim… schopnostem, ale…vy a Zmijozel?! To je absurdní.“

Tentokrát se zasmála nahlas.

„Severusi… definujte absurditu.“

Její zástupce zjevně váhal, zda na tuhle hru přistoupit.

„Jak myslíte,“ svolil nakonec, „ale jestli to nevyjde… nerad dělám šaška celé škole a to nemluvím o tom, že Hermiona zkoušky MUSÍ udělat.“

„Klid. Kdyby měl nastat případ nějaké sankce, obrátí se proti vám, nikoli proti ní. Protože vy jste tady ta… výchovná autorita.“

Zhnuseně se ušklíbl. On a vychovávat!?

„Co se týče šaškování – na praktických zkouškách je omezený počet lidí, bude tam tedy větší soukromí než na teorii. A taky si říkám,“ dodala zamyšleně, „že je to asi nejlepší řešení. Koneckonců, pak můžete předstírat, že jste reakcí vašich hůlek překvapeni stejně jako ta sešlost, co to bude pozorovat a hodnotit.

„No výtečně! Takže ze sebe ještě udělám blbce, který ani nepozná, že s někým sdílí magii. Jaká to pocta,“ prskal podrážděně.

„Neberte to zle… ale za tohle si můžete tak trochu sám,“ korunovala to ředitelka.

„Prosím?! Jakže? Kdo nás do tohohle uvrtal?“

„Koho mohlo napadnout, že se rovnou vrhnete na propojování? To jste nemohl chvilku počkat?“

Severus se ošklivě zamračil.

„Na co počkat?“ otázal se hrozivým hlasem.

„Na to propojení, přece.“

Protočil oči.

„Jako by vám nebylo známo, že tohle je ten druh magických věcí, které se nedají tak úplně ovlivnit,“ odsekával ironicky.

Jeho nadřízená taktně pomlčela o faktu, že celý proces jim svým způsobem dal na výběr a také, že si je, stejně jako Severus, vědoma skutečnosti, CO završilo celou událost. Neměla nejmenší pochybnosti, že on to musel vědět ještě předtím, než k „tomu“ došlo.

Nač mu vyčítat něco do čeho ho vlastně sama navezla?

No a konečně – moudřejší ustoupí. Za toho moudřejšího je tady ona, samozřejmě. Její zástupce má mozek zatemněný jistou osobu – i když by to nikdy nepřiznal, jak by mohl?

„Máte pravdu, tohle nemá smysl,“ pokračovala smířlivě, „vysvětlíte slečně Grangerové situaci?“

„Když bude vnímat něco jiného než Teorii sázení léčivých bylin v praxi, pak možná ano,“ bědoval frustrovaně. Ani si nevšiml Brumbálova uznalého uchechtnutí nebo Minervina chápavého úsměvu. Právě jim dal nechtěně najevo, jak se cítí opomíjený, zatímco se Hermiona bifluje ty nesmysly.

„To víte, do zkoušek zbývá týden,“ chlácholila ho chápavě.

„No právě! Je to den ode dne horší. Dneska jsem ji našel v pět ráno – vstala a šla si číst Lektvary pro antitalenty – copak je nějaký antitalent – usnula nad tím a byla celá promrzlá, protože, samozřejmě, seděla ve sklepení jenom v noční košili...,“ jeho hlas se vytrácel s přímou úměrností k tomu, jak mu docházelo, co právě řekl.

Merline! Takový projev… slabosti. Nehledě na potvrzení, že u něj spí skutečně každou noc. Ještě že zmlkl, jinak by snad přiznal i to, jak ji (zase) nesl zpátky do postele, nebo že ta noční košile byla opravdu hodně krátká... ale hezká.

Ředitelka začala rychle usrkávat čaj, přičemž nos zabořila hluboko za okraj porcelánu, ve snaze zakrýt pobavení (pravděpodobně si ho musela celý vykoupat v té citrónové břečce), Albus dostal (čirou náhodou) záchvat dávivého kašle a když ho Severus zpražil smrtícím pohledem, vychraplal: „To ty dropsy, mršky, hned člověku zaskočí…“

Za tohle si bude nadávat ještě hodně dlouho. Opravdu to s ním jde z kopce.

Naštvaný sám na sebe, příkře pronesl:

„Je-li to vše, půjdu. Spoléhám na vás – neočekávám komplikace,“ zněl skoro výhružně a probodával Minervu pohledem.

„Udělám vše, co bude v mých silách. Nebojte se,“ ujistila ho a beze zbytku mu pohled vracela.

„Já se nebojím.“

Ředitelka se někdy jevila jako skutečně moudrá žena, protože i protentokrát zachovala dekorum a zdržela se komentáře.

Severus už byl u krbu, když ho zarazila poslední řečená věta:

„A děkuji vám, že jste zachoval jistou… rozvahu a soudnost, co se týče pana Zabiniho.“

Než se otočil zpět, aby na ženu viděl, dalo se postřehnout vteřinové zaváhání. Ovšem když to udělal, z jeho tváře se nedalo absolutně nic vyčíst.

Lhostejně pokrčil rameny a pohodil hlavou. Následně pokračoval v přerušené činnosti – jen co se za ním popel usadil, promluvil Brumbál:„Skutečně věříte, že to tak nechal?“

Minerva se k portrétu otočila čelem a mnohoznačně odvětila:

„A vy?“

                                           -------------------------------------------

„Já to vůbec neumím! Neudělám to a skončím jako troll,“ naříkala Hermiona nešťastně a horečně přehrabávala obrovskou hromadu pergamenů, ve které hledala další poznámky.

Severus, právě dokončuje cenzurování katastrofálních úvah o jedech, dnes znovu útrpně protočil oči. Taky se choval tak nemožně, když dělal zkoušky? Těžko… neměl ty scénáře plné pohrom komu vykládat.

„Severusi?! Co se stane, když přidám pampelišku k pelyňku před bodem varu?“ kníkala z ložnice – protože právě tam si v posledních dnech natahala učební arzenál a pročítala si ho stále dokola dlouho do noci. Tím šustěním, jak otáčela stránky, rozrolovávala a zase srolovávala pergameny… tím vším (a světlem k tomu) mu znemožňovala spát. A když konečně oba usnuli, za chvilku se vzbudil, aby zjistil, že vedle něj není a spí nad nějakou encyklopedií u jeho psacího stolu.

„To záleží na tom, který z…,“ rychle v duchu počítal, „těch třiceti běžně používaných lektvarů s touhle kombinací, myslíš. Jestli jde o nějaké speciální, tak tam si počet přesně nepamatuju, to se musím podívat, ale je to kolem stovky.“

„Sto pět,“ ozvalo se z pokoje.

Spokojeně si pomyslel, že ještě něco v hlavě má.

„A jde mi o lektvar na onemocnění průdušek,“ ozvala se opět.

„Chronické nebo akutní?“ volal unaveně zpátky.

„Chronické,“ odpověděla hlasitě.

Proč tady na sebe vlastně hulákají z místnosti do místnosti, když jsou sotva pár metrů od sebe?

Začínají se chovat jak trollové, Hermiona má pravdu – a ani k tomu nepotřebují výsledky OVCÍ.

Přešel ke dveřím vedoucím do ložnice, opřel se o zárubeň a s nesouhlasným pohledem, vyslaným jejím směrem (klečela u postele, na které měla rozloženou snad polovinu knihovny), dodal:

„Nic fatálního, ale jeho léčebné účinky znehodnotíš.“

Zdevastovaně se na něj podívala.

„Všechno se mi to plete. Motám to páté přes deváté. Jsem beznadějná,“ mrmlala poraženým tónem.

Co na tohle říct? Snad jen – ať už je to, pro Merlina, za námi!

„Ted mě poslouchej,“ začal autoritativně, bez ohledu na to, jak moc tenhle styl jeho mluvy nesnášela, „je jedenáct v noci, půjdeš do koupelny, odstraníme tuhle nechutnou spoušť,“ mávl rukou k posteli ztracené pod horou knih, „a jde se spát – až do rána, jasné? Nemám nejmenší chuť poslouchat vyčítavé řeči linoucí se z ošetřovny.“

Viděl, jak se nadechuje k protestu. Radši to rychle zarazil, na hádku neměl náladu.

„Nezkoušej to. Navíc – když budeš unavená, nenaučíš se nic,“ šel na to po zmijozelsku.

„Myslíš?“ hledala ujištění jako malé dítě.

„Myslím. Jdi už,“ přikázal a postrkoval ji směrem – místnost určená pro výkon hygieny, často nejmilejší místo ženy v bytě. Nebo v komnatách, to je fuk.

Začal rovnat knihy a roličky pergamenů na úhledné hromádky podle předmětů. Nejraději by to všechno jedním pohybem ruky poslal do kouta, ale když se z koupelny ozvalo prosebné: „Neudělej mi v tom nepořádek!“, hezky po mudlovsku třídil.

Byla hotová v rekordním čase, prosvištěla okolo něj do postele a cestou hmátla po Přeměňování živého na neživé.

Těžce skryl povzdech a sám zamířil využít služeb sprchy...

„A dost, pro dnešek končíme,“ oznámil direktivně o patnáct minut později a vytrhl jí knihu z ruky.

„Co to děláš? Chtěla jsem dočíst stránku!“

„Dočteš to zítra.“

„Ale já to pak všechno nestíhám.“

„Nikdy nebudeš umět všechno, s tím se smiř.“

Nešťastně se na něj podívala.

„To je normální, nikdo neumí na sto procent všechny otázky,“ snažil se mírnit její zděšení a mávnutím ruky zhasl všechny svíce.

„Ať tě ani nenapadne v noci vstát a jít mrznout vedle,“ varoval.

„Zase mi nařizuješ, co mám dělat.“

„Když se chováš jako malá, tak se nediv.“

„Nejsem dítě,“ prskala podrážděně.

Ve tmě si unaveně třel spánky. „Nejsi, to je zjevné… někdy.“

Po chvilce vytouženého ticha se ozvalo nejisté:

„Severusi?“

Za co?

„Ano?“ snažil se neznít moc otráveně.

„Co se stane, když to neudělám?“

Tohle mu vážně chybělo. Jak může mít někdo s takovou inteligencí tak stupidní otázky?!

„Nic, uděláš to na opravný pokus. Nicméně k tomu nedojde, protože tobě se to povede napoprvé.“

Snad už bude zticha.

Mohlo uplynout tak dvacet, třicet minut, během kterých se mu nepodařilo usnout z čistě prozaického důvodu. Hermiona se neustále vrtěla a převracela na všechny světové strany.

„Nemůžeš spát?“ ozval se nečekaně do tmy.

„Ty taky nespíš?“ vrátila mu otázku s logikou ovce domácí.

„Evidentně ne, jinak bych se tady s tebou těžko vybavoval.“

Jistou ironii ve svém hlase nedokázal skrýt.

„Já za to nemůžu. Když zavřu oči, mám v hlavě všechny ty katastrofické scénáře, které mohou nastat…“

Severus radši nepřemýšlel nad tím, že ji navíc bude muset zasvětit do ředitelčina skvělého plánu.

S povzdechem přikázal:

„Pojď sem.“

Pár vteřin bylo ticho. Pak slabě pronesla:

„Nemyslím si, že by zrovna dneska byla vhodná příležitost… chci říct – neříkal jsi něco o spaní? Teda… vlastně jsem…“

Nejen myšlení, už i její verbální vyjadřování dostávalo na frak.

„Proč nemůžeš někdy poslechnout jednoduchý pokyn, aniž bys okolo toho měla snůšku poučných řečí?“

Na odpověď radši nečekal. Poté, co nahmatal její ruku, udělal výjimečnou věc – přitáhl si ji do náruče a nechal ji, aby si hlavu opřela o jeho rameno. Zjevně to bylo zvláštní, protože Hermiona poněkud zmateně vyslovila další ze svých mnoha otázek, které ho často přiváděly k šílenství tím, že na ně raději ani nechtěl odpovídat – ze strachu, jak by zněla správná odpověď.

„Co se děje?“

„Nic. Co by?“ zavrčel a tentokrát se opravdu modlil, aby se už na nic neptala.

Asi ještě byla natolik při smyslech, že jí to došlo. Totiž… probudili se už v různých pozicích, ale moci se celá schoulit v Mistrově náručí, když je v bdělém stavu… to byla vítaná inovace.

„Teď už budeš spát?“ snažil se zachovat zbytky své obvyklosti.

„Hm… asi jo,“ utrousila nepřítomně a položila mu ruku na hrudník.

Co sis nadrobil, to si taky sněz, chlapče, pomyslel si sarkasticky a snažil se usnout taky.

Nebyl příliš úspěšný.

A/N: Spojovací kapitola, taková mezihra. V tuhle chvíli můžu říct, že čtyřicet jednička přesáhne počet deseti stránek, takže bude o dost delší.

Z čehož plyne, že Trnka si zaslouží pozlatit.

A ano, Hermioniny pocity přesně odrážejí ty moje před důležitou zkouškou.