Kapitola třicátá devátá
KAPITOLA TŘICÁTÁ DEVÁTÁ - ROLE SE
OBRACEJÍ
(ovšem neobrátí)
„Severusi?“ ozvala se rádoby milým hlasem z pohovky, kde seděla obložená knihami a pergameny, takže připomínala sendvič.
„Hm?“ reagoval bručivě, aniž by zvedl zrak od jakéhosi lejstra, které zuřivě proškrtával, div že červený inkoust necákal kolem.
„Myslíš, že by bylo možné, abyste nám přestali tři týdny před zkouškami zadávat tu nechutnou hromadu domácích úkolů?“
„Obávám se, že ne,“ vyprskl automaticky a dál se věnoval škrtání.
Hermiona toho měla právě dost. Z ošetřovny, kde si pobyla sotva dvacet čtyři hodin, byla propuštěna před třemi týdny. Od té doby… nic. No nic, jak se to vezme.
Severus trval na tom, aby každý večer chodila spát nejpozději v deset (copak je malé dítě?!), na jakýkoli lektvar měla nárok maximálně třikrát týdně a s podivem bylo, že s ní nezačal sestavovat učební plán (což nic nemění na faktu, že neustále radil, jak si to má, nebo naopak nemá, rozfázovat). Ovšem nejpodivnější bylo, že vůbec nemluvil o tom, co bude, nebo nebude, se Zabinim. Měla-li být upřímná, v poslední době nemluvil (vyjma chytrých rad) skoro vůbec. Což znamená, že byla-li jeho předchozí norma pár brilantně vybroušených a jízlivých souvětí za den, dnes to bylo jedno krátké a holé slovní spojení. Povzbuzující, skutečně.
Po pár opatrných otázkách, které si troufla položit po svém návratu z ošetřovny, nebyla o moc moudřejší. Vždy něco neurčitého zamumlal a odmítl se na toto téma bavit.
Jak si všimla, Zabini vypadal v celku a těšil se evidentně dobrému zdraví (soudě dle těch „milých“ pohledů, které čas od času zalétly jejím směrem).
Nechtěla naléhat. A už vůbec nechtěla vypadat jako někdo, kdo čeká, že jeho protějšek půjde a naplácá pachateli na zadek. Jen nemohla uvěřit, že by vážně nijak… nereagoval. Vlastně ano, reakcí – dokonce dvou – přičemž ani jedna se jí nelíbila, se dočkala prakticky ihned.
Za prvé – při každém jídle, předtím než začala jíst, se u jejího místa ve Velké síni zjevil skřítek, který s mučitelským výrazem musel ochutnat sousto od všeho, co chtěla pozřít. Takto už to nebohé stvoření zkonzumovalo přes dva litry kávy, brusinkový džus, rybízový džus, hrst lístků máty nebo artyčoky. Pohled na něj někdy byl, že by kámen ustrnul.
Když se takhle skřítek zjevil poprvé, celá Síň se bouřlivě bavila. Posléze - jak už to u veřejných tajemství bývá – se zmínka o její otravě roznesla po celé škole, takže povyk pomalu ustával. V posledních dnech už nikdo nehnul ani brvou. Teprve když se ochutnávač neskácel k zemi, mohla se najíst i ona.
Severus utrousil cosi o tom, že … „na toho skřeta seslal jakési kouzlo, které by případný jed projevilo hned, a to i v případě kdyby měl účinkovat s časovou prodlevou.“
Mohla se třeba postavit na hlavu, nehnula s ním ani o píď. Netřeba dodávat, jak moc ji to štvalo.
Za druhé – v posledních týdnech si připadala jako… jeptiška. Tedy ne, že by měla něco proti jeptiškám, nicméně… sama netoužila být jednou z nich.
Jednou takhle navrhla, že si půjde lehnout k sobě. Adekvátní odpovědí zřejmě mělo být jeho ledabylé pokrčení ramen.
Měla toho plné zuby. Jenže – on s ní prostě nemluvil! Tvářil se, že je všechno v naprostém pořádku a ona netušila, jak z něj nějakou kloudnou reakci vykřesat.
Začínala být zoufalá.
Zkoušky se ukázaly jako ohavně vyčerpávající a život zkracující akce. Do toho stále bojovala se svou magií (i když Severus začal volit mírnější postup, pravda) a navrch toho všeho měla vedle sebe bručivého tvora, který o ni nejevil sebemenší zájem.
Fajn, asi začne uvažovat o tom Harryho tvrzení. Možná, že Ron by se ukázal jako pozornější partner. Avšak ten byl někdy tak natvrdlý… Ne, to nepůjde. Navíc ona od tohohle sarkastického a nesnesitelného netopýra vlastně ani nechce. Je beznadějná.
„A nemohl bys o tom alespoň přemýšlet?“ pokoušela se snaživě dál.
„Ne.“
No skvělé. To je pokrok.
„Třeba ten tvůj poslední esej jsem psala tři hodiny. To rozhodně není standardní délka pro psaní domácích úkolů.“
„Tak podívej,“ začal výhružně, ale konečně k ní zvedl pohled, „když mluvíš o tom posledním výtvoru, který jsi odevzdala,“ zatímco mluvil, prohrabával se horou pergamenů, načež zamával úlovkem nad hlavou, „tak to, zase, rozhodně není dobře napsané pojednání.“
„Co se ti na něm nelíbí?!“
Úšklebek.
„Papouškuješ mi fakta z učebnice, neděláš vlastní závěry, bez přemýšlení opisuješ tupé poučky ještě tupějších autorů… stačí?“
Hermiona prudce vstala, tím nešetrně odhodila na všechny světové strany učebnice, v nichž byla obalená, a rázovala si to směrem k Severusovi. Pergamen mu vytrhla z ruky, rázně ho rozrolovala (aby se dotkl podlahy, chybělo mu takových třicet centimetrů, víc ne) a jala se luštit červené poznámky po okrajích.
A jak tak pracně luštila, rudla vzteky.
To je úchvatný závěr. Je vidět, že jsi nepochopila pointu. Autor koneckonců také ne. Čekal bych, že TY budeš bystřejší.
Perfektní. Přečti si odstavec nad tímhle blábolem a možná pochopíš, proč je ta věta podtržená.
Kde jsi nechala mozek tentokrát?
To byla trefná otázka, protože na ložnici se vymluvit opravdu nemohla. Další připomínky se ani neobtěžovala číst.
Rozhorleně se nadechovala k protestu, když ji předběhl.
„Ušetři mě toho, buď tak laskavá. Až budeš schopná logicky uvažovat, přečti si ten skvost ještě jednou.“
Nějak se nezmohla na inteligentní odpověď. Jediné, co bylo… těžko říct jaké, nicméně spíše pozitivní, byl fakt, že se nenamáhal úkol nijak oznámkovat.
S ironickým pohledem se sklonil zpět ke svému pergamenu.
Jak z něj má, zatraceně, dostat ten nezájem?! A když už projeví tolik laskavosti a věnuje jí minutu své ctěné pozornosti, výsledkem je, že si připadá jako zašlápnutý šváb.
Najednou dostala nápad. Po třech týdnech to byl první kloudný plán. Jestli nezabere na tohle, odchází za Ronem. (Detail, že by pravděpodobně neodešla, byl vedlejší).
Ještě než zahájila akci, vrhla rychlý pohled na hodiny. Čas se ukázal jako příhodný.
„Asi bych si měla jít lehnout,“ prohodila neutrálně.
„Výborný nápad,“ vypadlo z něj drze.
Nadchází první kritická část.
Bez dalšího vysvětlení se sebrala a namířila si to k jeho ložnici. Ještě stačila postřehnout jeho překvapený výraz, který se neobtěžoval skrýt. Zjevně očekával, že po tomhle všem zamíří uraženě do svých pokojů.
Hermiona zase čekala, kdy ji zadrží nějakou sarkastickou poznámkou, třeba: „Neztratila jsi cestu? Tvůj pokoj je opačným směrem.“
Nestalo se nic. Celé to bylo prapodivné. Nechala v okolí pohovky rozházené veškeré učební materiály, které měla. Ani na to nereagoval. A to nepořádek druhých nesnášel. Nicméně ten svůj toleroval.
Začínala si říkat, jestli to byl moudrý nápad.
Teď už nemůže couvnout.
-------------------------------------
Jen co za ní zaklaply dveře, odhodil brk stranou a unaveně se opřel. Dokonce zavřel oči.
Měl všeho po krk. Musel rozšířit své konzultační hodiny pro sedmé ročníky. (Pravda, za ním radši stejně nikdo nechodil). Děsil se nad tím, co mu ti, jež se troufale nazývají „studenti“, předvádějí, když jsou zkoušky doslova, co by kamenem dohodil. Chce se jich všech zbavit, nedej Merlin, aby některý z těch pitomců musel opakovat ročník.
Oficiální nařízení ho nutila odevzdávat a zpracovávat podklady pro praktické i teoretické části té frašky.
Aby toho náhodou neměl málo, neustále hlídal tuhle malou fúrii, která nejevila ani trochu vděku. Div, že ho nepropálila pohledem, když přikázal jedné z těch potvor v kuchyni, aby dohlížel na jídlo „mladé slečny“. A to to dělá pro její vlastní dobro!
Jako doplněk byl nucen hrát si na zbožného mnicha. Pravda, dřív to zas tak neřešil (tedy ne, že by se Voldemort o „potřeby“ svých „věrných“ nestaral, jenže… to všechno se rovnalo prakticky znásilnění, žádná z těch žen tam nebyla dobrovolně. O něco podobného ani vzdáleně nestál.), každopádně… nyní byla poněkud jiná situace.
Věděl, ano, opravdu věděl, že se chová nemožně. Přímo cítil, jak se touží zeptat na Zabiniho, ale postrádá odvahu. Neulehčil jí to.
Nechtěl spát sám, ale zároveň to bylo lepší, než vedle ní strnule ležet a předstírat, že mu není nic dražší než její zdravý spánek. Ovšem Poppy by na něj mohla být hrdá – jestli Hermiona za poslední tři týdny nedohnala spánkový deficit, tak pak už ho nedožene nikdy.
Vlastně nevěděl, co je lepší. A protože to byl on, zapřísáhlý morous a vztahová katastrofa, samozřejmě netušil, jak o tom mluvit. Jeho hrdost, nebo co to bylo, mu zkrátka nedovolila… dát najevo… cokoli, co by ho mohlo nějak oslabit, učinit ho zranitelným.
Nakonec se s povzdechem pustil do další hromady nervydrásajících paskvilů. Když bude mít štěstí, dostane se do postele v okamžiku, kdy bude Hermiona tvrdě spát. Za úspěch se dalo považovat, že se držela na své půlce.
------------------------------------------
Umýt, nebo ne?
Vyčesat, nebo rozpustit?
Hermiona stála před zrcadlem v koupelně a střídavě, svírajíc své vlasy, zvedala ruku nahoru, natáčela hlavu doprava, doleva a zase paži spouštěla dolů. Nakonec usoudila, že pro celou akci bude… praktičtější i pohodlnější nechat vlasy volně rozpuštěné.
V posledních deseti minutách si asi po dvacáté opakovala, že to NENÍ špatný nápad. Zvládla horší věci, tak zvládne probrat jednoho mrzouta ze zimního spánku.
Koneckonců – Severus je hlavně chlap, toho se musí držet a plán vyjde. Protože kdyby měla čekat, než se k něčemu zmůže on, pravděpodobně by se nedočkala ani v horizontu dvaceti let.
Jak se jim ty role hezky obrátily. Není to tak dlouho, co tón podobné akce udával zásadně Severus. No, když nejde hora k Mohamedovi…
Po celou dobu sprchování si zatvrzele opakovala pět hlavních výjimek z Gampova zákona elementárního přeměňování. * Nerada si to přiznávala, ale… byla nervózní. Opakování našprtaných pouček působí uklidňujícím dojmem.
Bude působit směšně? Nikdy se nepokusila nikoho… svádět. A Severus se ukazuje jako tvrdý oříšek ve všem, co dělá. Bude tohle podobné?
--------------------------------------
Opatrně pootevřela dveře a nakoukla do prázdné ložnice. Byla to úleva, co cítila, když zjistila, že je stále sama?
Trošku nerozhodně přešla do středu místnosti. To, co měla na sobě, bylo… troufalé. Ani ne tak tím, jak to vypadalo, jako tím, co si dovolila.
Severusova bílá košile, kterou obvykle nosil pod svým učitelským hábitem, se pro nedostatek jakéhokoli (přiměřeného) erotického prádla ukázala jako zlatá střední cesta. Sice vlastnila pár (relativně) svůdných souprav spodního prádélka, problémem se ovšem ukázala nečekaná věc. A sice barva. Ona taková hezká svítivě růžová podprsenka lemovaná ještě svítivější krajkou… no, to by mohla celou akci hodit rovnou do koše. Jako velmi pravděpodobná se jevila situace, že by to na Severuse působilo jako důkladná ledová sprcha. Kdepak, jeho košile to jistí.
Naškrobená látka splývala do poloviny stehen, rukávy měla několikrát ohrnuté a aby docílila alespoň nějakého efektu, nechala rozepnuté hned čtyři horní knoflíčky.
Vlasy se jí bez ladu a skladu vlnily po zádech a… netušila co dál. Tady někde její původní naplánovaná myšlenka skončila. Musela s odstupem uznat, že to celé ušila horkou jehlou.
Zrovna se rukou opřela o sloupek postele a zcela vážně přemýšlela, že má čas se ještě převléct a hupsnout pod peřinu, když se dveře do ložnice tiše otevřely.
Severus předpokládaje, že padesát minut je dost dlouhá doba na to, aby se člověk (i žena) zvládl uložit do postele, potichu vstoupil do vlastní ložnice a jediné co chtěl (ne, jinak… jediné, co mohl chtít), byla důkladná sprcha, spíše studenější než teplejší, a následně vlastní půlka postele, kde se pokusí předstírat, že spí sám a nikoho vedle sebe nemá.
V šeru pokoje, který byl ozářený jen světlem pronikajícím pootevřenými dveřmi do koupelny, kde Hermiona, zatím nerozhodnutá, co podnikne dál, nechala svítit svíce, si stojící postavy hned nevšiml. Ono, když člověk kouká pod nohy, aby se o něco nepřizabil, nemá takové pozorovací schopnosti. A to platí dokonce i pro Mistra.
Hermiona doslova ztuhla na místě a v téhle chvíli, v těch několika vteřinách, absolutně netušila, co má dělat.
Najednou bylo úplně jedno, kolikrát už se Severusem byla v podobné situaci, tohle byla svým způsobem premiéra v tom, že se ONA poprvé chystala převzít iniciativu. Ovšem tímhle tempem k tomu nedojde dřív, než budou oba v důchodu.
Hm… úvaha to byla sice přesná, jenže… časově přišla jaksi pozdě. Severus, unavený opatrným našlapováním, vytáhl hůlku a Hermionu bez jakékoli přípravy ozářilo jeho neverbální Lumos.
Pár sekund zíral, jak tam stojí, ruku stále na tom pitomém sloupku postele a očividně neví, co má udělat. Pak hůlku sklonil (chtěla-li si Hermiona úlevně vydechnout, ukázalo se to jako bezpředmětné). Měkké světlo totiž začalo putovat od jejích nalakovaných prstů u nohou a nějakou, zřejmě automatickou cestou, se posouvalo směrem nahoru. Celé to trvalo mučivě dlouho.
V nastalém tichu zněl jeho dotaz podivně výbušně.
„Nový noční úbor?“
V jeho hlase nedokázala odhalit žádnou emoci. Z nějakého důvodu byl ukryt za tou svou neproniknutelnou a chladnou maskou.
Co to je za stupidní otázku?! Jakou na tohle očekává odpověď?
„Hm, no já… víš…“
Taky inteligentní.
Najednou jí to celé přišlo směšné a absurdní. Sama sobě připadala jako pitomá nána. Snaží se tady… co? Zatáhnout do postele někoho, kdo na ni poslední tři týdny kouká jako na naloženou stonožku!? Tohle přece nemá zapotřebí.
„Nic, zapomeň na to,“ prohlásila a snažila se o zachování špetky důstojnosti. Nechala sloupek sloupkem a téměř poklusem se vracela do koupelny.
„Co to…“
Víc neslyšela, zabouchla za sebou dveře.
Merline, tohle je… vší silou sevřela okraj mramorového umyvadla. To je… ponižující.
No tak to ani náhodou! Teď žádné slzy a žádné litování. V poslední době má skutečně nervy na pochodu.
Nedůstojně popotáhla nosem. Pustila mramor a opláchla si zčervenalý obličej. Pak začala rozepínat těch asi sto padesát knoflíčků, které ji dělily od možnosti ze sebe tenhle kus strohé látky stáhnout. Konečně… košile byla rozepnutá, tudíž vpředu rozevřená.
Dnes večer jí klid nebyl souzen.
Už vyvlékala ruku z levého rukávu, když se opět nečekaně rozletěly dveře. Zděšeně vypískla.
Severus se na krátký, opravdu kraťoučký okamžik zarazil, pak se rozhodl raději ignorovat to, co vidí před sebou a jako hlavní bod, na který má soustředit svůj pohled, si vybral Hermionin obličej.
„Co to má znamenat?“
Zmateně zamrkala. Copak to není jasné?
„Co asi? Dělám ze sebe idiota. A když dovolíš, ráda bych se převlékla do něčeho důstojnějšího,“ odsekla mu a přitáhla si okraje košile k sobě.
„Nedovolím. Co se to tady děje?“
Chvilku si ho zkoumavě prohlížela, jak tam tak stojí v tom svém učitelském stejnokroji a probodává ji pohledem.
„Co na tom nechápeš?“
„Všechno. Chováš se… nelogicky.“
„Aha. Pozor, pan Logika promluvil a shromažduje grafy na podporu svého tvrzení,“ začínala být vzteklá, „Já se chovám nelogicky?! Já?! Ty jsi ten, kdo na mně už tři týdny kloudně nepromluví! Děláš, že jsem vzduch.“
„Moment. Já s tebou mluvím každý den.“
Povzdech.
„Severusi… ale jako s otravným hmyzem. Jen když musíš. Prostě mě ignoruješ.“
Skutečně vypadala ublíženě? Nějak si to musel přebrat.
„Takže ty máš pocit, že si tě nevšímám?“ nečekal na odpověď, hned pokračoval, „a proto se tady snažíš o… je nám snad oboum jasné, o co.“
Sklopila pohled ke kachlíčkům na podlaze.
Pak se mu odhodlaně podívala do očí.
„Udělala jsem někde chybu já?“
Tentokrát zmateně mrkal on.
„Jakou chybu?“
„Já nevím! Vysvětlení čekám od tebe.“
Severus místo slovní odpovědi šel, zavřel dveře, následně beze spěchu přešel k vaně, na jejíž okraj si sedl a ruce založil v tom svém provokativním gestu.
„Takže sečteno a podtrženo. Když to řeknu natvrdo – protože s tebou poslední tři týdny nespím, usuzuješ z toho, že o tebe nemám zájem?“ mluvil klidně, jen tázavě povytáhl obočí.
Merline, tohle je nedůstojná debata.
Donutila se jen přikývnout.
„Dobře. A protože máš tak skvělé dedukce, snažíš se tady… ten zájem znovu probudit, chápu to dobře?“
Znělo to ještě hůř, než si myslela.
„Možná jsi v tom svém brilantním uvažování měla myslet i na fakt, že ti bylo důrazně doporučeno pořádně spát. No… spíš já to schystal jako příkaz, pravda,“ mrmlal si nespokojeně. Nevěřícně se na něj podívala.
„U všech svatých! Ale ne po nekonečnou dobu!“
Vypadal mírně… konsternovaně.
„A člověk by řekl, že to bude žena, kdo ocení, řekněme… zdrženlivost.“
Na čele se jí vytvořila zamračená vráska, jak se snažila pochopit, o co že tady vlastně jde.
„Takže to není… tys… tedy…,“ breptala dál, když reakce nepřicházela.
„Já jen plnil rozkaz toho generála, který si říká ošetřovatelka. A pro tvé ujištění,“ pokračoval, dříve než mu do toho stihla skočit, „proč myslíš, že jsem byl radši, že spíš u sebe?“
Hm, proč byl radši… že by…
Bylo komické sledovat, jak jí v hlavě kolečka pracují o sto šest. Pak, už klidněji, řekla:
„Proč jsi nic neřekl. Proč o tom se mnou nemluvíš?“
„Protože jsi se neptala. A myslím, že jsem si říkal, že je to zjevné, naprosto pochopitelné.“
Jejich schopnost vzájemné komunikace se ukazuje jako učiněná živelná pohroma.
„Kdyby bylo všem tak krásně jasné, co si myslíš, svět by byl hned spokojenější.“
Na jeho odpověď nečekala.
„Výborně, tak to bychom měli. Půjdu si lehnout,“ pronesla neutrálně, když pochopila, že se pravděpodobně nedoberou žádného kloudného výsledku.
Severus nijak nereagoval, jen tam dál seděl a prohlížel si ji tím svým nečitelným pohledem, na který začínala být v jistých chvílích háklivá.
Strhla z věšáku noční košili a s jasným úmyslem, jít se převléci do ložnice, zamířila ven.
Jednou nohou už překročila práh u dveří, když zaslechla tiše řečené:
„Nechtěla by ses vykoupat?“
Zmateně se k němu otočila a prohlásila naprosto bezmyšlenkovitě:
„Já už se koupala.“
V jeho tváři bylo tentokrát jasně vepsané… cosi. To důležité cosi.
„Ach,“ vypadlo z ní rozpačitě, jak jí došel význam jeho otázky.
Podle svých dosavadních zkušeností soudila, že se právě na maximum přiblížil hranici, která vymezovala to, o co si byl Severus v jistých oblastech ochoten říci.
Stále ještě se cítila zvláštně zahanbená tím, co se chystala provést. Zpětně se to jevilo jako poněkud zoufalý čin – a to i přes skutečnost, že rozum napovídal – nechtěla jsi udělat vůbec nic špatného.
Konečně se rozhoupala. Změnila zamýšlený směr chůze a zatímco za sebou zavírala, pronesla:
„Vlastně to není špatný nápad. Koupu se vážně ráda, takže… je to skvělý nápad.“
No, lepší bude mlčet, než vypouštět tyhle bláboly. Severus zřejmě sdílel podobný názor.
„Snad se obejdeme i bez těchto vskutku poučných řečí. A varuju tě,“ prohlásil, zatímco k ní natáhl ruku, „jestli sebou zase někde sekneš, odmítám se za to nechat proklínat tím léčitelským jedovatým jazykem, vysvětlíš to hezky sama.“
„Jak neotřele romantické,“ usoudila a nechala se přitáhnout do jeho náruče.
„Jak jinak. Copak nevíš, že disponuji velkým romantickým potenciálem?“ snažil se projevit obvyklou ironii, což se moc nehodilo ke skutečnosti, že právě odhodil na zem košili, kterou si tak troufale přivlastnila.
„Neříkej! Jak jen mi to mohlo uniknout. Jsem to ale nevšímavá osoba,“ odmítala se vzdát práva na poslední slovo, i když jakákoli chuť mluvit ji dávno přešla.
„To skutečně jsi. Mimochodem… ta košile ti slušela.“
Na další poznámku se nezmohla, políbil ji. Konečně.
A/N: Řeknu vám, že nad touhle kapitolou jsem se opět natrápila. Nějak se mi pod rukama začala ubírat úplně jiným směrem, než jsem chtěla a najednou jsem zjistila, že jsem v tom hezky zamotaná.
Těchto 3 000 slov postrádá vtip a takovou tu jiskru, kterou to má mít.
Na druhou stranu si říkám, že každá kapitola nemůže hýřit vtipem a odlehčením, sem tam je dobré přidat i něco vážnějšího. A to si myslím, že jejich vzájemná neschopnost si promluvit o citových nebo sexuálních záležitostech, je přesná ukázka „seriózního“ nebo chcete-li – důležitějšího tématu.
Očividně tedy ani vztah, který se stále nachází ve fázi zamilovanosti, není bezproblémový – líbilo se mi tohle téma použít, ale nejsem příliš spokojená s tím, JAK jsem to nakonec zpracovala.
No, posouzení nechám na vás.
Dodatek – všimněte si, že vlastně vůbec nic nevyřešili, jen to odložili. A obávám se, že v jejich případě (ok, hlavně v Severusově případě), to uspokojivě nevyřeší nikdy.
* = Tak tady jsem skutečně z knihovny vytáhla mírně zaprášené Relikvie a jala se hledat, jak že se to ten zákon přesně jmenuje. J
Kapitola 38 | Kapitola 39 | Kapitola 40 |
Komentáře
Přehled komentářů
Tak si hned na začátek dovolím nesouhlasit,tato kapitola rozhodně vtip a jiskru nepostrádá,ač se v ní mluví o vážné věci,jakou problémová komunikace mezi partnery bezesporu je,tak pořád nepostrádá humorný nadhled. A rozhodně nemůžu ve svém hodnocení opomenout opravdu čím dál tím lepší osobitý styl autorky této skvělé povídky,který mě dostal právě svou lehkostí a humorem :-) jen tak dál :)mimochodem teď jsem měla počítač v opravě a už jsem na sobě začala pociťovat abstinenční příznaky,tak jsem teď ráda,že tu mám aspoň hned dvě kapitolky:-) Hnad jdu na další :)
Lupí
(Bess C., 1. 6. 2009 17:08)
Hihi, tak mně přišla naprosto klíčová věta: "Proč jsi mi nic neřekl? Proč o tom se mnou nemluvíš?" aneb postrach mužů :)))
Společné koupání, hmmm, to jsou mi teda změny...nějak si ty dva nedovedu představit, jak se společnš ráchají :)))
jerr
(ASISI, 1. 6. 2009 13:31)Děkuju - grafy se ti taky líbí? :-) Čím dál tím lepší? :-) Děkuju za pochvalu, snažím se.
TOHLE ŽE POSTRÁDÁ VTIP A JISKRU????
(jerr, 1. 6. 2009 8:25)Tak to teda ani náhodou. Jestli tahle kapitolka něco má, tak je to právě vtip a jiskra (grafy mě dorazily). A navíc je skutečně o vážných věcech - problémech s komunikací mezi našimi zlatíčky, o to je to lepší. Možná kapitolka vznikala těžce, ale lehkost a nadhled jí opravdu nechybí. Myslím, že je to s tím tvým psaním čím dál lepší a lepší, a hlavně, máš svůj styl a to se cení.
eve
(ASISI, 1. 6. 2009 7:38)Tvůj první komentář? Vítám tě. :-) Děkuju, to je velmi potěšující. Tak detailnější, jo?(nasazuju uličnický výraz). Hm... uvidíme. :-) A ano, taky mi přijde sexy. :-)
Ahojky
(eve, 1. 6. 2009 1:50)Nádherná povídka, vážně, jedna z mých nejoblíbenějších. Přidávám se k tomu, že kapitola Narozeniny je fakt úžasná. Tohle je Severus jak si ho představuju :)absolutně mi to k němu sedne. Možná bych do budoucna ocenila detailnější popis toho, co se odehrává u nich v ložnici :D Nevím jak vám ostatním, ale mě přijde Sev pekelně sexy!!!
mio
(ASISI, 31. 5. 2009 22:21)Díky moc. :-) Narozeniny? Tak to bylo moje utrpení... o to víc jsem potěšená, že se ti tak líbila. Děkuju.
štěstí
(mia, 31. 5. 2009 21:59)je to super ... už jsem si chtěla jít lehnout když jsem si řekla ... zkouknu ještě pár blogů ... klik a 39 kapča ... úžasné ... ale teď jdu vážně spát, jinak ta povídka se mi hrozně líbí, tenhle páe zbožňuju ... Severus a Hermiona ... jsem vždycky ráda když o nich najdu nějakou povídku a tvoje je vážně originální a skvělá ... asi se mi nejvíc stejně líbila kapitola nevítaná návštěva a narozeniny
Opět skvělá kapitola :)
(Piratka, 9. 6. 2009 0:19)