estranky tupě opakují, že úvod byl moc dlouhý, takže dokončení máte tady:

Pak už toho budete mít plné zuby. Je potěšující vidět, že se na kapitoly těšíte, děkuji vám za to.

KAPITOLA TŘICÁTÁ OSMÁ – PŘIPADÁM SI JAK IDIOT!

„Severusi, klid,“ chlácholila svého zástupce ředitelka, „je v nejlepších rukách.“

„Copak já nejsem klidný?!“ vyštěkl podrážděně, nicméně ustal ve zběsilém bubnování prstů o opěradlo židle.

„Zajisté, že jste,“ pospíšila si žena vedle něho a ze všech sil se snažila potlačit shovívavý úsměv.

„Co tam tak dlouho dělá?“ prskal podrážděně bez ohledu na to, že vlastně potvrzoval ředitelčiny domněnky o neklidu.

„Jsou tam sotva dvacet minut, vydržte ještě,“ snažila se Minerva marně dál.

Následujících pár minut plynulo v podobě obnoveného bubnování prstů Mistra lektvarů (k čemuž se ještě přidalo nějaké to podupávání nohou) a ředitelčina trpělivého výrazu. Až konečně…

„To je zvláštní…,“ vpochodovala dovnitř kýžená osoba. Utírajíc si ruce, oznámila:

„Slabý jed, navozující příznaky otravy.“

Popravdě, Severus nebyl příliš překvapen. Což se ovšem nedá říci o Minervě.

„Pro Merlina! Kdo by ji chtěl otrávit…,“ šokovaně těkala pohledem z jednoho na druhého.

„Kdo asi, co myslíte?“ Severus zněl… nebezpečně.

„No počkejte. Přece není tak nebezpečný, aby...,“ aby co nedořekla, do řeči jí skočila Poppy osobně.

„Sice netuším, koho myslíte, ale rozhodně neměl v úmyslu ji zabít nebo nějak závažně poškodit. Nebýt reakce, která nastala s hroznovým cukrem, který se,“ významně pohlédla na Severuse, „přidává do povzbuzujících lektvarů, a velkého psychického vyčerpání... pravděpodobně by ani neomdlela. Udělalo by se jí silně nevolno, zvracela by… ale to je tak vše.“

„Skvělé. A jak jsem to měl asi tušit? Nakonec za to snad můžu já, že potřebovala...,“ další přerušení.

„Můžete za fakt, že ji necháte, aby do sebe lila ty břečky – což není nic proti vašemu umu – už nějakou dobu a nic s tím neuděláte!“

„Jaké břečky?“ snažila se Minerva pochopit pointu.

„Tady madame myslí mé lektvary!“ odsekával Severus jako uražený kluk.

„Chlape zatracená! Posloucháte? Ne, neposloucháte. Tak teď budete, mám vás plné zuby,“ Poppy se dostala do ráže, stoupla si přímo nad sedícího Severuse, ruce opřela v bok a tvářila se jako bohyně pomsty.

„Říkám, že to není nic proti vašemu umění. Ale snad sám víte, s tím svým mistrovským lejstrem, které vám kdysi dali, že tyhle odvary se nemají užívat dlouhodobě! Pak přinášejí víc škody než užitku. Skutečností je, že jste měl udělat něco úplně jiného!“

„A to co? Nevíte?!“ startoval pokořený lektvarista, nyní již také ve vzpřímené poloze, takže ošetřovatelce hleděl přímo do očí, ruce založené na hrudi a výraz vraha ve tváři.

„Jak to mám vědět?!“ rozhodila oslovená rukama na světové strany, „vy s ní spí… něco máte, což je mimochodem další věc…,“ tentokrát do toho skočila ředitelka.

„Poppy, tohle ne,“ káravě pronesla.

Následovalo pár vteřin dusivého ticha, kdy se dvě stojící osoby měřily bojechtivými pohledy a jediná sedící žena v místnosti váhala, zda mezi ně skočit už teď, nebo ještě chvilku počkat.

„Takže?“ zeptal se nečekaně Snape a zněl (protentokrát) prostě jen velmi unaveně.

„Co takže?“ ztrácela nit léčitelka.

„Co s Hermionou bude?“ opakoval netrpělivě otázku.

„Potřebuje se vyspat. Pořádně vyspat – i v noci,“ dodala jako by mimochodem a ostentativně přehlížela Mistrův výraz, „no a dál doporučuji klasický postup – tedy méně zátěže, víc odpočinku a měla by být klidná, myslím tím, psychicky klidná.“

„Jistě, před závěrečnými zkouškami má hromadu času, kdy se může kochat přírodou, obdivovat venkovská panoramata a odpočívat! Že mi to nedošlo hned, já hlupák,“ s útrpným výrazem se málem plácl dlaní do čela.

„Samozřejmě, vy ironický despoto. Jak chcete! Tak do ní dál ládujte ty vaše povedené vývary. Ale až se to bude opakovat, já s tím nechci mít nic společného, děkuji pěkně.“

„Tak podívejte, vy jedna nesnesitelná, panovačná, drzá osobo…,“

„Prosím vás!“ ozvalo se zezdola unavené zvolání. „Nechovejte se jako děti.“

Oba hlavní aktéři se nejprve pomalu nadechli, následně dlouze vydechli a Severus prohlásil:

„Chápu to dobře tak, že zbytky toho jedu se vstřebají? Co to vlastně bylo za druh?“

Na to, jakou měl odbornost, se ptal povážlivě pozdě.

„Vstřebají, jinak bych tady nestála a nevybavovala se s vámi,“ léčitelka mluvila uraženě i dotčeně zároveň, „a co se týče toho jedu – šlo o amatérsky provedenou kombinaci pár lehce jedovatých lesních hub. A pokud jste chtěl bádat, máte smůlu, už jsem se toho zbavila.“

Chtěla-li ho vytočit ještě víc, perfektně se jí to dařilo.

„Tak to bychom měli,“ zašvitořila Minerva spokojeně.

„Ne, to bychom tedy skutečně neměli,“ usykával Severus nespokojeně. Posunul se tak, že nyní stál nad ředitelkou v totožném postoji jako před chvíli Poppy nad ním, a spustil:

„Došlo přesně na má slova. Já vám říkal, že ten váš nápad s návratem bude mít za následek jen samé komplikace. A jestli si myslíte, že tentokrát budu tak benevolentní jako tehdy, tak se hluboce mýlíte. A,“ zarazil přicházející slova mávnutím ruky, „je mi úplně jedno, co na to vaše chrabré nebelvírské srdce!“

„Nemůžete nikoho obvinit, když nemáte důkazy.“

„Kašlu na nějaké pošetilé důkazy! Vím to stejně tak dobře jako vy. Kdo jiný by se o něco takového pokusil?“

„To nevíme, Severusi. My se jen domníváme.“

„Ha! Nikoli, drahá kolegyně. My to zkrátka víme, jenže jako nějací pošetilí idioti se budeme řídit směrnicemi od nějakého zabedněného úředníčka?!“

„Co je špatného na tom, že se nadobro vrací jakýsi systém důkazů? Že nemůžeme po takové době obvinit a potrestat člověka jen tak, protože prostě chceme, ale proto, že mu to můžeme dokázat?“

„Omyl. Ten systém se jen lépe tváří, ve svém zárodku funguje pořád stejně prohnile. Vážně si myslíte, že když přijdu, vysypu pár galeonů, popřípadě slíbím nějaký ten lektvar na potenci - všichni ti panáci s ní mají problémy - že si nemůžu kteréhokoli ctihodného soudce koupit?!“

„A vy to chcete podporovat?!“

Minerva byla podrážděně zklamaná.

„Je mi to jedno. Já s tím nic neudělám. Dělal jsem cosi pro lepší svět dvacet let a výsledek, je-li nějaký, přijde za pár let vniveč. Já chci dosáhnout svého!“

Severus oproti tomu zněl nemilosrdně tvrdě.

„A já vás nenechám jen tak, z vody, obvinit studenta z pokusu o otravu spolužačky.“

Najednou mluvila úplně klidně a smířeně.

„Byl to skutečně jen slabý jed,“ vložila se do toho zcela nevhodným způsobem Poppy, která očividně vůbec nechápala, o co jde. Dva podrážděné pohledy ji utvrdily v tom, že mlčet bude lepší.

„Jak mi v tom zabráníte?“

I on zněl… vyrovnaně, téměř nezúčastněně.

„Nenuťte mě jít do extrému, Severusi. Vezmete-li spravedlnost do svých rukou za mými zády – a já si umím velmi dobře představit, jak by taková spravedlnost vypadala - dosáhnete jen toho, že budu nucena jít proti vám. Nutno dodat, že velmi nerada. Pamatujte si, že jsem pořád nad vámi, ačkoli vám to, zatraceně, nechci připomínat!“

„Pak se podle toho zařídím.“

S grácií sobě vlastní lehce sklonil hlavu ředitelčiným směrem a odplachtil z místnosti.

„Tak to by bylo,“ ulevila si Minerva zhruba minutu po jeho odchodu. Unaveně si třela spánky.

„Něco na bolest hlavy?“ snažila se Poppy zakročit.

„Ne, děkuji. Jen jsem na tohle už stará. A navíc… on má pravdu, svým způsobem.“

„Tak proč mu nevyjdete vstříc?“

Poppy byla buď silně naivní nebo příliš mimo.

„Já se zodpovídám ministerstvu – za sebe, za školu, za své zaměstnance, za žáky. Doufáte, že ho můžu nechat, ať si to vyřeší po svém? Čím se budu bránit, až mi jakási zakomplexovaná komise omlátí o hlavu, že mi kantor bez zjevné příčiny přizabil studenta?! A to nemluvím o tom, že přizabitím bychom z toho vyšli ještě dobře.“

„Vy, Minervo… o co mezi nimi vlastně jde? Chci říct - jak se dostali tam, kde jsou?“

Ředitelka vydala unavený povzdech.

„To je na dlouho.Vlastně v tom mám prsty já. Radši mi ten lektvar přece jen dejte…“

                                       -------------------------------------------

Severus zaujímal jakousi pozici v polosedě opřený o jednu z postelí naproti té Hermionině. Mlčky zíral na její bledý obličej a tiše zuřil. Mít svázané ruce je tak nepříjemný pocit, žel Merlinovi, jemu je důvěrným společníkem.

Minervě řekl, že se podle toho zařídí.

Ale… jak? Jistě… ve své podstatě má pravdu. Ale to je mu někde! Jak si vlastně někdo může myslet, že mu něco takového projde?! Zabini je sice tupec a ignorant, o tom žádnou pochybnost nemá, ale copak ho jasně – a několikrát – nevaroval? Vážně spoléhá… na co vlastně? Na to samé, co řekla ředitelka jemu? Je si vědom faktu, že Severus prostě nemůže všechno? Nebo je jeho primitivní cítění silnější než pud sebezáchovy?

Popravdě řečeno, v tuhle chvíli netušil, co s tím udělá. V jeho hlavě se kroutilo celé klubko nepříjemných myšlenek – opravdu něco zanedbal? Nepochybně - byla unavená, věděl o tom. Ale to je v tomhle období normální, nebo ne? Jak má vědět, jak jí je, když nic neřekne, tváří se stylem – „vše je ok“, aby sebou pak sekla na snídani? Ženy…

Měl v úmyslu si o těch lektvarech promluvit… někdy. Někdy v blízké době. Pořád to odkládal. Ani nevěděl proč. Byl to strach z hádky? Případně si myslel, že je to jen dočasné. Do zkoušek a konec?

No, ono by to tak asi i vydrželo, kdyby se neukázal ten kretén se svým dalším povedeným kouskem.

Lehce si promnul zápěstí. Zápěstí…

Náramek. Ten pitomý… kontrola své ruky, přechod k Hermioně, kontrola její ruky… vše na svém místě. Tak jak to, že…?

Aha. Měl pravdu, když říkal, že „jakékoli ohrožení“ je příliš široký pojem. Pravděpodobně adekvátně reaguje pouze na živé osoby, nikoli na věci, jídlo či dokonce pití. Když to kouzlo prováděl, myslel hlavně na Zabiniho. Zřejmě s tím nepůjde nic moc udělat, to by taky mohl mít za chvilku popáleniny třetího stupně, kdykoli by se Hermiona ocitla v učebně lektvarů u poličky s jedy, nebo kdyby někdo ve Velké síni měl k jídlu buráky, na které je alergická. O jeho komnatách, ve kterých se nacházelo pár smrtelně jedovatých přísad, nemluvě. Něco by se našlo i v ložnici… Přece všechno nepřestěhuje?!

Stačí, že stěhuje Hermionu z jednoho místa na druhé, protože má poslední dobou tu pitomou vlastnost, že usne na nejméně vhodných místech.

Zatracená práce. Ať dělá, co dělá, nemůže vyhrát.

Roztržitě začal přecházet sem a tam, takže mu unikl příchod Poppy. Div sebou necukl, když mu promluvila za zády, a zvláštní – zněla mile!

„Pro Merlina, nepovlávejte mi tady, jsem z vás nervózní. Jděte učit, máte nejvyšší čas.“

Cože? Učit? Dneska? To mu úplně vypadlo.

Pravděpodobně měl nerozhodnost vepsanou na tváři, protože ošetřovatelka prohlásila sladce chápavým (a tím pádem vytáčejícím) hlasem:

„Bude spát ještě nejméně čtyři hodiny. O nic nepřijdete.“

„Já vím,“ zavrčel nerudně. To byl tak čitelný?

Počkal, dokud se Poppy pod jeho vražedným pohledem neobrátila k jedné z mnoha skleněných vitrín a pod mylným dojmem, že není sledován, lehce pohladil Hermionu po tváři a zastrčil jí zatoulaný pramen vlasů za ucho. Pak se prudce narovnal a pochodoval ke dveřím. Beze slova, bez pozdravu.

Léčitelka, děkujíc své potřebě neustále sklo vitrín leštit, se lehce pousmála.

Kdo by to do jejich sklepního postrachu řekl?

                                      ---------------------------------------------

„Madame Pomfreyová?“

„No konečně, už jsem z toho chlapa málem dostala infarkt. Teda řeknu vám – toho si uvázat na krk, to máte kuráž.“

Hermiona pozorovala blížící se postavu se zmateným výrazem. Znělo to, jako by mluvila o Severusovi, ale to je... nereálné.

Najednou někdo nešetrně odhodil přikrývku, pod kterou se zimomřivě choulila a autoritativně prohlásil:

„Tak se pomalu posadíme. Chytněte se… tady…“

Hermiona se vůbec nechtěla posadit. Žaludek měla jako na vodě, hlava jí třeštila a v krku škrábalo… ale hlavně – byla pořád hrozně unavená.

„No vidíte, teď se opřeme, pomalu… ještě kousek… a je to,“ monotónně mluvila dál takovým tím klasickým hlasem, kterým se personál naučí mluvit na pacienty a ani pořádně nevnímá, jak to zní.

Lehce sykla, když její žaludek protestoval tak silně, že obava, zda ho udrží na svém místě, byla až příliš oprávněná.

„Kdyby se vám chtělo zvracet, emitka a buničina je tady,“ dodala všímavě Poppy a ukázala na avizované předměty.

„Nemáte co zvracet, jestli vás to uklidní.“

No, moc ne.

Nicméně vzhledem k okolnostem vám nedám žádný další lektvar. Voda, to je všechno, co máte povolené.“

To je výborné.

Nádech, výdech, nádech, výdech… dobře, to by mohlo vyjít.

„Co se stalo?“ vychraplala ze sebe nakonec.

„Omdlela jste po snídani, víc vám vysvětlí Severus. Nenechám se zmrzačit, že jsem řekla něco navíc nebo naopak, že jsem něco vynechala.“

„Severus?“

Merline, ona ví o Severusovi?

„Jistě, byl tady od rána, kdy vás přinesl, asi třikrát, jsem z něj na mrtvici.“

„Přinesl?“

Hermioně to momentálně moc nepálilo.

„Hm… přesně tak. Á, tady ho máme.“

Poppy vypadala, že mile ráda odejde. A vskutku – zmizela jako pára nad hrncem.

Hermiona s mírnou obavou sledovala tu blížící se záplavu černi. Dovlál k ní, zastavil se u postele a prohlížel si ji poněkud přísný výrazem.

„No hurá, chodím sem jak procesí.“

Skvělý úvod, opravdu.

„Taky tě ráda vidím,“ vrátila mu to koženě a pro všechny případy se natáhla po misce. Měla žízeň, ale otočit hlavu prudce doleva se neukázalo jako dobrý nápad.

„Au. Prosím tě, jestli je tam někde voda, podej mi ji.“

Radši zavřela oči a neotevřela je ani po dotyku chladného skla. Neudělala to dokonce ani v okamžiku, kdy ucítila, jak se matrace vedle ní prohnula pod jeho vahou.

„Je mi příšerně. Jak po nějaké otravě,“ prskala malátně.

„Hm... to bude asi tím, že o otravu šlo,“ mluvil, jako by oznamoval, že ráno bude zataženo s dešťovými srážkami.

„Cože?!“

Tentokrát oči otevřela a ještě to doplnila pohybem, který naznačoval, že se chce prudce narovnat. Chyba, velká chyba.

„Tohle... je... nechutné,“ vyhrkla, zatímco prudce dýchala, snažíc se nepozvracet sebe i jeho.

Až jí bude líp, pomyslí si, jak je to téměř dojemné, že ani přes toto velmi reálné riziko se neposunul ani o centimetr.

„Žádné prudké pohyby.“

„Děkuji za radu, vtipné.“

„Já vím.“

„Miluju tvůj sarkasmus.“

„A já tvoji nepovedenou snahu o ironii.“

„Úžasné.“

Přes zavřené oči neviděla, jak se k jejímu čelu blíží mokrý ručník. Pod tím dotykem sebou trhla.

„Říkám ti – žádné prudké pohyby.“

„Kdybys mi řekl, že se mi chystáš na čelo plácnout kus ledového hadru, možná bych tvůj pokyn i zvládla splnit!“

Jaká škoda, že neviděla ten úšklebek!

„No?“ ptal se v jasném očekávání.

„Je to... velmi příjemné, děkuji.“

„Tak vidíš.“

„Což nic nemění na tom, že jsi mi mohl říct...,“ kolikáté přerušení něčího hovoru (za dnešní den) to jen bylo?

„No dobře, dobře. K věci.“

„Ano?“ zeptala se nadějně.

„Pravděpodobně v něčem, co jsi měla k snídani, byl slabý jed, který ti měl způsobit žaludeční nevolnost a zvracení,“ vysoukal ze sebe rychle – chtěl to mít za sebou.

„To byl ten džus,“ pronesla okamžitě.

„Džus?! Jaký džus?“ instinktivně zpozorněl.

„Nezvyšuj hlas, prosím, nebo jdi ode mne, je to jak rána z děla.“

„Jaký džus?“ zeptal se znovu o poznání tišeji a přitom tvrdnul stále na tom samém místě.

„Jaký asi! Ten džus, co jsem pila k snídani,“ vysvětlila ironicky.

„Počkej. Tvrdíš mi, že se ti to pití nezdálo být v pořádku a stejně jsi ho vypila?! Kde jsi nechala mozek?!“

„Ve tvé ložnici. A nekřič.“

„Ložnici do toho nepleť. Na co myslíš?“

Lehce povytáhla levé obočí a pootevřela totéž oko.

„Vážně to chceš vědět?“

Po jeho ledovém pohledu oko zase zavřela a poslušně dodala:

„Na všechno možné, ale mimo jiné jsem uvažovala o tom, jak jsem v poslední době vyčerpaná.“

Po jejím prohlášení nastala chvilka ticha.

„No, za to jsem... dostal jak Potter na mé první hodině,“ prohlásil téměř kajícně. Téměř.

„Eh?“

Její inteligentní vyjádření je možno omluvit zdravotním stavem.

„Poppy klábosila cosi o tom, že jsem si měl všimnout dřív, že nejsi v pořádku...“

Ne, ty přerušení přestaneme počítat.

„Moment. Ona o nás ví?!“

Tentokrát letěla nahoru nejen obě obočí, ale i víčka.

„Hm... sem tam jsem něco řekl, něco jí došlo,“ pokrčil rameny neurčitě.

„Ale ne! Co řekla?“

„Nejdřív vyvolávala nějaké abatyše, pak se sem připletla ředitelka... ale jak vidíš, nějak to strávila.“

„Abatyše...,“ pronesla mdle.

„Předtím si vzala do hlavy, že jsi těhotná a zásluhy připisovala Weasleymu... co jsem měl dělat?“

„Dost, já se musím... uklidnit,“ zarazila ho pohybem ruky. Naneštěstí, v jedné ruce držela skleničku, druhou si tiskla na čelo ručník, emitka ležela na peřině… a ke svému máchání si vybrala zrovna tu se skleničkou. Přičemž se polila tak „šťastně“, že si zmáčela celý předek nemocniční košile. A co udělá taková zmáčená erární bílá košile? Přilepí se na kůži a zprůhlední. Podle pocitu okamžitě poznala, že Poppy ve své důkladnosti nenechala na svém místě ani podprsenku. Pohledu na Severuse by se snad bylo… bezpečnější vyhnout.

„Nedívej se na mě takhle.“

„Jak? V rámci své šikovnosti umíš hezké kousky.“

„Severusi – nech si to a laskavě mi pomoz, nemám ani hůlku, ani sílu na neverbální kouzla ani… nic.“

„Hůlku máš na stolku. A když to vážně musí být...,“ neznat ho, řekla by, že zněl lítostivě. Úleva byla, když o okamžik později poznala sušící kouzlo.

„Jak laskavé…proč mi vlastně chybí i spodní prádlo?“

„Prošla jsi procedurou nazývanou vznešeně - výplach žaludku. Ta ošetřovatelská fuchtle tě uspala, buď ráda.“

„Tak proto mě bolí v krku,“ docvaklo jí chápavě, „a dál?“

„Co dál?“ opáčil a skleničku jí zabavil. „Jsi nebezpečná sama sobě, i svému okolí,“ dodal k tomu.

„Hýříš vtipem. Jak kouzelné.“

„Samozřejmě, ty o tom pochybuješ?“

„Často. Takže, ten jed,“ vrátila mu mile.

„Kdosi,“ odsekl takovým tónem, že okamžitě pochopila, koho tím myslí, „ti ho nasypal do té brečky, kterou jsi neměla pít.“

„Dobře, já vím, příště to neudělám. Proč?“

„Nevím. Buď je příliš velký idiot, což je i tak, nebo mu chybí pud sebezáchovy, netuším.“

„A měl v úmyslu…,“ otazník na konci jen naznačila.

Severus si naštvaně odfrkl.

„Podle naší drahé léčitelky to byl tak slabý jed, že ti vlastně neměl vůbec ublížit,“ sarkasticky a pobouřeně mrmlal, „a za to, že jsi omdlela, vlastně můžu já! Protože kombinace tvé únavy, jak ze zkoušek, tak ze zvládnutí propojení nebo psychický stres, či co to tam mlela… to všechno se prostě dohromady rovná pohromě. Plus,“ znovu zvýšil hlas, očividně podrážděný, možná na sebe, možná na Poppy, či na celý svět, „jed reagoval s hroznovým cukrem, který je ve větší dávce v povzbuzujícím lektvaru. A krát to,“ vystartoval znovu, přičemž jí z čela strhl (bez jakéhokoli vysvětlení, samozřejmě) ručník, aby vzápětí na stejné místo připlácl nový, „já na tebe měl dohlédnout, aby si se nepřetěžovala, nebo něco podobného. Ještě mi řekla, že v noci máš SPÁT! Připadám si jako totální idiot. A to nevíš, jak mile pravila, že předpokládá - ale jistá si vlastně není – že vím NĚCO o tom, jak zabránit nechtěnému početí! Chápeš to?!“

Ke konci už opravdu křičel sotva dvacet centimetrů od Hermiony… nepříjemná zkušenost.

„Radši jsem se nezmiňoval o faktu, že ty máš tu svou tvrdou nebelvírskou palici, takže si stejně nenecháš poradit, to jen tak na okraj!“

„Nekřič, prosím tě, nekřič. A klid. Od tebe si poradit nechám,“ snažila se ho ukonejšit unaveně.

Nemá to být ona, otrávená, kdo má zvyšovat hlas a nadávat? Místo toho bude uklidňovat tohle mužské dotčené ego. Krásný plán.

Když konečně chvilku mlčel, dovolila si položit otázku, která, jak se ukázalo, byla totálně nevhodná.

„Co s tím budeme dělat?“

Severus začal nanovo. Jen tentokrát spílal Minervě, zákonům, vyhláškám nebo celému ministerstvu. A ona si jen silněji přitiskla ručník na hlavu, přivřela oči a mlčela. Sem tam rádoby chápavě kývla. Je to vlastně krásné, protože… copak takhle nevyvádí jen kvůli ní samotné? Kvůli jejímu bezpečí?

Jen je docela dobře možné, že on o tom ani neví.

Vlastně je to velmi pravděpodobné. Jinak si to nelze vysvětlit.