Kapitola dvacátá devátá
25. 4. 2009
KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ - NAROZENINY
Dobře. To přece zvládne. Prostě tam dojde, zaklepe, předá dárek a zase odejde. Žádný problém. Je dospělá žena. Tahle akce nemůže být vyčerpávající víc, než byl Voldemort... I když – nebezpečná asi ano.
Přitom je to jednoduché. Kolika lidem ve svém životě přála k narozeninám? Jenže ony osoby neměly jaksi... averzi vůči všemu, co, byť jen z dálky, připomíná zábavu.
Zvládne to. Musí. Když už si dala tu práci a po usilovné snaze sehnala speciální testovací sadu na lektvary, tak by nebylo špatné, předat ji majiteli. Ona by si křehká testovací sklíčka mohla akorát tak vystavit.
Asi po desáté, za posledních patnáct minut, zabloudila pohledem k balíčku v černém (jiná barva snad ani nepřicházela v úvahu), ručně vyrobeném papíře. Jako tichá výčitka ležel na jejím psacím stole. Kdyby to bylo možné, řekla by, že se dárek malinko třese. Nedočkavostí nebo strachem, co ho čeká u nového uživatele?
Hermiona se třásla také. Nervozitou. Zároveň byla sama na sebe rozzlobená. Jeneschopná... Pořád se před ním třese jako ratlík! Nicméně faktem je, že i přes veškeré uvědomění... není v jejích silách se této reakce zbavit. A může za to on.
Pohodila hlavou. Bylo osm hodin večer. Jestli nevyrazí teď, tak už nikdy. Další problém byl den v týdnu. Sobota a její posunuté večerky. To znamenalo velkou obezřetnost při postupu hradem.
Náhle se zhluboka nadechla, čapla po balíčku a čtyřmi dlouhými kroky přešla celý pokoj. Ještě ujištění – ano, nezapomněla hůlku a zavřela za sebou dveře.
Hrad byl tichý, nikde ani živáčka. Skoro to vypadalo, že se jí okolnosti snaží nahrát do karet. Což by jindy ze srdce uvítala...
Přede dveřmi do kabinetu lektvarů zaváhala. Co když si nějaký nebožák odpykává jeden z mnoha trestů? Severus byl nechvalně proslulý faktem, že čas pro něj nebyl nejmenším důvodem k ukončení studentského mučení. Uznal-li to za vhodné, držel u sebe studenty třeba do půlnoci. Jen aby neztratil tvář. Hermiona útrpně zavřela oči. Tohle si McGonagallová jednou odskáče. Pokud se ovšem Hermiona dožije příležitosti provést odplatu. Což není ani zdaleka jisté.
Lehce zaklepala, narozeninový dárek svírajíc v levé ruce, spuštěné u boku. Snažila se to provést tak tiše, jak jen to šlo, v naději, že Snape zvuk neuslyší. V okamžiku, kdy se jí těžké dveře vztekle rozlétly před nosem, jí došlo, že podceňovat vynikající sluch Mistra lektvarů se nevyplácí.
Severus, připraven chrlit oheň na nezvaného hosta, který se pokusil narušit jeho snahu o ignorování faktu, že dnes má (už zase) narozeniny (rozuměj – pokus o utopení svých neslavných myšlenek v láhvi whisky), překvapeně zíral na evidentně nervózní Hermionu.
Ta zase, evidentně nejistě, těkala pohledem z jednoho jeho ramene na druhé a nejevila ani tu nejmenší ochotu podívat se mu do očí.
Vteřina ticha... dvě, tři... někde u čísla osm Severus konečně vyjádřil to, co ho zajímalo nejvíc.
„Co tady děláte?“
Znělo to spíše překvapeně, než vražedně. Hermiona konečně přestala zadržovat dech.
„Já jsem... ehm... přišla...,“ koktala výstavněnešťastným hlasem. Musel se ušklíbnout.
„To je zjevné, že jste přišla, děkuji za poučnou informaci.“ Jeho ironie opět vyplula na povrch. Jak tak sledoval červeň, hrnoucí se do jejích tváří, napadlo ho, že pokud nezkrotí své vyjadřování, nikam se nepohnou. K jeho smůle.
Samozřejmě neměl ani v nejmenším úmyslu ji pustit dovnitř. Ale ve chvíli, kdy z chodby zaslechl blížící se kroky, ustoupil stranou. Scéna před nevítaným vetřelcem – to bylo to poslední, co dnes potřeboval.
Zřetelná úleva se odrážela na dívčím obličeji, když se Hermiona rychle prosmýkla dovnitř.
Když rázoval ke svému stolu, všiml si malého černého balíčku, který držela v ruce.
Za myšlenku, která mu právě v ten okamžik probleskla hlavou, by si sám nejraději nafackoval. Přesto si zachoval neutrální výraz.
Jen co konečně dosedl na svou židli, všiml si překvapeného pohledu, který jeho návštěva upírala na otevřenou láhev na stole.
Skvělé. A to si tu whisky nestačil ani pořádně vychutnat a už ho bude považovat za nějakého ztroskotance. Což není zas tak daleko od pravdy, má-li být upřímný.
Od jejího směšného koktání, až po teď, nepadlo jediné slovo. Když ticho začínalo být obtěžující...
„Posaďte se.“
Hermiona se neobyčejně neochotně sesunula na svou obvyklou židli, balíček si opatrně položila na klín a nervózně propletla prsty na rukou. Korunu svému výstupu nasadila sklopením očí ke svému hábitu, který zřejmě (v jejích myšlenkách) vypadal velmi zajímavě.
Severus toho měl právě dost. Co potřeboval, bylo ticho, přítmí, láhev, sklenička (i když... bez té se dá obejít) a hlavně – samota! Po těžce přežitém citrónovém čaji u drahé paní ředitelky toužil po neobyčejně dlouhé rekonvalescenci.
„O co jde?“ otázal se a doufal, že odpověď nebude znamenat to, co předpokládal.
Hermiona se kousala do spodního rtu a stále zuřivě hypnotizovala svůj hábit.
„Tak co se, pro Merlina, stalo?“
Jeho hlas začal znít podrážděně. Buď si toho všimla nebo se konečně odhodlala k akci, protože vzápětí mu potvrdila jeho obavu.
„Ehm... pokud se nemýlím... máte dnes...,“ dlouhá odmlka a jeho netrpělivě povytažené obočí jako doplněk, „narozeniny,“ vydechla neochotně, oči nyní upírající někam za jeho rameno (zhruba do místa, kde se nacházela sklenice s naloženou tarantulí). I to byl pokrok.
„Domnívám se, že se paní ředitelka příliš často plete do věcí, do kterých jí opravdu, ale opravdu nic není,“ odpověděl znatelně útrpný tónem.
Dvě a dvě si dal dohromady obdivuhodně rychle.
„Hm... totiž... myslím, že... ona se jen... snažila....,“ vyhrkla nesouvisle.
„Očividně, jako vždy,“ vyštěkl podrážděně. Následkem čehož se Hermiona zatvářila ještě více poděšeně. Mírněji dodal: „A vy jste se nechala zatáhnout do jejího intrikánského plánu.“
Nebyla to otázka, bylo to konstatování.
Sotva znatelně kývla. A propustila tarantuli ze zajetí svého zírání.
Severus si povzdechl.
„Ať už vám vnutila cokoli, považujte to za vyřízené. Jako by se stalo.“
Možná jí to chtěl ulehčit, možná chtěl být konečně sám, každopádně to nebylo nic, co by její poslání zjednodušilo.
Ruce se jí trošku třásly, když sebrala balíček ze svého klína a jemně ho položila na stůl.
Severus na tu černou věc hleděl značně ostražitě.
A Hermioně se poprvé za dnešní večer povedlo dát dohromady souvislou větu.
„Paní ředitelka mi nic nevnucovala. Myslím, že jsem našla něco, co by vás mohlo potěšit. Je to jen drobnost, ale... všechno nejlepší k narozeninám,“ pronesla úlevně i vyčerpaně a popostrčila balíček po stole směrem k němu. Přes hromadu pergamenů se daleko nedostala, takže Severus se bude muset natáhnout, až si bude chtít dárek vzít. Pokud si ho vůbec bude chtít vzít. Soudě dle výrazu, který na něj upínal, se k akci jen tak nechystal.
Netušila, co dál. Jen tak se zvednout a odejít je poněkud nezdvořilé, ovšem sedět tady v dusivém tichu, kdy oba vyjeveně koukají na černý balící papír mezi nimi... to také není zrovna ideální.
Už se pomalu zvedala ze židle, když se Severus ještě pomaleji natáhl směrem k černému předmětu.
Klesla zpět do židle a napjatě pozorovala, jak odstraňuje balící papír. Dělal to tak zdlouhavě, že si nemohla odpustit myšlenku, o kolik je to vzdálené obvyklému nedočkavému rozbalování dárků většiny lidí.
Nevědomky si opět začala kousat dolní ret.
Mistr se zatím pracně probojoval (sakra, proč musí být obyčejná věc, tak složitě zabalená? Jaksi se do těch černých stuh trochu zamotal...), k ukrytému tajemství.
A překvapeně zíral na obsah. Byla to sada deseti testovacích skleniček, míchátek a odměrek. Všech deset kusů bylo určeno na speciální testování lektvarů, které vynikaly svou specifičností. Zvláštnost spočívala v tom, že sklo, ze kterého byla celá sada vyrobena, obsahovalo přísady, které po kontaktu s lektvarem dokázaly identifikovat jeho složky. Pokud bylo v přidaných ingrediencích něco špatně, sklo se zabarvilo určitou barvou dle toho, zda byla nesprávná přísada jedovatá, smrtelně jedovatá nebo neškodná.
Pro učitele, nuceného testovat desítky (zpravidla úplně pokažených) vzorků, byla tato pomůcka úžasným ulehčením.
Ještě okamžik mlčky hleděl na křehké nádoby, které, jak věděl, se daly koupit pouze na Příčné ulici a to ještě po zvláštním objednání. Dovážely se totiž ze střední Evropya byly na speciální přání.
Když konečně vzhlédl, jeho společnice vypadala, že si každou chvilku prokousne ten svůj pěkný ret.
„To je od vás velmi... nečekané,“ promluvil tiše. Když nereagovala, jen tam dál seděla s výrazem naprosté ztracenosti, téměř proti své vůli dodal:
„A pozorné.“
Hermiona zamrkala. Tohle byla jiná reakce, než na jakou se připravovala, před jakou byla varována. Cítila se... totálně zmateně. A když zaslechla další tiché slovo, došla k závěru, že určitě sní.
„Děkuji.“
Štípnutí do ruky naznačilo, že nesní. Dobře, tak má halucinace, jinak to není možné. To je tak... nereálné.
Jenže jeho pohled naznačoval, že je to více než reálné. A tak jen šeptla:
„Není zač.“
O malou chvilku později Severus nečekaně vstal. Konsternovaná Hermiona se neodvážila ani pohnout, jen ho sledovala, jak bez své obvyklé razance (naopak, působil spíše nejistě) obchází svůj stůl.
A když došel až k ní, v jejím nitru zuřil boj známý pod názvem „bojovat nebo utéci“. Nakonec zůstala bez hnutí sedět. Neodvážila se na něj podívat, jen strnule zírala před sebe.
Severus se nad ní tyčil, evidentně váhaje, jestli si může dovolit udělat to, co chce. Bojoval proti svému naučenému sebeovládání, proti všem svým démonům, kteří svazovali jeho nitro.
Nakonec, aniž by věděl, zda je rád či ne, opatrně natáhl ruku a konečky prstů se dotkl odhaleného místa na Hermionině krku. Ta sebou jemně cukla, spíše překvapeně, než odtažitě a pokračovala v nehnutém očekávání věcí příštích.
Další dotyk byl jistější, tentokrát hřbetem ruky přejel po kůži nahoru a dolů. Ledová královna konečně zareagovala. Naklonila hlavu na stranu, čímž mu umožnila lepší přístup. A tak, pod nevyřčenou známkou souhlasu, přidal k jedné ruce druhou, což na citlivé kůži krku působilo velmi intenzivně.
Chtě, nechtě, zavřela oči.
Možná že právě tohle gesto byl impulz,který Severus potřeboval... aby přestal bojovat... s něčím.
Než se Hermiona nadála, ucítila dvě silné paže, jak ji vytahují ze židle. Najednou stála na nohou a „někdo“ Sevji pevně objímal kolem pasu. Zpod přivřených víček, (těsně předtím než je zavřela, jak už měla v podobných situacích ve zvyku), zachytila jeho pohled, který obsahoval něco, co nedokázala přesně identifikovat. Jen si říkala, že ten pohled se jí líbí.
Jeho dotyk tentokrát nebyl jako ty předchozí. Ty byly téměř nejisté a tak trošku tápavé. Tentokrát si byl Severus jistější.
Tento polibek byl od samého začátku tak intenzivní, až měla pocit, že kdyby okolo sebe necítila stisk jeho paží, asi by se blíže seznámila s podlahou sklepení.
Takhle udělala, ke svému překvapení, něco, čím sama sebe šokovala. A jeho zřejmě taky, protože když mu obtočila ruce kolem krku tak, že konečky svých prstů zamotala do jeho vlasů... polibek se stal definitivně hlubokým.
Cítila, že jeho ruce opustily její pas, aby se vzápětí zastavily na jejích bocích. Opravdu to byla ona, kdo si stoupl na špičky a ještě vydala zvuk ne nepodobný zasténání? A skutečně to byly ruce Mistra lektvarů, které jemně hladily její boky?
Něco Hermioně říkalo, (a to bylo překvapivé, protože měla dojem, že její mozek odešel na procházku) že když couvne, dostane se ke stolu. A stůl... to byla z nějakého abstraktního důvodu lákavá představa.
A tak, nevědomky, couvla nejprve o krok. Když ji Severus automaticky následoval, udělala druhý krok. A dle očekávání narazila do hledaného kusu nábytku. Jak stále stála na špičkách, byla v ideální pozici... si na ten kus dřeva sednout. Nikdy předtím si nedokázala představit, že bude ochotná – co ochotná! Že to udělá čistě dobrovolně – posadit se v podobné pozici na stůl. V okamžiku, kdy to udělala (aniž by se musela vytrhnout z polibku), měla pocit, že slyší klepání na dveře.
Její mozek ovšem vyhodnotil tuto informaci jako zcela absurdní a tak pouze jednou rukou sklouzla na Severusův hrudník. Jak tak přirozeně skončila na desce stolu, měla pocit, že by bylo stejně tak v pořádku, mít Severuse ještě blíž u sebe. Sotva se tím začala vážně zaobírat (lépe řečeno, její hlava jaksi sama vyhodnocovala, co bude dobré a co ne), její sluch pochytil zvláštní zvuk. Opravdu to znělo jako otevření dveří?
Když se od ní odtáhly jeho rty, toto zjištění nabralo na jistotě. A v tu chvílí ji napadlo jediné: proč po-jinak nenáviděné-společnosti jejího netopýra vždy zatouží někdo zrovna ve chvíli, kdy to vypadá nadějně? Nadějně pro ni.
A/N: Omlouvám se všem, kteří čekali něco... „pompéznějšího“. Dlouho jsem nad tím přemýšlela. A musím vám říct, že se mi k Severusovi nehodí představa nějaké větší oslavy. Popravdě mám dojem, že k němu (alespoň v této chvíli), nejde ani situace, kdy by Hermionu (sám od sebe) pozval na večeři. A ona je příliš vyplašená, než aby to udělala sama.
Ano, ten vztah tam je, ale on v tom absolutně neumí chodit. Jak by taky mohl, se svou minulostí? Chová se tak, jak by se to hodilo na kluka o dvacet let mladšího, který ve vztahu k ženě logicky ještě tápe. Severus je v podstatě v této situaci, na úrovni onoho tápajícího hocha. A navíc – se svou povahou... myslíte, že by byl nějak „aktivnější“?
Stále platí, že se snažím o zachování, co možná největší autenticity jeho chování. Proto jsem narozeniny pojala tak, jak jsem je pojala.
Děkuji všem za vaše nápady! Nakonec jsem se (i když v dost okleštěné míře, pravda), nechala inspirovat úplně prvním nápadem, který jsem dostala. A původně jsem ho zavrhla.
Asi se budete divit – ale tahle kapitola je jedna z těch mála, které se mi psaly opravdu těžko. Neustále jsem měla pochybnosti a ano, zmínka o Severusově skleničce a láhvi, kterou má u sebe, není náhodná. :-) Každopádně - já si vystačím s likérem. :-)
Proto jsem zvědavá, jak tuhle kapitolu přijmete.
Ještě jednou všem děkuji.
PS: Vlastně došlo na má slova. Čím víc jsem chtěla, aby tahle kapitola byla skvělá, tím méně se mi to podařilo.
| Kapitola 28 | Kapitola 29 | Kapitola 30 |
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
