KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ – CO ZNAMENÁ ZAČÁTEK LEDNA?

„Pojďte dál, Hermiono!“

Minervin hlas, linoucí se z útrob ředitelny, zněl, jako by měla výbornou náladu. Hermiona zůstala stát před „svým“ křeslem a zvědavě se rozhlížela, odkud ředitelka přikvačí. O okamžik později se vynořila zpoza regálů plných knih přímo za svým stolem. Zastínila tak portrét Brumbála, který dosud spokojeně pochrupkával.

Po vzájemném zdvořilostním usazení a ujištění, že ne, skutečně nechce zázvorové sušenky a citrónový čaj. Ne, ani citrónový dort či řez. Opravdu, děkuje pěkně, obědvala, začala profesorka s výčtem informací.

„Tak Vánoce jsou zdárně za námi,“ pronesla spokojeně, zatímco pižlala svůj řez, kterému s omluvou neodolala.

„Blíží se polovina roku, vyučování je v plném proudu…,“ šveholila neúnavně dál, jako by to nebylo naprosto zřejmé. 

„Po dnešní hodině Přeměňování bych s vámi ještě ráda něco probrala,“ zakončila konečně svůj monolog Minerva a nechala zmizet prázdný talířek.

Hermiona si oddechla. Ještě jeden pamlsek chutnající po citronu, neubrání se a protočí oči. Od koho, asi, tyhle nezdvořilé móresy pochytila?

Mezitím, co se snažila přeměnit kaktus na větev bavlníku, samozřejmě mlčky a bez hůlky, modlila se, aby nadcházející rozhovor neměl nic společného s lektvary, hlavně ne s jistým lektvaristou.

Výsledek se povedl, jen chomáček bavlny, který měl vypadat jako nadýchaná vata a stejně tak měl být i jemný, působil na dotyk hrubě a pichlavě. Deset bodů pro Nebelvír ji stejně neminulo. Tím krásně smazala ono Severusovo výchovné strhnutí.

Na Hermionin tázavý pohled se Minerva jen pousmála a prohlásila:

„Musíme počkat, ještě nám někdo chybí. Zatím můžete zkusit tohle,“ pronesla, zatímco k ní přes stůl přesouvala rajče.

„Aby to nebylo tak snadné – z jednoho mi udělejte celý keříček,“ dodala na vysvětlenou.

Rajče… Jak tak zírala na ten kus zeleniny, nemohla si nevzpomenout na nedávnou situaci, ve které hrálo toto jídlo jistou roli. Odkašlala si, když se snažila zakrýt povzdech, který jí při té vzpomínce unikl. Zároveň si trošku povytáhla rukávy hábitu, které jí svou délkou překážely. Stříbrný řetízek, který tím pohybem sklouzl níž na zápěstí, vůbec nevnímala. Ne tak ředitelka, která malá „S“ spojená k sobě, studovala bedlivým pohledem, ale bez zvědavých otázek.

Hermionino soustředění přerušil neklamný zvuk linoucí se z krbu. Téměř na vlas stejně jako ten první večer, co byla opět zpátky ve škole, z něj s elegancí sobě vlastní vyplul Mistr lektvarů.

Na Hermionu se zadíval překvapeně, komentář si odpustil, když si bez dovolení sedal do druhého křesla.

Stejně tak překvapená Hermiona odsunula rajče v naději, že její úkol počká do příště. Nepočká, jak byla vzápětí ujištěna. Za co?!

„Jen pokračujte, my se Severusem počkáme, že?“ tázala se Minerva s pohledem upřeným na svého zástupce, který až dosud nepromluvil. Tvářil se jen patřičně znuděně.

Ti dva ji pěkně znervózňovali, hlavně ten černý pohled, hledící na ni stylem hledajícím jakoukoli chybičku. Jak jinak. 

Čím víc se snažila soustředit, tím méně to šlo. Po pár neúspěšných pokusech se  ani neodvážila podívat jeho směrem.

Znovu mávla paží. Neúspěšně.

To už si Snape povzdychl nahlas.

„Příliš se soustředíte. To kouzlo by mělo být přirozené, bez křečovité snahy,“ prohlásil klidně, přičemž odmítavě odehnal rukou nabízený čaj (není třeba dodávat jaký). A jak udělal ten prudký pohyb, mohla Minerva zahlédnout i jeho náramek, navlas stejný jako ten, který měla Hermiona.

Ha! Výborně. Dá si ten řez ještě jeden… hned? Nebo až odejdou? Ne, hned… navíc k té podívané, kterou má před sebou, se to výborně hodí.

Hermiona toho měla dost. Zatracený keříček, zatracený chlap, v jehož přítomnosti se nemůže soustředit…

Následek jeho rady byl, že po něm sekla nepříjemným pohledem. Pouze pozvedl obočí.

Minerva byla okouzlena a v žádném případě nehodlala zasahovat.

Další, méně radikální, pokus přinesl ovoce. Z rajčete vyrašil zelený stonek. Když se zdálo, že se Severus pustí do dalších poučných rad, ředitelka se slitovala.

„To pro dnešek stačí, příště se vám to povede lépe,“ prohlásila a nechala tu červenou hroudu zmizet dříve, než ji její studentka po jednom z nich hodí. Neměla k tomu daleko.

„Takže? Problém?“ otázal se rádoby bez zájmu Severus,  spojil prsty do stříšky.

„Nikoliv. Máte za sebou téměř půlku školního roku, ráda bych znala vaše mínění o… vzájemné spolupráci.“

„V pořádku,“ vyhrkla Hermiona.

„Nemám připomínky,“ dodal ve stejný okamžik Severus.

Zřejmě by jí ani jeden nepoděkoval, pokud by se začala smát? Snaha o seriozní výraz se vyplatila (i když měla opravdu na mále – při zaznamenání jejich vzájemného pohledu, který po sobě hodili po svém vyhlášení).

„Výborně,“ pochválila je jako malé děti. Ostatně – někdy se tak oba chovali, nebo ne?

„Co říkáte na to, že by se Hermiona zkusila vrátit do vyučování? Přece jen – před zkouškami by jí jen prospělo, kdyby byla v kolektivu svých vrstevníků. Navíc…“

Minerva ještě ani nedomluvila a přišla ostrá reakce. Z té méně očekávané strany.

„V žádném případě.“

Ten tón nepřipouštěl námitky. Severus vypadal pevně rozhodnutý. A ta, které se to týkalo nejvíce, neřekla nic.

„Má vaše rozhodnutí něco společného s těmi pěti sty body, které jste odebral své koleji, Severusi?“ otázala se jeho nadřízená s nevinným pohledem. Za to on po ní hodil pohled přímo vražedný. Na Hermionu se raději vůbec nepodíval. Což byla škoda, její výraz plný šoku stál za to.

„Můžete to tak chápat. Zkrátka to nepovažuji za moudré rozhodnutí. Alespoň do konce tohoto měsíce zůstane situace neměnná.“

Obě jasně pochopily, že nemá cenu o tom diskutovat. Jako obvykle.

„Dobrá, na konci ledna to probereme ještě jednou, souhlasíte?“

Dvojí nepříliš nadšené kývnutí ji uspokojilo. Prozatím.

„Pokud je to vše… musím jít,“ zatímco říkal větu tak podobnou té z prvního večera, ladně se zvedal z křesla. U krbu se otočil a zadíval se na Hermionu.

„Dnes večer v šest.“

Ačkoliv to byla jen strohá věta, oproti svým zvyklostem si počkal na souhlasné kývnutí.

Tak trochu mu záviděla. On se prostě vymluví na práci,  ona tady musí dál trčet a podrobovat se křížovému výslechu.

„Váš vztah… se zlepšil, viďte?“ navázala plynule ředitelka, jen co se popel v krbu znovu usadil.

Jaká je správná odpověď na něco, v čem sama tápe? Tedy… netápe ve faktu, že se zlepšil, to jistě ne. Jen jaksi neví, kam to všechno směřuje.

„Asi ano.“

Rozhodla se pro tu stručnou, nic neříkající variantu.

„To je výtečné. Trošku jsem se toho obávala.“

„Já také, ale nemusíte si dělat starosti.“

„Ty body… vypadala jste překvapeně…“

Povzdech.

„Netušila jsem to.“

„Také jsem byla překvapená, ale  bylo na čase. Děkuji vám, slečno Grangerová,“ prohlásila ředitelka formálně, ten den poprvé. Hermiona překvapeně povytáhla obočí v gestu, které profesorka odněkud znala.

„Za co?“

„Něco, nevím co, ale něco jste provedla. Možná by se více hodilo slovo, dokázala. Nikdy dříve něco podobného neudělal, a jsem si jistá, že už ani neudělá. Pokud ovšem nepůjde o vás, nebo…“

Větu nechala viset ve vzduchu. Ten zbytek řekne někdy jindy, později.

„O nic jsem se nesnažila, není to moje zásluha,“ vykrucovala se pochválená.

„Já vím, že ne. Přesto JE to jen a jen vaše zásluha. Co se týče toho problému, kvůli kterému byl připraven Zmijozel o tolik bodů - je to již v pořádku?“

Hermiona si velmi dobře všimla, že profesorka neřekla, kolik toho o dané situaci ví. Vzhledem k okolnostem si byla jistá, že ví všechno.

„Ano, je to v pořádku.“

„Výborně, byla bych nerada, kdyby ta nepříjemnost měla za následek zkažený konec svátků. Což mi připomíná… je začátek ledna, neříká vám to něco?“

Další tázavé povytáhnutí obočí.

„Severus bude mít narozeniny. Léta odmítá jakékoli oslavy,“ na ředitelčině čele naskočila vráska.

„Vlastně si nejsem jistá, zda narozeniny vůbec někdy slavil. V dětství bych na to moc nesázela a později…“

Pochopila.

„Možná nemá narozeniny rád. Nesnáší přece i veškeré slavnosti,“ snažila se Hermiona o východisko. Neúspěšně.

„Ano, vím, vím. Přesto mám dojem, že narozeniny každý rok přejde bez povšimnutí, protože nikdy nebyl nikdo, kdo by je s ním chtěl slavit a ukázal mu, jaké to může být."

Sakra. Proč zrovna ona má být pokusný králík?

„Chápu, o co se snažíte, paní ředitelko,“ pronesla mírně ironicky, „Jen nevím, proč zrovna já bych měla být ta pravá pro tuto záležitost. Po tolika letech ignorace vlastních narozenin k tomu má jistě i další důvody, než jen fakt, že je s ním, když byl malé dítě, nikdo neslavil.“

Ze všech sil se snažila znít věcně a nezúčastněně. To však neznamená, že to tak i cítila.

„Ale no tak, Hermiono. Proč zrovna vy a proč zrovna teď… to snad není třeba řešit. Jen jsem chtěla, abyste to věděla, to je vše. Naložte s tím dle libosti.“

Ta stará intrikářka! Moc dobře ví, co udělá.

S výrazem kapitulujícího člověka se odevzdaně zeptala:

„Kdy, přesně, je ten slavný den?“

„Devátého ledna, za čtyři dny.“

Po strohém kývnutí si začala sbírat věci. Téměř na odchodu ji zarazila poslední vyřčená věta.

„A slečno Grangerová… bude s vámi bojovat, s tím počítejte.“

Skvělé, úžasné, dokonalé!

„Děkuji za upozornění.“

Tiše za sebou zavřela dveře.

Minerva se otočila čelem k Brumbálovu portrétu. Ve své starostlivosti potřebovala ujištění.

„Příliš jí to neulehčujete, jen co je pravda,“ spiklenecky zamrkal Albus. Velmi vhodně až do této chvíle předstíral spánek.

„Já vím, ale – když ne ona…“

„Právě. Asi bojovat bude, ale brzy ho to přejde. Sama jste ty dva viděla, ta změna je přímo hmatatelná.“

„Doufám, Albusi. Jinak mi to ani jeden neodpustí.“