Kapitola sedmnáctá
13. 4. 2009
KAPITOLA SEDMNÁCTÁ – NEČEKANÁ NÁVŠTĚVA
Váhavě zaklepala na těžké, panty opatřené, dřevěné dveře. Naprosto neočekávaně se nemusela nikde potýkat s žádným heslem. Chvilku počkala, a když se nedočkala žádné reakce, potichu vzala za kliku, a otevřela.
Naskytl se jí pohled pro bohy.
Severus Snape seděl za obrovskou hromadou různobarevných obálek, v jedné ruce svíral horní okraj nepředstavitelně dlouhého pergamenu, zatímco tou druhou se ho snažil netrpělivě rozrolovat. Papír ne a ne poslechnout, stále se vracel do původní podoby.
Severus nepěkně zaklel.
Hermiona si odkašlala, aby zakryla smích.
Vzhlédl s vražedným výrazem v očích.
Zatvářila se jak se patří kajícně.
Cosi zavrčel.
Sklopila hlavu.
Vzdychl.
Rozesmála se téměř nahlas.
Ledově se zeptal: „Vy snad vidíte něco vtipného, slečno Grangerová?“
Snažila se ovládnout. „Ne, pane. Opravdu ne. Klepala jsem, ale...“
Tak, jak již mnohokrát, jen odmítavě mávl rukou, snad na znamení toho, že je to v pořádku.
Zvláštní. Nemělo by to být v pořádku. Ne u něj.
Mlčky ukázal rukou na židli, která stála na opačné straně stolu, než seděl on. Po usednutí si uvědomila, že jsou prakticky ve stejné pozici jako na jejích hodinách. Přímo naproti sobě. I ten stůl byl skoro stejně beznadějně plný. Tentokrát ji však nemučil.
„Někam to hoďte. Na zem, klidně,“ vypálil. Vzala tedy hromádku pergamenů a ostentativně je odhodila vedle sebe. Totéž udělala ještě dvakrát. Přešel to mlčky.
Když jí dál nevěnoval pozornost, rozhlédla se kolem sebe. Většina portrétů nebyla ve svém rámu a ten zbytek klidně pochrupoval. I Brumbál za zády prozatímního ředitele měl zavřené oči. Hermiona by se klidně vsadila, že zdaleka nespí tak tvrdě, jak se jim pokouší namluvit.
„Kdy tohle skončí?!“ zabědoval neočekávaně Mistr lektvarů.
„Dnes je dvacátého pátého, už by měl být konec.“ Snažila se o konejšivý, ale přesto zdvořilý, tón.
Odměnou jí bylo zavrčení.
„Děkuji pěkně, vím, co je za den. Není třeba mi to připomínat.“
Mírnějším hlasem jí stručně vysvětlil, co chce.
Ponořili se do zdánlivě nekonečné a mechanické činnosti. Rychle si vytvořili praktický systém – zatímco jeden pracně psal přijatelnou odpověď, druhý hledal potřebné údaje na onom šíleném pergamenu. Pak se beze slov vystřídali, přičemž při předávání seznamu z ruky do ruky se několikrát dotkli prsty. Pochopitelně to ani jeden z nich nekomentoval.
Takto, v naprostém tichu, strávili téměř dvě hodiny. Hermiona už měla pěkný hlad. Opravdu únavná a nudná práce. Volnou rukou si promnula ztuhlý krk, aby jí vzápětí došlo, že dělá to samé, co Severus. Rychle ruku stáhla.
Byla hotová dříve než on. Zalepila poslední obálku, přihodila ji na kopec dopisů určených k odeslání, a pohodlně se opřela.
Severus jí nevěnoval pozornost. S výrazem obrovské netrpělivosti rychle drápal poslední odpověď.
V rámci nucené nečinnosti se jala studovat ředitelnu. Na okamžik se zarazila u obrovského okna, z nějž byl výhled právě na tu část pozemků, kam tak ráda v posledních dnech chodila. A kde se tak ráda oddávala sněhovým radovánkám.
Trochu v ní hrklo... jestli Severus. Tedy... jestli Snape byl poslední dny v ředitelně...
Nesmysl.
ON nebude ztrácet čas tím, že by se neúčelně kochal zimní krajinou.
Netušila proč, ale vadila jí představa, že by mohl vědět o jejích dětských hrách.
Najednou si připadala poněkud nepatřičně.
Pohledem polekaně sklouzla zpět na něj, jako by se chtěla ujistit, že opravdu netuší, co se jí právě odehrává v hlavě.
A stejně tak, že neví nic, ale vůbec nic, o jejích výletech mimo kamenné zdi hradu.
Jak na něm jednou spočinula pohledem... zůstala tak.
Čirou náhodou, pochopitelně.
Měla vzácnou možnost chvilku si ho nerušeně prohlížet.
Ne, že by ji bavilo studovat jeho vzhled, to tedy samozřejmě ne. Přesto cítila, že by mu měla věnovat pozornost.
Pár krátkých chvil tedy nerušeně zírala na jeho skloněnou hlavu, černé neposedné vlasy, které mu neustále padaly do tváře, nebo znechuceně povytažené černé obočí.
Sklouzla pohledem k jeho prstům, tak obratně manipulující s brkem a jakousi přezdobenou růžovou obálkou... Jak se tak zabrala do své nesmírně zajímavé inspekce, nevšimla si, že zvedl hlavu a tentokrát pozoruje on ji. Až když promluvil, ironicky a posměšně, rychle se vzpamatovala. A zčervenala.
„Pokud jste hotova s průzkumem mého zevnějšku, mohli bychom tuto pošetilou činnost ukončit.“
Zatraceně. Měla si dávat pozor. Jak to jen dělá, že ji pořád vyvádí z míry?
„Já jsem ne... tedy chci říct, že...“ znechuceně potřásla hlavou.
„To je zjevné. Takže?“
To malé popíchnutí si prostě nemohl odpustit. Bylo úžasně zajímavé sledovat, jak se, vždy sebejistá slečna Grangerová, topí v rozpacích. Rozhodně neměl v úmyslu jí to ulehčit.
Podívala se na něj se vzdorem v očích.
„Samozřejmě. Tedy samozřejmě, že jsme u konce.“
Konečně dala dohromady kloudnou větu. Skoro na sebe byla pyšná.
Jde to s ní z kopce, opravdu.
„Výtečně. V tom případě...“ odmlčel se. Vypadal, že neví jak pokračovat. Další neočekávaný jev, pokud jde o Severuse Snapea. (Asi si budeme na neočekávané jevy muset zvyknout.)
Hermiona na něj hleděla se směsicí zmatenosti a zvědavosti. Jedno obočí povytažené v jemu tak podobném gestu...
„Ano?“ snažila se mu neúspěšně pomoci.
„Vlastně se domnívám, že nic...“ znechucená pomlka, „tedy... hm... přišla jste o oběd...“
Dramatická pauza.
Hnědé oči párkrát zmateně zamrkaly.
Černé oči se potáhly odstínem rozčarování nad sebou samým.
„Já asi nechápu...“ snažila se o vyjasnění celé situace něžnější polovina dvojice.
Severus vztekle odsunul křeslo, prudce se postavil a odrázoval ke krbu. Následně do něj vhodil letaxový prášek a chvilku neslyšně mumlal.
Beze slova se vrátil ke stolu.
Mávl rukou. Najednou byla celá pracovní deska bez jediného sáhodlouhého lejstra.
Ovšem...
Neuběhlo ani deset vteřin, a stůl byl zase narvaný k prasknutí.
Jídlem.
Hermiona si uvědomila, že jestli bude ještě chvilku mrkat tak zuřivě jako doposud, je nejlepším adeptem na post mrkací panenky.
Tázavě zvedla svůj zrak směrem – záplava černi a... ještě větší černi.
Ona záplava se jejímu pohledu vyhnula a pečlivě zkoumala svou vidličku.
Skvělé. Kdo se v tom má vyznat?
„To je... pozorné. Děkuji.“
Málem řekla „milé“, naštěstí se včas zarazila. Pravděpodobně by odsud nevyšla celá.
Pokus o odlehčení atmosféry vyšel na prázdno. Severus dál zkoumal příbor s vehementností, s jakou hleděl na stonožku blátonosnou, vzácnou přísadu do léčivých lektvarů.
A neodpověděl.
Vzdala beznadějné a konečně začala tišit ukrutný hlad.
Po očku si všimla, že nakonec zanechal propalování příboru a začal jíst.
Zrovna chtěla prohoditněco o výborném koláči, aby řeč nestála, což by byl stejně marný nápad, to je jasné... ale za pokus....
S hlasitým puf! se v místnosti objevil domácí skřítek. Okamžitě se uklonil. Nejprve směrem k řediteli, následně k Hermioně, která to celé sledovala s neskrývanou nevolí. Pohled, který Severus věnoval tomu malému stvoření, tento výraz jen prohloubil.
„Ano?“ vyštěkl ledově.
Skřítek o krok ucouvl, sklopil hlavu, až mu obrovské uši úplně zakryly tvář.
„Peggy se omlouvá, pane, slečno... Peggy nechtěla rušit. Ale Peggy musí splnit rozkaz,“ zakníkala skřítka odhodlaně. Až doteď se Hermioně nepodařilo rozeznat, zda jde o ni nebo o něho.
„K věci,“ Severus zněl jako vždy. Celý jeho postoj se vrátil do každodenní zlověstné rutiny.
Kdyby Hermiona neseděla, měla by tendenci couvat jako chudák Peggy.
„Peggy musí vyřídit vzkaz. V hale jsou tři mladí kouzelníci, pane. A nechtějí jít pryč. Prý musí vidět tady slečnu, pane,“ kuňkala odhodlaně.
Severus s Hermionou si vyměnili zmatené pohledy. Tedy spíš ten její byl zmatený, ten jeho... podezřívavý.
„Někoho čekáte?“ další vyštěknutí. Špatné znamení.
„Ne, pane. O nikom nevím.“
Chvilku ji propaloval pohledem, načež se obrátil zpět k Peggy.
„Zeptala ses jich, co jsou zač?“
„Ano, pane. Ale neřekli mi to. Peggy nechtěla být nezdvořilá k dospělým kouzelníkům. Musela by si pak strčit uši do trouby, pane.“
Skřítka zněla zděšeně. Hermiona chtěla protestovat nahlas, když si Severus netrpělivě odfrknul.
„Nech těch hloupostí. Jsi skřítka, tak přece poznáš, kdo to je!?“
Peggy se na něj podívala tak útrpným pohledem, že by kámen ustrnul. Hermiona pochopila její boj. Ať řekne, co řekne, poruší jedno nařízení. Loajalita k řediteli byla nakonec silnější. S nesmírným přemáháním ze sebe vysoukala:
„Jeden z nich je Harry Potter, pane...“
Následovala změť několika zvuků – Peggy se okamžitě začala mlátit těžkým skleněným těžítkem ve tvaru citrónového bonbonu, které bleskově čapla z nejbližší vitríny. Hermiona zalapala po dechu a Severus... zavrčel. Temně zavrčel.
| Kapitola 16 | Kapitola 17 | Kapitola 18 |
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
