Severus si zamyšleně přejížděl brkem po rtech. Ve svých dlouhých, štíhlých prstech držel přesně tři stopy rozsáhlý esej. Závěry, na které s malou dávkou netrpělivosti čekal (pouze profesionální zvědavost samozřejmě) a ke kterým Hermiona...tedy slečna Grangerová, zdárně dospěla, byly trošku provokativní.
Ale Merlin stůj při něm – tak pravdivé.
V okamžiku, kdy jí tu práci zadával, věděl, o co jde. Přesto se domníval...no dobře, spíš doufal, že ONA na to nepřijde.
Věděl jen o jediné knize, která obsahovala přesný popis propojení magií i zvláštních odchylek, jež se ve zcela výjimečných případech mohou objevovat, v chování magických tvorů a kouzel.
Kniha to byla nesmírně tlustá a patřila do nepovinné četby, což znamenalo, že ji prakticky nikdo nečetl.
Znovu a znovu se utvrzoval v tom, že ta holka čte skoro tak aktivně jako on. To je další skvělé zjištění, vážně.
Závěry téhle práce byly vynikající. Ač si to připouštěl nerad, velice nerad, kdyby jí měl udělit hodnocení, musel by na dolní okraj papíru napsat V, a to za téměř dvacet let své školní praxe neudělal.
Co je vůbec zač celá tahle zpropadená situace?! Nakonec ho zachrání fakt, že Hermiona...tedy slečna Grangerová, zatraceně, nechodí na klasické vyučování.

Severus pocítil silný pocit frustrace. Ve snaze si ulevit, se uchýlil ke své obvyklé pomůcce – kritickým, jízlivým, nespravedlivým a pláč vyvolávajícím poznámkám na okrajích studentských prací.
Nad inkriminovaným esejem lehce zaváhal. Po chvilce brk s červeným inkoustem odložil.
Co tam má napsat? Co třeba něco jako:
Vaše závěry jsou vynikající a ačkoli mě to přivádí do stavu hluboké frustrace, protože si s vámi nevím rady a neskutečně mi to leze na nervy, jsem nucen vám dát V.
Perfektní hodnocení, jen co je pravda.
A zvláštní na téhle situaci byl i fakt, že se mu tentokrát prostě nechtělo vymýšlet neexistující chyby jako záminku pro snížené hodnocení nebo ego zdrcující komentáře.
Kam to jen spěje jeho ledovost, jeho vyrovnanost a jistota?! On si vždy zakládal na svém...dalo by se to nazvat i – vyzývavě přísném klidu. Bylo na něm totiž něco, co osoby, které ho ještě neznaly, nutilo projevit snahu o to, co se skrývá pod jeho chladnou maskou. Velmi brzy toho nechaly, ovšemže. Ale zpočátku...
Pohled mu trochu nečekaně sklouzl k hodinám. Zase má zpoždění! Šest hodin a dvě minuty! To je neslýchané. Naprosto...
Náhle se zarazil. Svým vycvičeným smrtijedským sluchem zaslechl podivné zvuky linoucí se z chodby.



Trošku se zamračil. Co se to tam děje? Ještě je večeře, a ta banda idiotů si nikdy nenechá ujít příležitost k prasknutí si nacpat své neustále prázdné žaludky. Že by odešli bez moučníku? Nesmysl...
Jak se rychlým krokem přibližoval ke dveřím, venkovní hluk sílil. Pomalu a potichu, nechtíc vyplašit případné adepty na strhávání bodů či školní trest, vzal za kliku a otevřel dveře svého kabinetu.
S nějakým maskováním si nemusel dělat obavy, nikdo si ho ani nevšiml.
Trochu překvapeně hleděl na hlouček zmijozelských studentů, z nichž většina k němu byla otočena zády. Mohlo jich tam být tak deset a - jak rychlým pohledem zjistil – jednalo se hlavně o šestý a sedmý ročník.
Celá ta prapodivná sešlost očividně někoho ukrývala ve svém středu. Už už chtěl dát najevo svou přítomnost, když se ozval povědomý hlas jednoho jeho studenta. Zastavil se, váhal. Nakonec se rozhodl počkat na následující děj v ústraní.

„Takže zvěsti nelhaly. Grangerová je zpátky. Pročpak nechodí na vyučování, co? Plíží se tady, aby ji nikdo neviděl, jako zlodějka. No jistě, co taky čekáte od mudlovského šmejda?“

Hlouček přihlížejících se jako na povel rozesmál. Severus konečně identifikoval řečníka. Jistě, Zabini. Stále ještě litující Voldemortova pádu.

„Nech mě na pokoji, Zabini. Možná bys mohl vědět, že podobné urážky už jsou proti školnímu řádu.“
V Hermionině hlase Severus rozpoznal spíše roztrpčení, než obavy a strach. Stále ještě se držel v pozadí.

„Ty jsi ale šprtka. Máš nastudovaný školní řád i pozpátku co?“ Zabiniho hlas začal být útočnější. Pohled mu sklouzl na knihy v Hermionině náručí. Jedno jeho obočí tázavě vylétlo vzhůru.
„A co vůbec děláš v tuhle hodinu s náručí plnou knih ve sklepení? Tady je naše kolej a ta není vhodná pro nějaké...“
Hermiona ho nenechala domluvit.
„Jdu na vyučování, takže když dovolíš...už mám zpoždění. A navíc...myslím, že víš, jak vedoucí vaší koleje nesnáší nedochvilnost.“
Její prohlášení působilo trochu jako rána bičem. Zabini na ni hleděl se skoro tupým výrazem ve tváři. Což ho nestálo příliš námahy, to je pravda.
Z hloučku postávajících studentů se ozvalo pár nevěřícných odfrknutí.

„Lžeš!“ vyprskl Zabini vztekle. Udělal dva kroky směrem k Hermioně, takže mezi nimi bylo sotva deset centimetrů místa. Díky Merlinovi za ty knihy, skvěle posloužily jako štít.
„Snape by nikdy dobrovolně ve svém volném čase neučil nějakého mudlovského šmejda!“
Vztek v jeho očích se prohluboval a byl tím větší, čím odhodlaněji a klidněji na něj Hermiona hleděla zpátky.
Agresivně ji popadl za ramena a bolestivě je stiskl.

„Odvolej to. Nebo...“
Chodbou se rozlehlo hlasité zakašlání. Aktéři scénky se všichni, jako na povel, bleskově otočili za přicházejícím zvukem. Z míst těch, kteří viděli Severuse jako první, se ozvalo pár nešťastných povzdechů.
Snape celou tu sešlost přejel ledovým pohledem, následně zůstal bez hnutí hledět na Zabiniho, který ještě stále pevně svíral Hermionu.
Když vedoucí jejich koleje udělal pár kroků směrem k nim, dav se rychle rozestoupil a uvolnil mu tak cestu.
Severus je přejel pohrdavým pohledem, přičemž rozvláčně, s hábitem klouzajícím za ním lehce jako had, přistupoval k hlavní dvojici.

„Pane Zabini...dejte ty ruce dolů. Hned.“
Tichý ledový hlas nepřipouštěl námitky. Hermiona byla okamžitě volná. Využila toho a couvla dozadu co nejdál od zmijozelského studenta.

„Výborně. Tedˇ mi laskavě vysvětlíte, co to mělo znamenat.“
Příkaz, příliš jasný...a s minimální možností vytáček. I tomuto tupci bylo jasné, že Severus pravděpodobně slyšel celý jeho výstup.
Zabiniho obličej bledl, oči mu nervózně těkaly sem a tam.

„Pane profesore já...tady ta mudl...“
Co chtěl říct dál, nám zůstane prozatím odepřeno.
Vedoucí jeho koleje k němu jediným dlouhým krokem přistoupil tak blízko, že mu následně syčel přímo do tváře.

„Ještě jednou vás uslyším říci tenhle výraz a budete toho trpce litovat. Laskavě si zapamatujte, že ho nemíním dál tolerovat. To platí pro všechny.“
Hrozivým pohledem sklouzl z nebohého a oroseného Zabiniho na zbytek jeho kolejních svěřenců.
Než se jeho pohled znovu zabodnul do toho idiota, na okamžik se zastavil na Hermioně, která na něj zírala div ne s otevřenou pusou.
Musel se ušklíbnout jejímu výrazu.

„Slečno Grangerová, buďte tak laskavá a zopakujte, co tady v tuhle hodinu pohledáváte.“

Hermiona zmateně zamrkala. Co tímhle zase sleduje?
„Šla jsem na svou hodinu lektvarů, pane?“
Hlas jí zněl trošku tázavě, jako by si nebyla jista, zda je tahle odpověď ta správná.

„Jistě, dnes máme lektvary, máte naprostou pravdu. A někdo vám to snad nevěřil?“

Při této otázce se mu na tváři usadil zlomyslný výraz. Než Hermiona odpověděla, chvilku se navzájem tiše měřili. Těch pár všímavějších jedinců, postávajících okolo, to sledovalo se značně nedůvěřivým pohledem. Něco tady nehrálo. Takovéhle pohledy si obvykle ředitel jejich koleje se studenty nevyměňoval. Lépe řečeno – nevyměňoval si je s nikým.

„Dalo by se to tak říct, pane...,“ trošku nejistě se zarazila. Pomalu začínala chápat, o co mu jde. Bylo to tak...nečekané.

„Ach, taková smůla. Opět jste byla nucena přijít na naši hodinu pozdě.“
Z hlasu mu odkapával předstíraný soucit. Znovu se obrátil na vyděšeného Zmijozela. A hlas měl opět ledový jako smrt.

„Pane Zabini, za vaši do nebe volající a neomluvitelnou hrubost strhávám Zmijozelu padesát bodů. Školní trest očekávejte zítra v osm hodin u pana Filche.“
Zabini byl smrtelně bledý, trošku se třásl a zcela evidentně se snažil dostat co nejdál od Severuse. Ten však jeho plán překazil prudkým trhnutím ruky, což mělo za následek, že ho naprosto obyčejně a po mudlovsku chytil za hábit pod krkem.
Přihlížející studenti zalapali po dechu.

„A pokud se něco bytˇ i jen podobného bude ještě někdy opakovat, nechtějte znát následky. Býval jsem Smrtijed...“
Své prohlášení nechal pro efekt vyznít do zkoprnělého ticha. Pak, s výrazem čirého odporu, svého studenta prudce pustil, ten směšně zavrávoral a rychle udělal pár kroků vzad.

„Na co čekáte?! Představení skončilo. Odchod!“
Severusův učitelský tón působil jako kouzlo. Celá skupinka se jako jeden muž rychlým krokem, tedy spíše nedůstojným poklusem, vydala směrem ke své společenské místnosti.

„A vy čekáte na co? Dovnitř.“
Hermiona zkoprněle uposlechla strohý příkaz a kvapně prošla otevřenými dveřmi.
Než se stačila v místnosti otočit, nadskočila leknutím. Severus třískl dveřmi tak silně, až panty zavrzaly.
„Posaďte se. Jak jste se do téhle situace u všech svatých dostala?“

Otázka nezněla útočně nebo vyčítavě, nicméně to Hermionu příliš neuklidnilo.
Její reakce také nebyla příliš duchaplná. Chvilku nevěřícně těkala pohledem ze Snapea na „svou“ židli a zase zpět, přičemž si stále tiskla k hrudi učebnice, jako kdyby pro ni představovaly záchranné lano.
Teprve když se ozvalo netrpělivé odfrknutí, přiměla se k reakci. Pomalu odsunula židli a posadila se.

„Já...tedy...ehm. Chci říct – když jsem šla sem dolů, neočekávaně jsem potkala dva studenty z vaší koleje, neznám je. Oni mě očividně ano, protože začali svolávat své kamarádíčky. No a za chvilku jsem stála v té situaci, v jaké jste mě našel.“


Severus se tvářil kompletně otráveně. Když si sedal, jeho pohled zavadil o miniaturní napodobeninu kolejních hodin, ukazujících aktuální stav bodů všech kolejí, která stála na jeho psacím stole. Zmijozel na tom byl o dost hůř než před pěti minutami.
Padesát bodů z vlastní koleje! Tak to se mu ještě nepovedlo.
Hermiona sledovala směr jeho pohledu. Zřejmě jí to dalo pocit, že se k tomuto tématu musí vyjádřit.

„Děkuji, pane. Neočekávala jsem něco takového, ne v téhle době.“
Severus jen mávl rukou.

„Máte ještě podobné stejně úchvatné zážitky?“ otázal se stroze, přesto se špetkou zájmu v hlase. Hermiona si pomyslela, že v tom hlase zaslechla možná i trošku...starostlivosti? Ne, zase myslí na to propojení.

„Ne, pane. Tohle byl po relativně dlouhé době první. O to více byl překvapující.“
Jen to dořekla, došla jí hrozná věc. Ta banda její přítomnost ve škole bezpochyby rozhlásí, kde se dá.
Jako by jí četl myšlenky, Severus ji vzápětí ujistil.
„O vaši přítomnosti neřeknou ani slovo, o to se postarám.“

„Děkuji, pane.“

Jaká je také vhodná odpověď na tohle prohlášení? Hermiona tenhle večer nevycházela z úžasu. Bude se muset pokusit o nějaké logické rozebrání celé téhle záležitosti, hned jak to bude možné. Ano, to by mohlo pomoct. Pěkně si to rozebrat a rozpitvat.

V kabinetě bylo chvilku ticho. Zvláštní na tom bylo, že ani jeden z nich to ticho nevnímal jako obtěžující a nepříjemné. Už nebylo tak tíživé. Přerušeno bylo velmi náhle důrazným zaklepáním na dveře.
Severus se nejprve překvapeně podíval na hodiny, pak na Hermionu a nakonec na dveře. Následně se místností rozlehlo jeho hlasité, ale značně neochotné „Dále“.

Ředitelku tady ani jeden z nich nečekal. Oba na příchozí hleděli s pozoruhodně stejným tázavým pohledem.
Minerva přejela pohledem celou místnost, na okamžik se zarazila na novém pracovním koutku v rohu místnosti a nakonec ulpěla pohledem na své studentce.

„Omlouvám se, že ruším vaši hodinu. Před malou chvílí mi portéry nečekaně oznámily, že jste se dostala do nepříjemné situace, Hermiono?“
Její hlas zněl starostlivě, dokladem čehož bylo i oslovení křestním jménem.
Severus mlčel, zjevně přesvědčen, že tohle se ho vlastně netýká. On už svůj díl práce dnes večer vykonal. Zmijozel.

„O nic nešlo, paní ředitelko. Profesor Snape mi laskavě pomohl.“

Hermiona si byla velmi dobře vědoma faktu, že slovo „laskavě“ je poněkud nepřesné, nicméně Severusův výraz nevole stál za to.
Minerva se otočila na svého zástupce.
„Ano, slyšela jsem o tom. Děkuji, Severusi. Jsem mile překvapena. Tolik bodů z vlastní koleje...“
Tohle byla jasná provokace.
Snape se nejprve nevrle podíval na Hermionu, následně na Minervu a celé své představení zakončil prohlášením:
„Plnil jsem jen svou povinnost. To je vše. Pokud dovolíte...“ což byl jasný signál, že ředitelka by se měla radši rychle spakovat.
Taková nezdvořilost. Minerva se jen usmála. Chápavě. Zase...
Merline, za co?!

Jeho nadřízená tedy konečně usoudila, že tady její ctěná přítomnost není potřeba a zvesela se vydala ke dveřím. U nich se zastavila a ohlédla se na sedící dvojici.
„Přeji vám pěkný a klidný večer.“

Aniž by čekala na pozdravy, či nějaké jiné podobné zdvořilosti, rychle za sebou zavřela dveře.

Oba přítomní na sebe znovu pohlédli. Z toho se pomalu stává zvyk. A skoro současně také řekli :

„Pěkný večer?“ zeptala se potichu Hermiona

„Klidný večer?“ otázal se sarkasticky Severus.

Nad touto neočekávanou shodou se Hermiona musela usmát. A pak zahlédla něco, co vůbec neočekávala, že snad někdy uvidí.
Koutky jejího profesora se mírně stočily nahoru. Úsměv to byl skoro nepostřehnutelný, ale ona ho viděla.
Ne, to bude zajímavý večer.
A rozhodně nebude jediný.