Kapitola čtrnáctá
10. 4. 2009
KAPITOLA ČTRNÁCTÁ – VÁNOČNÍ REKREACE
Hermiona zamyšleně, tak jak se v posledních měsících stávalo zvykem, postávala u okna a pozorovala padající sníh venku. Do Vánoc zbýval pouhý týden a ona neměla ani nejmenší ponětí, co bude dělat. V poněkud naivním dojmu sdělila rodičům už o letních prázdninách, že Vánoce stráví v Doupěti.
Oba sice chvilku reptali, že když mají dceru konečně zpátky z té zvláštní války, živou, zdravou a nezmrzačenou, tak přece nestráví svátky mimo domov. Nezdárná dcera si ale nedala říct, cítila, že na první společné a opravdu radostné Vánoce po pádu Voldemorta by měla být s kluky. A tak si zhrzení rodiče koupili jakýsi zájezd kamsi k moři, přičemž jim cesta bude trvat i mudlovským letadlem mnoho hodin. Ona by jen luskla prsty...Někdy opravdu cítila smutek nad tím, že její rodiče nemohou poznávat všechny vymoženosti, která tak hojně sama využívala.
Ale zpátky k Doupěti - kluci se chovali jako pubertální idioti. Zejména Ron v tom přímo vynikal. Na dopis, který jim poslala před více než dvěma měsíci, přišla strohá nic neříkající odpověď. Opravdu by ji zajímalo, kde udělala chybu.
Molly ji sice srdečně zvala, ale...Hermiona nestála o dovolenou plnou napětí a křečovitosti.
A stejně tak teď nemohla chtít, aby rodiče svůj mnoho měsíců plánovaný výlet zrušili.
Ještě že má Bradavice.
Když ředitelku před pár dny požádala o možnost zde zůstat, dostalo se jí radostného přijetí. Zároveň jí bylo nenápadným tónem naznačeno, že Bradavice opustí skoro všichni studenti, takže bude mít nerušené pole působnosti.
Hermiona se musela usmát, když si vybavila, jak přesně to Minerva podala:
„Jen si to představte,“ švitořila nezvykle nadšeně, „prázdná knihovna, prázdné pozemky...můžete jít, kam jen chcete. I polovina učitelského sboru bude pryč. Tyhle první svátky po válce...odpadlo nám mnoho povinností, které s sebou přinášel Řád, máme konečně opravdu volno.“
Ředitelka vypadala, že je tou vyhlídkou skutečně nadšená, až se Hermiona musela shovívavě usmát. Ovšem jen do chvíle než ředitelka pokračovala s výčtem kladů, v jejichž znamení se tyto prázdniny očividně ponesou.
„Popravdě jsem plánovala, že také na pár dní odjedu. Na celé dva týdny to nejde, ale na chvilku...“ odmlčela se a opatrně se na svou oblíbenkyni podívala. Ta okamžitě vycítila problém. A nemýlila se, i když – nazvat to přímo problémem...tot' otázka.
„V mé nepřítomnosti za mě zaskočí Severus, zůstává celé svátky na hradě. Nabízela jsem mu, ať se odjede někam zrekreovat, on mi ale dal velmi jasně najevo, že nic podobného nepotřebuje, i když osobně si myslím, že to potřebuje jako sůl...“
Hermiona měla dojem, že Minerva tak trošku breptá, jako by nevěděla kudy kam. Což sice byla mírně zvláštní představa, ale nyní se spíš zabývala faktem, že se rozesměje nahlas. Výsledek byl, že se chtě nechtě, musela usmát při představě rekreujícího se Mistra lektvarů. Živě viděla, s jakým výrazem a tónem hlasu tuto velkorysou nabídku odmítl. Typické.
Když se ředitelka nedočkala jiné reakce než pousmání, úlevným hlasem pokračovala.
„I vy máte přes prázdniny volno, pochopitelně. Také jsem to Severusovi řekla, ale jen se na mě ironicky podíval. Ale nebojte se, kdyby to bylo nesnesitelné, můžete mi poslat sovu a...“ a co dále se nedozvíme, Minerva byla přerušena krátkým, ale důrazným zakašláním.
„Nemyslím si, že by to byl problém. Můžete se bez obav odletět ehm...rekreovat.“
Ujistila ji Hermiona klidně. Ředitelka na ni chvilku mlčky hleděla, pak se jí na tváři usadil úlevný výraz. Celou situaci se snažila značně odlehčit následujícím sdělením.
„Tak to jsem ráda, je opravdu hezké vidět, že spolu vycházíte.“
Hermiona neměla prostor pro vznesení námitky, pokud ji tedy vznést chtěla, čímž si sama nebyla příliš jistá. Minerva zřejmě očekávajíc protesty rychle pokračovala.
„Opravdu ráda si vezmu na pár dní dovolenou, ale už nelítám.“
Hermiona se zatvářila mírně popleteně.
„Já už se pouze přemisťuji, pokud to jde. Vlastním ještě Zametáka, je strašně pomalý, navíc...na koštěti už se necítím bezpečně. To víte – stárnu.“
Hermiona nevěděla, jestli se smát, anebo vyjádřit politování nad strašným koštětem. Nakonec se jí povedl vyloudit zdvořilý úsměv.
Vzpomínka na tuhle scénku ji opět rozesmála. Když se na celou věc dívala zpětně, docházela jí spousta náznaků, které ředitelka tu a tam už téměř tři měsíce trousila. Od onoho incidentu se Zabinim však nabraly na intenzitě. Byly to v podstatě maličkosti, kterých si ve víru konverzace třeba ani nevšimla.
Ale teď musela přiznat, že, kdyby jí to nepřišlo tak...absurdní, ta ženská si hrála na dohazovačku. I občasné „nenápadné“ mrkání portrétu Albuse Brumbála náhle dostávalo nový rozměr.
Jak je možné, že jí to nedošlo dřív?
Protože je to prostě nesmysl, ozval se její vnitřní hlásek. McGonagallová a Brumbál se nesnaží někoho někomu dohazovat, a už vůbec ne někomu jako je Snape, pokračovalo její vnitřní já.
Pro Merlina, kam se to dostala?!
A hlavně – co s tím bude dělat?
A konečně – chce s tím vůbec něco dělat?
-------------------------------------------
O mnoho pater níže seděl Mistr lektvarů za svým psacím stolem a nepřítomně zíral kamsi do dálky. Když si posléze uvědomil, že to dělá – ZNOVU, znechuceně potřásl hlavou.
Jeho nálada byla v přímém kontrastu s tichým, uklidňujícím počasím venku.
Všechno bylo opravdu skvělé.
Drahá ředitelka si za pár dní odjede na jakousi směšnou dovolenou, přičemž mu na krk hodí celou školu, což představuje vyřídit nechutné množství korespondence, protože pošta nepřestane chodit jenom proto, že její příjemkyně si odkvačí nabrat nové síly.
Odkdy, Merline, potřebují ředitelé...rekreaci?! Něco tak směšného...
A bylo to nabídnuto jemu!
I když se celkem oprávněně domníval, že když tento vpravdě velkorysý návrh odmítl, jeho nadřízené se ulevilo.
Chování té ženské v posledních měsících ho vytáčelo k nepříčetnosti. Dívala se na něj s chápavým úsměvem, mluvila na něj jako na malé dítě a chválila ho! Merline, ona ho CHVÁLILA!
Kde se stala chyba?
Nejvíc ho dostala pochvala, kterou mu věnovala tenkrát, pár dní po tom idiotském Zabiniho útoku. Nejenže mu znovu laskavým hlasem poděkovala za jeho nové příkladné (copak on chtěl jít někomu příkladem?!) výchovné metody, ale neopomněla zmínit ani jeho pozitivní hodnocení toho zatraceného eseje.
Tedy – pozitivní možná není to pravé slovo...on k té práci nakonec prostě jen neměl připomínky, což bylo trošku nezvyklé, pravda, ale bylo skutečně nutné dělat okolo toho takové tirády?
Severus praštil pěstí do stolu.
A jako by toho nebylo málo, dozví se, zcela nenápadně a jen tak mimochodem, samozřejmě, že ve škole prakticky nikdo nezůstane.
Dobře, je nutno počítat s nerudným školníkem, paní Norisovou, blábolící Trelawneyovou, hromotlukem Hagridem, stovkami portrétů, pár duchů nebo hejnem otravných sov.
A vnucující se domácí skřítkové, na ty člověk nemůže zapomenout.
Ale ne, on se nemůže radovat, že bude mít klid a svaté ticho přímo stvořené k rozjímání nad lektvarovými výpary.
Že se nebude muset účastnit žádného pitomého večírku, žádné slavnostní hostiny.
Ne! Protože vzápětí mu bylo sděleno, že světová hrdinka zůstává na hradě!
Co komu udělal?!
To má za léta ve službě toho pomateného vraha, nebo za stejně dlouhá léta ve službě nenáročného (to máme Cruciatus sem, Cruciatus tam...Pro vyšší dobro, Severusi...pche!) stoletého ředitele?
A aby toho nebylo málo, ředitelka kula železo, dokud je žhavé. Nakonec mu zcela nenuceně a mile doporučila, že by bylo hezké (!), kdyby se pro těch PÁR osob, které zůstávají zde, udělala nějaká malá skromná vánoční oslava.
Severus nahlas zasténal.
Slovo „pár“ bylo vyřčeno s nepatrným důrazem. A co znamená slovo pár? Pár jsou dva a on víc než dobře chápal, kam tím ta stará semetrika míří.
Když na tento návrh cosi nerudně zabručel, portrét Brumbála se na něj chápavě usmál. Zase.
To je naprosto nemožná situace.
Jak se člověk jako je on, samotář a nerudný bastard (na čemž si velmi zakládal, to je jasné), dostane do podobné šlamastiky?
A jak z ní ven?
A následně zcela neadekvátní otázka:
A chce z ní ven?
| Kapitola 13 | Kapitola 14 | Kapitola 15 |
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
