KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ TŘETÍ – LIBERTATIS RESTITUTAE DULCE AUDITU NOMEN

(Sladce zní slova znovu nabytá svoboda)

(Livius, Dějiny)

„Grangerová, Hermiona Jane dopadla takto: písemná část z Obrany proti černé magii – Vynikající, z Bylinkářství – Vynikající, z Přeměňování – Vynikající, z Lektvarů – Vynikající a z Dějin čar a kouzel – Nad očekávání. Praktická část byla vyhodnocena následovně,“ předseda komise se odmlčel, aby se mohl nadechnout. Ze všech těch „Vynikajících“ se mu pletl jazyk.

„Z Lektvarů – Vynikající, z Přeměňování – Vynikající a z Obrany proti černé magii…,“ opět odmlka, při které věnoval Hermioně příkrý pohled přes obroučky svých brýlí, „Vynikající. Celkový prospěch – Vynikající, prospěla s vyznamenáním. Hall, John…“

Dál neposlouchala. Ten kámen, co jí spadl ze srdce, musel být slyšet až v Londýně.

Letmo pohlédla na Severuse, který se znuděným výrazem stál po pravici ředitelky a dělal, že se ho to vůbec netýká. Ignoroval její pohled, takže ona začala ignorovat jeho. Nač se snažit a rozčilovat?

Pocit úlevy, který si právem užívala, dokázala přehlušit jen jedna věc. To když po nekonečné době zaslechla:

„Zabini, Blaise dopadl následně: písemná část z Obrany proti černé magii – Mizerné, z Bylinkářství – Přijatelné, z Přeměňování - Přijatelné, z Lektvarů – Hrozné.“

Severus vypadal zklamaně. Ta známka mohla být ještě o stupínek horší. Čím déle předseda mluvil, tím více Zabini bledl. A Hermiona začínala rudnout.

„Praktická část: z Lektvarů – Přijatelné, (tentokrát Snape potřásl hlavou) z Přeměňování – Přijatelné a z Obrany proti černé magii – Přijatelné. Celkový prospěch,“ i tentokrát věnoval smrtelně bledému Zabinimu jeden pohled – káravý, „Přijatelné. Prospěl, ale jen tak tak,“ neodpustil si poznámku.

Tak tohle bylo… těžko říct, co cítila. Na okamžik měla pocit, že ho snad ty zkoušky nechají opakovat.

Neodolala a prohlédla si Severusovu spolupachatelku.

Stála tam asi tak metr od něj a působila úplně klidným dojmem. Vlastně vypadala spokojeně.

Hermionu by vážně zajímalo, jak dosáhla svého.

Ještě vyslechnout pár povinných proslovů, gratulací a jiných moudrostí, a mohlo se odejít.

Vyšla ven a zhluboka se nadechla teplého vzduchu. Na pořadu dne nyní je vyhnout se Zmijozelu. Než se stačila rozhodnout, zda jít rovnou napsat rodičům nebo se snažit dostat k Severusovi, něčí ruka ji lehce sevřela rameno. Po rychlém otočení zírala do obličeje své „sokyně“. Žena se mile usmála.

„Nevím, jestli jste v tom zmatku nevypustila moje jméno,“ začala tiše, „ani bych se vám nedivila. Jmenuji se Elizabeth Walkerová,“ dodala a natáhla k Hermioně ruku.

Ta, vyvedená z míry, zareagovala s menším zpožděním. Stisk ruky to každopádně byl vzorový, jako vystřižený z učebnice etikety.

Nemohla si odpustit překvapený výraz – to když cítila, jak se pravice druhé ženy jemně třese.

„To víte,“ vysvětlila to konverzačním tónem Elizabeth, „příliš dlouhé působení černé magie,“ dodala, jako by se nechumelilo.

Nedala Hermioně prostor pro reakci, protože vzápětí ji překvapila znovu.

„Nechcete se jít projít? Jen na chvilku, Severus má stejně ještě práci.“

Dotázaná, jak jí nařizovala zdvořilost, přikývla.

Ticho pokračovalo i poté, co vyšly ze školy a zamířily po pozemcích směrem k jezeru.

„Gratuluji k vynikajícím zkouškám,“ zahájila Elizabeth konverzaci na neutrální půdě.

„Děkuji, i když ta praktická Obrana byla tak trochu…“

„Fiasko, to je ten správný výraz,“ doplnila menší odmlku starší z žen.

„Ale nemyslete si, bylo to vítané oživení,“ mrkla spiklenecky.

Ušly dalších několik desítek metrů, než toho začala mít Hermiona plné zuby.

„Nechci být nezdvořilá, ale… o co jde?“

„Jistě, promiňte. Nechtěla jsem vás napínat.“

Elizabeth se zastavila. Byly sotva padesát metrů od jezera, sluníčko jim pražilo do hlavy.

Pak si tahle vážená členka zkouškové komise jednoduše sedla přímo do trávy a dál zírala na vodní hladinu před sebou.

Hermiona ji po mírném zaváhání následovala.

„Doufám, že… moje přátelství - nebo jak to nazvat - se Severusem nemělo negativní dopad na váš vztah,“ začala zpříma, čímž Hermionu překvapila.

„Jak to víte?“

„Ale… Severus utrousil cosi o tom, že s celou akcí nesouhlasíte. Víte, nemáte jediný důvod k žárlivosti. Z toho, co chtěl, abych udělala, je to naprosto evidentní, ne?“ řečnila dál a stále nespustila oči z přírodní scenerie před sebou. „Taky je vám, předpokládám, jasné, že vás miluje?“ šokovala.

Hermiona zírala na její profil s otevřenou pusou. Čekala by cokoli, ale tohle skutečně ne. Když na poslední větu nereagovala déle než půl minuty, Elizabeth na ni zkoumavě pohlédla. Její obočí vylétlo vzhůru.

„Ale pro Morganu, vy o tom snad pochybujete? Ach, tak…,“ odmlčela se chápavě, pohled opět upírajíc na vodu, „on vám to nikdy neřekl, jak jinak. Tím nebuďte překvapená. Popravdě myslím, že bych spočítala na prstech jedné ruky situace, které by ho donutily, říci to nahlas.“

„A to?“ vysoukala ze sebe s námahou, naštvaná na vlastní zvědavost, Hermiona.

Vzduchem se rozlehlo pobavené zasmání.

„Snad si nemyslíte, že vás připravím o ten moment překvapení? A co se týče té situace s jistým vaším, nyní již bývalým, spolužákem,“ nasadila vážnější tón, „opravdu jsem nebyla do ničeho nucena. Nemějte mu to za zlé, udělal to pro vás.“

„Nelíbí se mi, jak vámi manipuloval. Muselo mu být jasné, že mu nic neodmítnete.“

Elizabeth se k ní otočila se zvláštním klidným výrazem v očích.

„Hermiono? Můžu vám tak říkat?“

Po tichém souhlasu pokračovala naléhavým hlasem, „Já mu vděčím za život, doslova. Tohle byla maličkost, navíc jste plně v právu. Už jsem ztratila naivní představu o tom, že by, jak říkáme my, mudlové, boží mlýny mlely pomalu, ale jistě. V tom případě je třeba jim trošku pomoci, nemyslíte?“

„Ale stejně…“

„Máte ještě iluze, chápu,“ skočila jí do řeči Elizabeth.

„Nemračte se, každý by je měl svým způsobem mít. Jinak se začne chovat jako Severus. A to taky není žádná výhra.“

Hermiona si nemohla pomoct – ta myšlenka na ni dotírala stále urputněji.

„Zdá se, že ho dobře znáte…,“ snažila se na konci neudělat jasný otazník.

„Když jsem se musela skrývat, poté co mě zachránil, pomáhal mi dál. Pomáhá mi vlastně pořád, mám-li být upřímná. Něco jsem pochopila, něco si domyslela… ale rozhodně ho neznám tak, jak bych chtěla. Například,“ udělala pauzu a váhala, zda pokračovat. Nakonec se rozhodla být přímá, ale pohledu na dívku vedle sebe se vyhýbala.

„Asi víte, že po záchraně života může taktéž dojít k propojení magií.“

Hermiona sebou nepříjemně trhla. Tohle se jí nelíbilo.

„Já… jsem od toho nebyla daleko. On o to absolutně nestál, zkrátka to odmítal. I proto jsem byla, mírně řečeno, překvapená, když jsem pochopila, že vám to… neodmítl. A jestli jsem si do té chvíle nebyla absolutně jistá, tak teď nemám nejmenší pochybnosti – ten rádoby necitelný mizera vás má vskutku rád.“

Teprve po tomhle se obrátila zpět ke své vyjevené společnici.

„Já... nevím, co vám mám na to říct…,“ koktala rozechvěle.

Elizabeth se pousmála.

„Tak nějak jsem pochopila, že v to sice doufáte, ale příliš tápete. Potřebovala jste někoho, kdo to vidí jako nestranný pozorovatel, aby vám to potvrdil. I když mi není jasné, jak to že vás o tom nepřesvědčilo ani vaše propojení? Vždyť to je jasný důkaz lásky!“

„Přišlo to tak najednou, že jsem… navíc – měla jsem co dělat sama se sebou…,“ snažila se obhájit Hermiona.

Starší žena na ni chápavě mrkla.

„Rozumím. A nejste v tom sama. Ten mrzout si to také ještě potřebuje srovnat. Jen nepočítejte s tím, že udělá první krok.“

„Proč ne?“

„Bojí se.“

Tak jednoduchá a prostá odpověď, přitom ve své podstatě tak smutná.

„No nekoukejte tak nechápavě. Minulost člověka poučí.“

Elizabeth se pomalu zvedla. Jejímu pohybu chyběla jistá lehkost, působila dojmem ženy o dvacet třicet let starší. Alespoň v tento krátký okamžik, než získala zpět svou jistotu.

Naznačila Hermioně, ať zůstane sedět.

„Jen si v klidu přemýšlejte. Kdyby něco, řeknu mu, kde jste. A pan Zabini je momentálně zaneprázdněn, toho se nebojte,“ dodala vševědoucně.

Hermiona sledovala, jak stojí nad ní, slunce se jí opírá do zad a pocítila k ní příval vděčnosti, který se rychle změnil na úporné mrkání ve snaze zabrzdit činnost svých slzných kanálků. Těsně předtím, než odešla, řekla Elizabeth něco… dojemného.

„Máte velké štěstí, i když věřím, že by se našlo moře lidí, kteří by mě po tomto tvrzení považovali za blázna. Jestli se pro vás někdy rozhodl, najdete v něm oporu na celý život. On není ten typ, co by vás nechal na holičkách. I když vám to bude málo říkat, i když bude sarkastický, ironický a ledový tak, jak to umí jen on… nikdo vás nebude milovat víc. Věřte mi.“

A odešla.

Hermiona se obrátila k její vzdalující se postavě zády a nepokrytě se rozplakala. Poslední dobou je silně citově labilní.

--------------------------------------

Severus otráveně protočil oči, když uslyšel staré známé klepání na dveře. To nemůže mít chvilku klidu?!

„Dále,“ vyštěknul a prohrabával se tím půlmetrovým komínkem pergamenů na svém stole. Aktuálně to vypadalo, že se svitky vydají na všechny světové strany. Nezvedl hlavu, ani když se dveře otevřely. A kromě netrpělivého mávnutí rukou směrem k židli nereagoval ani poté, co se ozvalo povědomé: „Můžu dál?“

Elizabeth sledovala, jak se chaoticky prohrabává tou změtí na svém stole.

„Co hledáš?“

Cosi neurčitého zamrmlal.

„Jsem hned moudřejší, nedělej si starosti,“ neodpustila si popíchnutí. Konečně na ni ironicky pohlédl.

„Někde by tady měla být ta pitomá nařízení ohledně zkoušek.“

Po další minutě, kdy pergameny začaly nekontrolovatelně létat všemi směry a Severus vypadal, že každou chvilku vybuchne, se odvážila zeptat:

„Proč si to prostě…“

„Protože nevím, jak přesně se to lejstro jmenuje, tím pádem se těžko přivolává,“ prskal nabroušeně.

Nakonec zatáhl za jeden vyčnívající růžek pergamenu a ten se pomalu, s velkým rizikem ohledně budoucnosti ostatních kolegů, začal vynořovat.

„No sláva,“ ulevil si Mistr spontánně.

Unaveně se svezl do křesla a úkosem se na ženu před sebou zadíval.

„Kdy se vracíte zpátky?“

„Asi za dvě hodiny,“ odpověděla a když se neměl k další otázce, odvážila se dodat: „Mluvila jsem s Hermionou.“

Kromě povytaženého obočí nedal najevo žádnou další emoci.

„To muselo být poučné. Mimochodem – kde je teď?“

Elizabeth pokrčila rameny.

„Nechala jsem ji venku u jezera.“

„U jezera? Jak se tam…?“

Otázku ani nebylo třeba vyslovovat.

„Potřebovala jsem s ní mluvit… v rámci soukromé sféry. Mimo školu to jde lépe, víš? I když nepředpokládám, že by si se něčím podobným někdy zabýval.“

„Skvělé. Takže je sama někde na pozemcích, zatímco Zabini…“

„Zatímco pan Zabini má práci s pár dalšími členy komise,“ skočila mu do řeči, očividně potěšená, že ho může něčím přelstít.

„Čím pak to?“ projevil alespoň špetku zájmu.

„Ale... to víš. Utrousila jsem něco o tom, že si nejsem tak úplně jistá, zda se nepokoušel při zkouškách podvádět. Každopádně pro klid mé duše,“ vysvětlila divadelním hlasem a teatrálně si položila ruku na srdce, „bude jistější, když se to prošetří.“

Severus se ušklíbl.

„Který pitomec ti tohle věřil? Ne počkej,“ zarazil gestem ruky přicházející reakci, „co se divím! Tvoji kolegové jsou, odpusť mi to nelichotivé hodnocení, smečka idiotů.“

Mluvil rádoby uhlazeně, zároveň však jasně sarkasticky.

„Ale nech si to. Jen tak, mezi řečí, jsem se o tom zmínila Lupusovi.“

„Ano, to všechno vysvětluje. Každopádně tvůj nápad špatný není.“

Tentokrát povytáhla obočí ona.

„No Severusi! Já myslela, že máš o mně lepší mínění,“ předstírala dotčenost, „samozřejmě, že není špatný, ty náfuko. Nejsi jediný, kdo má mozek a...“

„Prosím tě, zadrž,“ ostentativně zaúpěl, „tohle poslouchám v poslední době často a mám toho až po krk.“

Zasmála se nahlas.

„Ta holka se mi líbí, bude ti skvěle konkurovat, což jenom potřebuješ… dobře, dobře, k tomu se dostaneme později,“ provokovala dál pod tíhou jeho otráveného pohledu.

„Aby si se za ty dvě hodiny, co ti zbývají do odjezdu, vůbec stihla vypovídat. Ten tvůj seznam témat vhodných ke konverzaci se značně rozrůstá,“ oplatil jí stejnou mincí.

„Vtipné. Ale zpátky k Zabinimu. Říkala jsem si, že vzhledem k jeho…,“ nebylo jí umožněno dovysvětlit onen skvělý nápad. Severus se zase předvedl.

„Já vím, říkala jsi si, že projevit podezření ohledně opisování bude jen důkazem, že mu to nevyšlo, což je skvělým vysvětlením pro ty katastrofální výsledky zkoušek, kdyby to náhodou bylo někdy někomu divné. A taky to jen podpoří naše tvrzení – chtěl-li by se ten tupec bránit tím, že přece není možné, aby měl tak strašné OVCE,“ dořekl samolibě.

„Zkazíš každou radost,“ protáhla dotčeně a vypadala přitom jako malé uražené dítě, „jeho hodnocení je pro tebe dostačující?“

Strohé přikývnutí.

„Sice bych mu nikdy nedal z praktické části Lektvarů přijatelné, ale budiž. Dobrá práce,“ prohlásil a lehce jejím směrem sklonil hlavu.

Což vydalo za všechna díky, které kdy mohla dostat – minimálně v jejích očích ano.

„Abych nezapomněla - ten tvůj herecký výkon ohledně propojení by si zasloužil Oscara,“ mrkla na něj pochvalně.

Odměnou jí byl úšklebek.

„Opravdu? Hermiona kdysi prohlásila něco podobného,“ vysvětlil a byl pyšný, že už ví, co to ten Oscar je.

„No výborně, dej si pozor – ještě se proti tobě jednou spikneme.“

„Jaká to přiměřená výhružka,“ opáčil skoro pobaveně.

Pak, jako by si na něco vzpomněl, se zvedl a přešel do zadní části kabinetu – tudíž za její záda. Čehož obratně využila. Přece jen, o některých věcech se mluvilo lépe, když člověk neměl pocit, že ho zavraždí pohledem.

„Takže, co se týče Hermiony,“ začala zpříma a poslouchala, jak se přehrabuje policí, na které se tyčily malinké flakónky. Neotočila se k němu. Po chvilce ticha, přerušovaného jen občasným cinknutím skla, které si vyložila jako souhlas, dodala:

„Měl bys s ní mluvit.“

„Neříkej!“ ozvalo se odkudsi zezadu a následovalo další cinkání.

Elizabeth si neodpustila protočení očí. Přesně to čekala.

„Mluvím vážně, Severusi.“

„Já taky.“

Povzdech.

„Potřebuje vědět, co plánuješ dělat dál – a ani se jí nedivím.“

„Já neplánuju, to mě odnaučila minulost,“ vrčel stále od police.

„Pro Merlina! Mluv chvilku vážně.“

Posléze se vrátil ke stolu, posadil se do svého křesla a před sebe vyskládal tři lahvičky plné lektvarů.

„Jako obvykle – tenhle, prohlásil a ukázal na první lahvičku, „tři kapky ráno.“

„Severusi, poslouchej…“

„Tento,“ téměř neznatelně zvýšil hlas a ostentativně ignoroval její pokus o návrat k předchozímu tématu hovoru, „pět kapek v poledne,“ posunul jejím směrem i prostřední flakónek.

„Chtěla jsem ti říct, že bys měl…“

„Ten poslední – deset kapek večer,“ mlel si dál svou.

„Kruci, chlape, vnímej…“

„Stačí ti tyhle dávky? Nerad bych to zvyšoval, ale pokud by to bylo nutné…“ definitivně zmlkl, když hlasitě vykřikla to své:

„Severusi! Dost!“

Obvykle se chovala umírněněji a hlas téměř nezvyšovala. Alespoň na něj ne. Snad i proto se zarazil.

Když to vypadalo, že bude konečně zticha, oddechla si.

„Děkuji,“ prohlásila. Jen netušil, zda děkuje za fakt, že mlčí, nebo za lektvary, které si právě položila do klína, „a ano, ty dávky stačí. Mohla bych si je uvařit sama, kdybys mi dal recept,“ neodpustila si vyčítavě.

„Můj názor znáš – vařím je na základě vlastního výzkumu. Kdykoli je budeš potřebovat, dostaneš je, ale nové lektvary si dělej sama, to je to, co potřebuješ, aby se tvé znalosti neustále prohlubovaly a tvá..“

„a má praxe byla efektivnější, jasné, chápu,“ dořekla za něj popuzeně. Evidentně tuhle debatu nevedli poprvé.

Pár okamžiků ji mlčky pozoroval a pak jí neochotně pokynul rukou.

„Tak spusť, ať už to mám za sebou. Stejně se nevzdáš.“

Zhluboka se nadechla, jak hledala správná slova.

„Ona tápe, je nejistá.“

„To já tápu většinu svého života,“ neodpustil si.

„Jenže to bylo jiné (ignorovala jeho sarkastické „Vážně?“), v jejím tápání jí můžeš pomoct. Stačí s ní jen mluvit – myslím to tak, aby ta mluva měla nějaký obsah, víš? Něco jiného než lektvary nebo ironii.“

„Elizabeth…“

„Já vím, ale jinak se nikam nepohnete.“

„O čem jste spolu mluvily?“

Mile se usmála. Až příliš mile, to nevěstilo nic dobrého.

„To je mezi námi děvčaty, víš?“

„Děsím se.“

„Nemáš proč. Ráda bych ti v téhle záležitosti pomohla,“ spustila snaživě.

„Ne, opravdu ne. To snad ještě zvládnu sám.“

„Jak myslíš,“ mrkla na něj a zvedala se z křesla. Nekomentoval fakt, že jí to jasně činní větší potíže, než když se viděli posledně.

„Napiš si o další dávku,“ kývl hlavou k její náruči, ve které svírala flakónky.

Mlčky přikývla a s rukou na klice, dodala:

„Možná se potkáme dříve, než se stačím ozvat.“

„Jak to myslíš?“ tázal se ostražitě.

„No,“ začala rozpustile, „třeba bude v dohledné době na obzoru nějaká událost… jako například… svatba,“ dodala triumfálně.

Severus se zamračil a odsekával to své:

„Až-budeš-cokoli-potřebovat-napiš!“

Zasmála se.

„To víš, že jo. Ale ty napíšeš první, pro tentokrát.“

„Neměla jsi něco neodkladného na práci?!“

Neobtěžovala se odpovědět. Její smích slyšel i přes zavřené dveře.

Ženské! Postrach.

Samozřejmě věděl, že má pravdu. Stejně tak dobře věděl, že s tím bude muset něco udělat. A brzy.

Když se Hermiona včera večer vrátila z toho svého bláznivého útěku od večeře, vyzařovalo z ní něco jako tichá rezignace. Nic nevysvětlila, nic nevyčítala, nic nechtěla… a právě tím to bylo až děsivé.

Dneska ráno v tom mlčenlivém dusnu zdárně pokračovala.

Sakra!

Severus frustrovaně praštil pěstí o desku stolu.

On totiž moc dobře chápal, kde je zakopaný pes a co se po něm chce. Problém byl, že se vyjadřovat vlastně k ničemu nechtěl.

Co má říct?

Že ani neví, jestli chce trvalý vztah, se vším všudy?

Že netuší, zda je ochoten se vzdát konečně nabyté svobody, kdy mu po desítkách let nikdo nic nepřikazuje a nic nemusí, kvůli… čemu? Lásce? Jak dlouho taková láska vydrží? Jakou má trvanlivost? Stálost?

Dokáže on vydržet s někým o dvacet let mladším a dokáže ona vydržet s někým, kdo by fakticky mohl být její otec?

Ale hlavně… konečně, konečně má čas a prostor, aby si mohl dělat doslova, co chce a kdy chce. Klidně se může odstěhovat na Santorini a v modro-bílém domku nad pláží v příšerném vedru psát knihy o lektvarech. Nebo jet do Afriky pro vzácné přísady. Popřípadě odcestovat do Číny a zjišťovat, jaké jsou podmínky pro vaření lektvarů v nedemokratické kouzelnické společnosti.

Prostě… cokoli!

Jenže… všechny tyhle plány… na ně by musel být sám. Dobře, na ně by chtěl být sám.

Problémem je…

Vše, co svoboda dává, láska vymezuje. *

Tudíž se musí rozhodnout.

Severus dost vážně pochyboval, že k nějakému zdárnému výsledku dojde zde – s ředitelkou a potenciální zlodějkou jeho svobodného života za zády Nemá chvilku klidu.

Navíc měl pocit, jako by tady jeho rozhodování, nějakým zřetelným způsobem ovlivňovaly okolnosti – a to k obrazu svému.

Pod tíhou přesvědčování Minervy, Hermionina pohledu, nebo Albusova povzbudivého mrkání, ztrácel možnost svobodné, ničím nezatížené, volby.

V tuhle chvíli, jak tam tak seděl, mu na krátký okamžik přišlo, že se v tom zatraceném hradě udusí. Že tady zkrátka nevydrží.

Musí pryč.

Ale on přece neutíká! Nikdy to nedělal…

Otázkou je, zda není čas s tím začít. Pro tentokrát.

Dobře, tohle mu není příliš podobné, ale… v případě nouze…

Popadl nejbližší volný kousek pergamenu a urychleně, raději nepřemýšleje o faktu, že adresátka bude asi hodně překvapená jeho velmi brzkou zprávou, nadrápal:

Cardiff? Pokud možno… co nejdříve.

S.

Cardiff… ** to bylo zbabělé. Ale také jediné a únosné řešení, které ho v tuto chvíli napadlo. Netušil, kde je Elizabeth právě teď a nehodlal se s ní znovu setkat a vysvětlovat těm jejím zvědavým očím, co ho to najednou popadlo.

Jeho sova byla extrémně rychlá, na odpověď nečekal déle než dvacet minut. V dlani mu přistál malý pergamen, nezvykle těžký na svou stručnost.

Málem se zastyděl i za tu nedočkavost, s kterou se na dopis vrhl. Obvyklá rozvážnost šla stranou.

Chápu. Hodně štěstí...

E.

Sice vážně pochyboval, že chápe, nicméně nikdy nebyl vděčnější za její empatii a takt jako v tuhle chvíli.

Přesně pochopila, že se s ní nechce znovu potkat – a stejně tak vycítila situaci, kdy se nemá na nic ptát.

V ruce tiskl stříbrný klíček, jehož hroty byly vybroušeny do tvaru písmene E.

Odhodlaně se pustil do psaní dalšího vzkazu. Než byl s výsledkem spokojený, třikrát ho přepsal.

Pár přesných pohybů a měl vše, co potřeboval. Do Cardiffu se nechystal poprvé, tudíž věděl, že s sebou potřebuje jen velmi málo věcí.

A nakonec… To nejtěžší.

Nevyhnutelná návštěva jeho drahé nadřízené.

--------------------------------

Minerva dnes měla opravdu těžký den. A teď ještě tohle…

„Hermiono, klid.“

Oslovená po ní hodila zlostným pohledem a dál si to rázovala napříč ředitelnou, přičemž cestičku do koberce po této trase vyšlapávala asi po desáté.

„Jak mám být klidná?! Vůbec to nechápu. Ráno jsem s ním sice moc nemluvila, ale absolutně by mě nenapadlo, že o pár hodin později…,“ nešťastně a nechápavě se zastavila. V ruce mačkala malý kousek pergamenu se strohým vzkazem.

Potřebuji něco vyřídit, vrátím se za pár dní.

Zůstaň tady.

Buď tak hodná.

S.

Ta kouzelná větička – zůstaň tady… zřejmě až po jejím napsaní mu došlo, jak na ni bude podobný příkaz působit – jako když zamáváte býkovi před očima červeným šátkem. Takže jako projev dobré vůle připsal to své – buď tak hodná.

Jak je ten chlap laskavý!

„Vy nevíte, kam šel, kdy se vrátí a proč tam šel, a klidně si necháte svého zástupce odejít před koncem školního roku a je vám to jedno?!“ nevěřícně prskala na nebohou ředitelku.

Minerva zněla až otravně mateřsky a trpělivě, když klidně vysvětlovala.

„Znáte to, copak z něj něco dostanu, když si postaví hlavu?“

Než stačila pokračovat, vložil se do toho Albus.

„Já vám to potvrdím - nedostanete z něj nic.“

Zřejmě by rád něco dodal, ale pod tíhou dvou ženských pohledů - jednoho varovného a druhého ublíženě vzteklého, svůj záměr raději vzdal, pokrčil rameny a dál se věnoval své misce bonbonů.

„Takže,“ pokusila se ředitelka znovu, „řekl mi, že se vrátí za pár dnů a vzhledem k nadcházejícímu víkendu věřím, že závěr roku stihne.“

Hermiona tuhle logiku nechtěla poslouchat.

„Výborně!“ rozhodila frustrovaně rukama, „a co mám dělat já?“

Minerva se pousmála.

„Vy tady hezky v klidu zůstanete, jak vám bylo řečeno.“

„Nemám náladu na něj čekat jako pes u boudy, když se pán rozhodl chovat jako malý kluk.“

„Ale to snad ne…“

„Ale to snad ano! Copak to nevidíte? Tohle mu není podobné, vůbec tomu nerozumím,“ sypala ze sebe téměř plačtivě a svezla se do nejbližší židle.

„Hermiono,“ ozvala se starší žena a počkala, dokud na ni dívka nepohlédla, „myslím, že on sám tomu nerozumí. Každopádně se vrátí – a brzo – když to slíbil.“

Brumbál moudře pokyvoval, div mu čapka neslétla.

„Nesnáším ho!“ ulevila si nakonec a vůbec ji nepotěšilo, když se v odpověď ozvalo vševědoucí: „Víte to jistě?“

Za odměnu počastovala ředitelku smrtelně ledovým pohledem. Kde se to jen naučila?

A/N: Elizabeth Walkerová – jsem proti přechylování cizích ženských příjmení. Popravdě bych to klidně dala pryč i z češtiny. Jenže… když už jsem to tak ponechala u Hermiony i u Minervy (a vůbec všech ženských postav), nechám to tak i u Elizabeth.

A… odpusťte mi tu dávku sentimentu, nebo co jsem to do její postavy vložila. Považovala jsem to za nutné.

*= Za laskavé zapůjčení děkuji autorce citátu – Assez.

**= Cardiff je od roku 1955 hlavním městem Walesu. Zároveň je to 16. největší město Spojeného království.

Wales má omezenou autonomii (teprve od roku 1999) a to od roku 1301 tradičně patří titul knížete velškého (Wales je obýván národem Velšanů) následníkovi Britského trůnu (Prince/Princess of Wales).