Kapitola šesnáctá
12. 4. 2009
KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ – NETRADIČNÍ ŠTĚDRÝ VEČER
Hermiona nejistě nahlédla do Velké síně. Tradiční vánoční výzdoba, sníh sypající se ze stropu i poletující duchové... to všechno bylo stejné, důvěrně známé. Něco přesto bylo jinak. Bylo tam příliš mnoho volného prostoru.
Kolejní stoly byly pryč a místo nich stál ve středu místnosti jeden velký oválný stůl.
A v Síni nikdo nebyl.
V duchu zaúpěla, možná že i malinko nahlas. Znovu zalétla pohledem k prostřené tabuli. Byla tak přeplněná nejrůznějšími druhy jídla, nádobí, skleniček a dekorace, že vůbec nepoznala, pro kolik osob je prostřeno. Každopádně okolo stolu stálo pět židlí.
Tak proč je tady sama?
Z nervózního rozjímání o nastalé situaci ji vyrušil pohyb, který ucítila za svými zády. A následně se jí cizí hábit nepatrně otřel okolo kotníků. Bylo to jen jemné pohlazení lehké hebké látky, které pocítila vlastně jen proto, že její černé společenské šaty sahaly jen kousek pod kolena.
Nenamáhala se s otáčením, věděla s kým má tu čest. Na krátký okamžik pevně zavřela oči.
Když je následně zase otevřela, spatřila vzdalující se záplavu černi, která od ní vířila pryč.
Severus ji prostě ve dveřích minul, bez jediného slova pokračoval do středu místnosti, čímž jí nabídl pouze pohled na jeho vzdalující se záda.
Než stačila jakkoli zareagovat, stále ještě v chůzi a zády k ní promluvil.
„Budete tam stát celý večer? To by mohlo být poněkud únavné.“
Hermiona se nejistě odlepila od dveří. Co má tohle zase znamenat?
Než pomalu došla ke stolu, Severus už u něj stál a pátravě ji probodával očima. Jak se stihla jediným rychlým pohledem ujistit, i on měl společenské oblečení. Tedy... jeho nynější hábit se od těch běžných lišil snad jen saténovou černou stuhou, kterou byl olemován.
Trošku se uklidnila. Poslední, co potřebovala, byla trapná situace, kdy ona dorazí ve svátečním a on ve svém strohém učitelském plášti.
Stáli teď naproti sobě, mezi nimi byl přecpaný stůl a společnost jim dělalo – jak jinak – ticho. Jen na krátký okamžik.
„Posaďte se.“
Tichý hlas ji přinutil se pohnout. Odsunula židli a sedla. Severus si vybral místo přímo naproti ní.
Rychle zamrkala. Posadil se až v okamžiku, kdy pohodlně seděla ona. Společenské chování? Zvláštní...
„Hm... pane?“ ozvala se tiše.
Severus odtrhl svůj znechucený pohled od vánočních andělíčků, poletujících nad jeho talířem, a než se na ni tázavě zadíval, prudce mávl rukou. Andělíčci měli utrum.
„Hm?“ zněla jeho odpověď.
„Kde jsou ostatní? Myslela jsem, že nás bude víc?“ Hermiona se nesnášela za svůj tichý opatrný hlas. Něco ji ale nutilo použít tenhle tón. Jako by podvědomě tušila, že Snape nemá daleko k výbuchu vzteku. I když z jeho kamenné tváře se, jako obvykle, nedalo nic vyčíst.
„Musím vás zklamat. Budete muset přežít tento večer v mé společnosti. Drahá kolegyně Trelawneyová,“ odmlčel se, teď zněl opravdu znechuceně, „se očividně rozhodla, že než strávit chvilku v přítomnosti obyčejných, věšteckým okem nenadaných kouzelníků, dá přednost své láhvi sherry. Naštěstí.“
Poslední slovo bylo řečeno velmi, velmi potichu. Hermiona ho málem nezaslechla. Dobře, že jí neuniklo, začaly jí cukat koutky. Cítila, jak z ní pomalu opadává napětí.
„Hagrida a kolegyni Vektorovou kdosi na poslední chvíli záhadně pozval na večeři, což nadšeně přijali a zhruba před hodinou se oba rozhodli dostát své neodkladné společenské povinnosti. Takže...“
Odmlčel se a dal tak Hermioně prostor pro vyjádření.
Ta na něj chvilku zaraženě hleděla, v duchu proklínajíc Minervu a její seznamkovou zálibu. Jistě... všechny najednou někdo čistě náhodou kamsi pozval! To určitě.
Už už to chtěla říct nahlas, když jí došlo, že Snape to zcela jistě chápe také.
A jeho malé ušklíbnutí to dalo jasně najevo.
„Aha... chápu. Já... to jsem netušila. Nerada bych vám kazila večer.“ dodala omluvně.
Severus na ni chvíli mlčky hleděl, než pomalu, jako by nezvykle pečlivě vážil slova, odpověděl.
„Nemám nic lepšího na práci. Popravdě jsem celý den strávil vyřizováním šílené a otravné korespondence. A zítra to má pokračovat.“ zavrčel a dnes asi po desáté si promnul ztuhlý krk.
Hermiona zvedla obočí. ON že neměl nic lepšího na práci, než s NÍ strávit večer? Kam se poděla nekonečná hromada esejů? Bublající kotlíky, které je nutné neustále kontrolovat?
Nebo chtěl jen utéct od těch nenáviděných vánočních přání? Pozorovala, jak si unaveně tře krk. O zlomek vteřiny později vypustila z úst něco, co by ji v životě nenapadlo, že řekne.
„Jestli těch přání máte ještě hodně... tak... hm... no... možná bych... vám mohla pomoct?“ dořekla rychle. Jen to vyhrkla, nejraději by si nafackovala. Cítila, jak jí pomalu rudnou tváře. Koneckonců – Severusův nevěřícný výraz jí na klidu nepřidal.
Zíral na ni, obě obočí vysoko vytažené, na čele jemnou vrásku a nakonec... si začal poklepávat ukazováčkem o bradu.
Když už mu celá rudá chtěla říci, že to je nesmysl a že vlastně vůbec neví, co ji to napadlo, vyrazil jí dech tentokrát on.
„To je opravdu velkorysá nabídka. Těch pitomostí stále přibývá, je toho celá hromada.“
Hermioně překvapeně došlo, že to zřejmě bude souhlas. On přece nemůže říct: Ano, to budu rád, jste neobyčejně laskava. To nejde, to by nebyl on, sarkastický mizera. Tohle je pravděpodobně ta největší míra souhlasu, kterou z něj lze dostat.
Překvapeně se na něj podívala a mlčky přikývla. Chvilku na sebe hleděli a pak oba naráz, jako na povel, uhnuli pohledy.
Když i na tyto dva intelektuální typy trvalo ticho příliš dlouho, Severus luskl prsty.
Jestliže byl stůl před nimi doteď plný, tak nyní na něm nebylo k hnutí. Objevily se mísy, talíře, misky, tácy a podnosy zcela zaplněné jídlem. Ve skleničkách náhle bylo víno a voda.
A navrch toho všeho, se na okraji stolu objevil obrovský, sladký vánoční puding.
Severus na to hleděl s roztrpčeným výrazem, který se ještě prohloubil, když naráz začalo hořet zhruba dvacet malých svíček, umně zasazených mezi tu změť na stole.
Hermiona oproti tomu nejistě propletla prsty obou rukou. Musela uznat, že tohle se skřítkům povedlo. Pro osobu ženského pohlaví tohle byla úžasná večeře. Pro opačné pohlaví...
„Říkal jsem těm malým potvorám,“ zaslechla tichý rezignovaný hlas, „aby připravily něco... vkusného. Tohle mají snad ještě od Brumbála...“
„Myslím, že to bude v pořádku. Pravděpodobně se nás snažili potěšit.“
Jako vždy když šlo o domácí skřítky, vyrazila na jejich obranu. Avšak dnes velmi zdrženlivě.
„Nepochybně, naneštěstí.“ ušklíbl se znechuceně. Neudělal ale nic, co by mělo za následek, že dojde k nějaké viditelné změně.
Nakonec zdánlivě neochotně zvedl skleničku s vínem, protočil ji v dlouhých prstech a pomalu jí pokynul směrem k Hermioně.
Ta, zcela překvapena, uchopila tu svou.
„Takže... Šťastné a veselé. Říká se tenhle sentimentální blábol, nemýlím-li se?“
Potřásla hlavou. Už se skoro začínala bát, že i jeho nakazila vánoční nálada.
„Ano, Šťastné a veselé. Přesně tak.“
Jídla bylo tolik, že by to vystačilo půlce hradu při běžném provozu.
Celou dobu jedli mlčky, ticho přerušovalo jen občasné cinknutí příboru nebo skla.
Když zmizela většina jídla a mezi nimi zůstal trčet nedotknutý puding, Hermiona se konečně odhodlala.
„Asi bych vám měla poděkovat. Vím, jak nesnášíte oslavy a...“
Severus ji nenechal domluvit, zmlkla, když netrpělivě mávl rukou.
„To není podstatné. O nic nejde, vše měli na starost skřítkové.“
V jeho hlase postřehla slabý podtón – varování. Jako by chtěl říci: nešťourejte se v tom.
Víc než ráda ho poslechla.
Jedno jí ale bylo jasné, v žádném případě jí neřekl vše. Natolik ho už znala.
Ticho mezi nimi nebylo ani nepříjemné nebo tíživé, přesto se Hermiona po chvilce ošila. Přece jenom – sedět naproti sobě u sváteční tabule, pohrávat si se skleničkou od vína a mlčet... Ve snaze se zbavit nepříjemného pocitu vyhrkla:
„Bradavice jsou skoro úplně zapadané. Jestli nepřestane sněžit, za chvilku už nebudu moct ven...“ breptala nervózně.
Jeden rychlý pohled na Severusův ironický výraz jí dal jasně najevo, že nejenže moc dobře chápe, o co jde, v žádném případě s ní ale nehodlá konverzovat na téma: zimní radovánky.
Další úvahu na podobný námět radši ani nezačínala. Ticha už se zřejmě nabažil i její společník, protože za okamžik zdráhavě pronesl:
„Jsem si vědom skutečnosti, že se zachovám poněkud nezdvořile, ale... mám, díky drahé rekreující se paní ředitelce, ještě velké množství papírování. Takže...“
Když Hermiona pomalu přikývla, dodal:
„Zítra se této otravné práci budu nucen zřejmě věnovat opět celý den...“
Slova nechal potichu doznít. Pochopila.
„Myslím, že zítra zůstanu uvnitř, venku je zima a toho sněhu...“
Na její prohlášení pouze kývl. Oba si byli dobře vědomi skutečnosti, že až do teď jí sníh nebo zima ani zdaleka nevadila. Naopak – těšila se z nich.
Tímto nejasným prohlášením byla dohoda ohledně zítřejšího plánu zpečetěna. Večeře byla u konce.
Když se Severus nezvedal k odchodu, neochotně to udělala ona. Odložila ubrousek, který doteď žmoulala v klíně, a vstala.
Malou chvilku si ji prohlížel a následně vstal také.
„Tak tedy... dobrou noc.“ zdráhavě se mu podívala do očí.
„Dobrou noc.“ dostalo se jí tiché odpovědi.
Když odcházela, cesta ke dveřím se jí zdála nekonečná. V zádech cítila jeho intenzivní pohled a měla co dělat, aby i na rovné podlaze nezakopla. Ony boty na vyšším podpatku mají, kromě mnoha výhod, i spoustu nevýhod.
Těsně předtím, než zahnula za roh, se přes rameno otočila.
Stál na tom samém místě, jednou rukou se ležérně opíral o stůl a pozoroval ji.
Pár nekonečných vteřin si hleděli do očí.
Konečně se přinutila udělat krok kupředu, čímž mu zmizela z dohledu. Rukou se roztřeseně opřela o studenou zeď. Než pokračovala v chůzi, párkrát se zhluboka nadechla a vydechla.
Severus s nerozluštitelným výrazem sledoval vzdalující se dívčina záda. Jak šla, šaty se jí vlnily okolo boků. Černé šaty... Podivné.
Stále ještě ji propaloval rentgenujícím pohledem, když se u východu najednou otočila.
Nedokázal odvrátit zrak, i když mu bylo jasné, že tím pádem jí dojde, že je sledována. Než zmizela za rohem, notnou chvíli jeho pohled opětovala.
A když zmizela, opřel se o stůl i druhou rukou, takže nyní byl nad ním prakticky skloněný. Svěsil hlavu a ruce pevně zaťal v pěst.
| Kapitola 15 | Kapitola 16 | Kapitola 17 |
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
