KAPITOLA TŘICÁTÁ SEDMÁ – NEOČEKÁVANÁ INDISPOZICE

(a diferenciální diagnostika v praxi)

Zdá se jí to, nebo ten džus vážně chutná zvláštně?

Hermiona byla unavená. V posledních týdnech byla vlastně pořád unavená. Byla polovina května, do zkoušek zbývalo šest týdnů. Měla pocit, že nic nestíhá. Po vyčerpávajícím vyučování následovalo další mučení. Severus poněkud pedantsky trval na tom, že do OVCÍ musí zvládnout svou novou magii. No, po více než čtvrt roce zas tak nová nebyla, což neznamená, že by ji ovládala o moc víc než v lednu.

„Ty musíš ovládat magii nikoli ona tebe,“ říkal jí, zatímco ona měla neodbytnou chuť ho něčím praštit.

Úkoly se zdály být ještě delší než obvykle, odpolední lekce pro sedmé ročníky, v rámci zoufalé (a marné) snahy kantorů dosáhnout alespoň nějakých výsledků, byly vyčerpávající. Nakonec se stalo pravidlem, že usínala s knihou na klíně, stočená v Severusově křesle a budila se (překvapivě) v pohodlné posteli. Začínala být protivná a už mnohokrát mu, stejně jako dnes, řekla o povzbuzující lektvar. S mírně nesouhlasně povytaženým obočím jí zatím vždy vyšel vstříc.

Dalším zvláštním poznatkem byl fakt, že její komnaty byly mnohdy zcela opuštěné i několik dní v kuse. Její koupelna se začínala nějakým záhadným způsobem vyprazdňovat. O psacím stole, který zel prázdnotou, nemluvě. Jenže to byly věci, u kterých oba předstírali, že je nevidí, byť je šlo jen těžko přehlédnout.

Když jednou večer našla uvolněnou, jindy zaplněnou, poličku nad umyvadlem, mlčky, bez viditelné reakce, ji obsadila.

Stejně tak tiše jako ji Severus uvolnil. Uvnitř sebe tohle brala jako malý zázrak, o kterém se nemluví, když je váš protějšek zatvrzelý samotář, který nikoho nesnese ani ve svém pokoji, natož ve své koupelně.

Tohle všechno bylo sice skvělé, jen kdyby se necítila tak unavená! Párkrát už si říkala, že k objasnění celé situace potřebuje jen ranní nevolnosti. A následně se pravidelně utvrzovala, že tudy cesta nevede.

Jistě, Severus si všiml (ten chlap vidí i to, co neexistuje) její nadměrné unavenosti – ovšem… dokud s tím za ním nepřijde sama, tváří se, že nic neví. Mlčky vaří povzbuzující lektvar, přenáší ji na pravidelné trase křeslo-postel, popřípadě pohovka-postel (jednou se překonala, když usnula ve vaně – té své) a z dálky rentgenuje hodnotícím pohledem.

Asi jako teď – přes celou Velkou síň zkoumal, jak se vrtá v ovesných vločkách a šklebí se na džus. S povytaženým obočím mu pohled vrátila. Zírali na sebe tak dlouho, dokud ředitelka, nacházející se po Severusově boku, do něj poněkud neeticky nedloubla. Z dálky bylo vidět, jak cosi podrážděně odsekl.

„Hermiono?“ ozval se vedle ní tichý dívčí hlásek.

„Ano?“

Zessa Garetová, jedna z mála páťáků, kteří se osmělili a přišli si pro radu. Ona měla na krku OVCE, oni NKÚ, a z nějakého důvodu Hermiona platila za jakousi kapacitu v oboru.

„Poradila bys mi odpoledne s teorií dokrvujících lektvarů? Snape po nás chce asi padesát způsobů využití, včetně příkladů, idiot jeden,“ ulevila si dívka spontánně.

„To je celý on, typické. Podívám se na to.“

Nemohla si pomoct, ale někdy musela souhlasit. Se svými spolužáky, samozřejmě. Padesát způsobů by vystačilo na kurz mistrovství v lektvarech.

„Díky,“ usmála se Zessa mile a odběhla pryč.

Hermiona jako typický Nebelvír ráda pomohla. A právě Zessa měla velký potenciál. Akorát ten čas… a chybějící energie…

Naposledy si lokla toho podivného džusu, postavila se a… poslední, co ještě zaregistrovala, bylo hrozné motání hlavy. Pak už jen černo a tvrdá zem.

V Síni to překvapeně zašumělo a hluk ještě zesílil, když první, kdo se k dívce na podlaze hnal, nebyl nikdo z hloučku Nebelvírů, ale Mistr lektvarů osobně. Netypicky nerozvážnou a uspěchanou chůzí, div že ne poklusem, odstrkoval tvořící se masu zvědavců z cesty, načež si klekl na kolena (!) a urychleně vzal Hermionu do náručí. Studenti se kupodivu okamžitě rozestupovali, když s bledou ženou, připomínající v tuto chvíli hadrovou panenku, plachtil ven. Celou dobu neřekl ani slovo.

------------------------------------------

„Co se zase..?“ rozlehlo se ošetřovnou pobouřené zvolání madam Pomfreyové.

„Ach tak… položte ji támhle, Severusi,“ instruovala vlajícího lektvaristu, který ovšem nevypadal, že by její rady bral jakkoli na vědomí. Nohou zabouchl dveře, čímž měl zástup čumilů utrum a opatrně položil Hermionu na nejbližší volnou postel. Pak kousek couvl, aby udělal léčitelce místo.

„Co se stalo?“ otázala se, přejíždějíc ležící tělo hůlkou od hlavy až k patě.

„Netuším. Omdlela, když vstala od stolu ve Velké síni. Předtím vypadala sice unaveně ale v pořádku,“ vysvětlil Severus udýchaně. Přece jen na sprinty hradem se závažím na rukách byl už starý.

„No tak?!“ dožadoval se netrpělivě, když vyšetření trvalo déle než dvě minuty.

„Odkdy si všímáte, jak studentky vypadají,“ mrmlala Poppy, na odpověď zjevně nečekala, „má zvýšený tlak, tep, rozšířené zornice… ale jinak jsou životní funkce v pořádku. Spíš vypadá vyčerpaně.“

„A co asi říkám? Zhruba před hodinou si vzala povzbuzující lektvar.“

Ošetřovatelka se narovnala.

„A něco dalšího? Kdyby ten byl špatně uvařený, mohlo by…,“

„Nebyl špatně uvařený. Tedy pokud si nemyslíte, že už nezvládnu ani tuhle triviálnost.“

Žena po něm vrhla z části zamyšlený, z části překvapený pohled. Jejím štěstím bylo, že se zdržela dalších komentářů. Prozatím.

„Zvláštní… není v ohrožení života, tak ji necháme spát, než to vyřešíme,“ dodala a cosi nad Hermionou zamumlala.

„Víte to určitě? Spánek by v některých případech mohl naopak…,“ tentokrát byl přerušen on.

„Ano, vím to jistě, Severusi. Tohle bych poznala.“

Nakonec odstoupili dále od lůžka a oba na ležící dívku hleděli, jenže každý jiným způsobem. Žena vypadala profesionálně zaujatě, muž vystrašeně, ale abyste to poznali, chtělo by to hodně úsilí a umu.

„Svléknu jí hábit, když dovolíte,“ pohled ženských očí jasně naznačoval – za plentu a počkat!

Severus měl oproti tomu chuť opáčit, že to klidně udělá sám. Zbylo mu tolik soudnosti, že to raději nezkoušel.

Neochotně se otočil a poodešel stranou.

Zdálo se mu jako věčnost, než Poppy odrhnula závěs a on tak spatřil Hermionu pod bílou nemocniční přikrývkou.

„Hm…,“ zamyšleně mumlala Poppy, „ještě jsem netestovala případné… těhotenství. Popravdě mi to přijde bezpředmětné, s kým by tady slečna Grangerová…,“ větu nechala jen tak odeznít, obsah byl zřejmý.

Severus jen odmítavě mávl rukou.

Což si ošetřovatelka vyložila po svém.

„No zas tak jistá si nejsem, Severusi. Koneckonců je to půvabná dívka, ale chodí přece s panem Weasleym… Ačkoli v tomhle věku může dojít i k nějakému tomu úletu, co myslíte?“ vedla si dál svou, mluvíc spíš k sobě než k němu, a absolutně neregistrujíc Severusovo postupné naštvané rudnutí.

„Ale byla by to nepříjemná komplikace, pravda. No tak se na tu radostnou událost podíváme,“ mlela dál a už se hrnula zpátky k Hermionině lůžku s hůlkou připravenou na vše.

Na Severuse toho bylo už opravdu moc. Ne, nebyl naštvaný, ani vzdáleně nebyl naštvaný. On zuřil.

„Není těhotná,“ drtil skrz zaťaté zuby a propaloval Poppy pohledem.

„A žádný Weasley, žádné úlety,“ dodal.

Ta se překvapeně otočila, pokládajíc při tom deku zpátky na Hermionino břicho.

„Prosím? Jak to víte?“

Protočení očí.

„Je to podstatné? Tohle příčina nebude, takže laskavě pátrejte dál!“ vyštěkl netrpělivě a měl co dělat, aby nezačal nervózně pochodovat sem a tam.

Bradavická ošetřovatelka na něj jen mlčky konsternovaně zírala. Očividně se snažila dát si dvě a dvě dohromady a nějak se v celé této delikátní situaci zorientovat, což se jí příliš nedařilo a Severuse to neuvěřitelně vytáčelo. A když promluvila znovu, měl chuť vraždit, baba jedna…

„Tak si to shrňme,“ začala shromaždovat logické argumenty a podklady, „tady slečně se udělalo při snídani nevolno, (ostentativně ignorovala Snapeovo: „Vynikající postřeh.“) omdlela, vy jste ji sem dopravil… říkáte, že si ráno vzala povzbuzující lektvar, který jste jen tak mimochodem sám uvařil, následně mi sdělíte, že nemůže být v jiném stavu… takže,“ další šokovaná odmlka, při které Severus začal pouštět páru, „u všech abatyší! Vy máte intimní poměr se studentkou!“ vykřikla na polovinu ošetřovny.

„Vskutku? Vidíte, bez vás bych to málem přehlédl. Navíc, díky vašim perfektním a dechberoucím domněnkám, to právě zjistila polovina školy,“ opáčil Snape ledově.

Poppy tam stála s nepříliš elegantně otevřenou pusou a výrazem pitomého telete. Čímž ho paradoxně vydráždila ještě víc.

„Počkejte… chcete mi tvrdit, že slečna Grangerová,“ zalétla pohledem k posteli a zase zpátky k Severusovi, „ si s… vámi… cosi začala… dobrovolně?!“

Tato skutečnost ji pravděpodobně šokovala víc, než zjištění faktu, že obávaný lektvarista spí se svou studentkou – lépe řečeno – že si k sobě vůbec někoho pustil.

„Pro Merlina, Pomfreyová! Copak vypadám jako nějaký násilník? Za koho mě máte?“

Po této otázce se Poppy zamračila ještě víc.

„No právě…,“ dodala jen mnohoznačně.

Když už to vypadalo, že Severus chňapne po hůlce a udělá něco opravdu nepěkného, do místnosti se jako velká voda přihnala ředitelka. Na místě je otázka, zda to bylo dobře, či špatně.

„Tak jak to vypadá?“ vyhrkla ještě v letu, než se postavila vedle svého zástupce.

„Já nevím! Tady ctihodná madam se mi neuráčí nic říct!“ prskal Snape.

Poppy vypadala nejistě.

„Tedy Minervo… musím vám oznámit… to je šokující!“

„Grrrr,“ ozvalo se vedle oslovené.

„A copak, něco vážného?“

Na čele ředitelky naskočila hluboká vráska.

„Možná by bylo lepší… posaďte se na to, ano?“ snažila se Poppy zmírnit dopad svého sdělení.

Minerva se starostlivě podívala na Severuse. Ten vypadal jako vteřinu před výbuchem. Chtíc vědět, o co jde, bez dalších námitek se svezla na nejbližší nemocniční postel.

Následně:

„Říkala jsem si, zda slečna nemůže být těhotná, víte…,“ odmlčela se, Minervě se zablesklo v očích, ale zůstala nadějně tiše, „tak jsem to chtěla zjistit… tady kolega,“ hlavou pohodila Severusovým směrem, „mi každopádně mile oznámil, že ne. Tak jsem se divila…,“ další odmlka. Ředitelce začínalo svítat a tím pádem se i začínala bavit.

„No zkrátka, Minervo! Profesor Snape má se slečnou Grangerovou poměr!“ dopracovala se zázračně k pointě. „Nechcete doušek životabudiče?“ zjišťovala vzápětí starostlivě.

Pak jen nevěřícně sledovala, jak její nadřízená čiperně vyskočila, ledabyle mávla rukou (gesto tak podobné tomu, co před chvílí udělal Snape) a jediné co z ní kloudně vypadlo, bylo zjevně zklamané:

„Takže vážně není těhotná?“ mířené spíše k Severusovi.

Ten, doteď raději zticha, (jinak by vážně vraždil – a to se mu momentálně příliš nehodilo. Bylo třeba, aby se ta nesnesitelná ženská o Hermionu postarala.) prohlásil tónem, který byl téměř fascinující kombinací ledovosti, vražednosti ale i potlačovaného výbušného vzteku:

„Samozřejmě, že není.“

„Tak v tom případě,“ obrátila se Minerva na svou kolegyni, „musí být příčina někde jinde.“

„Za co já trpím?! Máte obě dokonalé postřehy. Jen bych rád konečně znal vaše úchvatné závěry!“

„Severusi, no tak, klid,“ chlácholila ho ředitelka, čímž ho ještě víc vydráždila.

Madam Pomfreyová se stále neměla k akci. Jen tam tupě stála, nevěřícným pohledem kmitala z jednoho na druhého a vypadala, že se domnívá, že celé osazenstvo ošetřovny momentálně patří ke svatému Mungovi. Včetně jí samotné.

„Počkejte… chcete mi tvrdit, že to víte?! Ale to je skandální! Copak by slečna Grangerová na něco takového přistoupila - dobrovolně?“

„Vrrrr,“ ozvalo se pro změnu.

Minerva, zřejmě cítíc, že její zástupce každou chvíli vybuchne, pokusila se o diplomatickou akci.

„Pak to probereme, ano? Nyní je důležitá Hermiona.“

Ošetřovatelka tedy se zjevnou nevolí pohlédla na Severuse.

„Stejně. Předpokládám, že víte něco o tom, jak zabránit nechtěnému početí,“ vymáchala ho v tom sladce (ředitelka se musela kousat do rtu, aby nevyprskla smíchy. Pohled na ty dva byl kouzelný!)

„Ženská…“ zavrčel Severus výhružně i znechuceně zároveň.

„ale to ještě neznamená, že to musí vyjít,“ pokračovala nekompromisně dál, nevšímajíc si řečené výhružky.

„Děkuji za poučení, na to bych sám nepřišel. Víte co,“ dodal najednou unaveně, „klidně se tím zdržujte, když vám to udělá radost. Já jsem si stoprocentně jistý. Hlavně už něco dělejte!“

Tohle prohlášení oslovenou zaujalo.

„Takže… vy nemáte se slečnou… když jste si tak jistý,“ začala nadějeplným hlasem. Jenže byla opět neslušně přerušena.

„Jednou pro vždy a naposledy – mám. Plus všechno to, co si pod tím představujete. Až se Hermiona probere, snad vám potvrdí, že není podrobena žádnému nátlaku. Ovšem, aby se probrala a mohla tak uspokojit vaši zvědavost, musíte, zatraceně, udělat svou práci!“ vybuchl a dřív než ho Poppy, která se k tomu jasně chystala, stihla přerušit, dodal:

„A proč jsem si tak jistý… přísahám, že jestli tohle opustí dveře této místnosti, budete toho litovat, obě,“ zasyčel a rukou si přivolal Hermioninu hůlku z nemocničního stolku, ignoroval nesouhlasné zamumlání majitelky ošetřovny a s uštvaným výrazem podal svou i přivolanou hůlku ředitelce.

„Aby bylo jasné, že je nijak neovlivňuji. Přiložte konce k sobě.“

Zřetelně překvapená Minerva zírala na tenký zlatý pramínek, který okamžitě spojil kousky dřeva dohromady.

Poppy se zmohla jen na nepříliš inteligentní „eh?“

„Je vám to už dostatečně jasné?“

Byl evidentně vytočený tím, jakým způsobem byl donucen tohle všechno přiznat.

„Ne,“ ozvalo se natvrdle.

„Ano,“ dodala ředitelka téměř… dojatě? Raději nezkoumat.

Deprimovaně přikývl.

„Konečně.“

„Myslím, že ty testy ohledně gravidity jsou… nepotřebné,“ otočila se ředitelka k druhé ženě.

„Proč?“

Poppy dnes nechala mozek na svém nočním stolku. Pokud ovšem nějaký vůbec někdy měla.

„Protože díky tomuto propojení magií by to Severus prostě poznal,“ vysvětlila Minerva trpělivě.

„Ach, vážně? Když myslíte…,“ vyjádřila se druhá žena překvapeně.

„Tak co bude?!“ prskal do celé scény Severus agresivně, až by tato kombinace mohla nezaujatému pozorovateli připadat komická.

„No… nemám jiný nápad,“ vysvětlovala léčitelka a ignorovala Severusovo sarkastické – „Zázrak, že nějaký vůbec máte.“

„Vzhledem k tomu, že se jí to stalo po jídle, předtím vypila kouzelnický odvar, který je schopen reagovat s celou škálou přísad… ze vzorku žaludečního obsahu budeme vědět víc,“ vysvětlila konečně konstruktivní postup.

„Nezdá se mi pravděpodobné, že by dnešní snídaně mohla obsahovat něco, co by reagovalo s něčím, co uvařil Severus,“ argumentovala logicky ředitelka.

„Jen v případě, že to nebylo úmyslné.“

Snape se tvářil zachmuřeně, ředitelka zbledla a ošetřovatelka souhlasně přikývla. Zřejmě první věc, na které se s lektvaristou toto ráno shodla.

„Požádám vás, zda byste na chvilku nešli do mé kanceláře. Tohle si vyžaduje klasický postup,“ profesionálním hlasem vrkala Poppy a už se natahovala pro jakousi nevábně vyhlížející gumovou hadici v průhledném obalu, pak chňapla po obrovské stříkačce a hnala se ke stříbrnému bubnu, kde byla uložena buničina, nebo cosi podobného.

„Je tenhle postup nutný?“

Severus vypadal, jako by se měl výplachu žaludku dočkat sám.

„Sám víte, že ano. Pomůže jí. A jděte už.“

Kdyby neměla plnou náruč pomůcek, které připomínaly mučící arzenál, pravděpodobně by ho k těm dveřím začala postrkovat.

Když se Snape nehýbal z místa, povzdechla si:

„Hluboce spí, Severusi. Nebude to vnímat. Co by za to v mudlovské nemocnici dali?“

„Budeme vedle,“ vložila se do toho klidně Minerva.

Se zjevnou nevolí ji uposlechl.

A/N: Poznámka k názvu. Pro ty, kterým to nic neříká – diferenciální diagnostika je postup, kdy lékař podle popsaných symptomů, provedených vyšetření a výsledků postupně „vyřazuje“ různé diagnózy, až mu (v ideálním případě) zůstane ta správná.

Líbilo se mi to v téhle kapitole, zejména díky zmínce o těhotenství. Ta část byla napsaná s nadějí, že vás ono vysvětlování pobaví. 